„Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“ (Ř 12,10)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

tématu úcty jsem se dotkl již minulý rok v zářijovém čísle, které se věnovalo pastorálce na téma „Učednictví a předávání štafety“. Úctu jsem tenkrát popsal jako postoj, který je zcela zásadní pro církev, zejména pak, máme-li ve sboru různé skupiny a generace. Ne ve všem si budeme rozumět, ne vždy můžeme spolu souhlasit, ne všechny zájmy sdílíme, ale musíme se k sobě navzájem chovat s respektem a úctou.

Čas ukázal, že toto téma je důležité, a proto mu věnujeme tentokrát nikoli jeden článek, nýbrž celé číslo. Pokud se nám podaří prohloubit vztahy založené na úctě, uděláme velký kus práce a naše sbory budou zdravější. Úcta je tedy důležitým tématem i výzvou k proměně myšlení a postojů.

Podíváme-li se okolo sebe, zjistíme, že úcta není neznámým či opomíjeným pojmem, alespoň teoreticky. Projevy úcty nalezneme v každé kultuře, každé zemi, každé společnosti. (Jisté rčení říká, že „úctu nalezneme mezi zloději, ale nikoli mezi politiky“. Berme to však s nadsázkou, nejsou všichni stejní, i mezi nimi nalezneme jedince poctivé a uctivé.)

„Vaše vychloubání není dobré. Nevíte, že ‚trocha kvasu všechno těsto prokvasí‘? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“ (1K 5,6–8)

Drazí čtenáři,na velikonoční svátky, které oslavíme koncem tohoto měsíce, lze nazírat rozličnými způsoby. Kdyby existovalo cestování časem a stalo by se, že člověk žijící ve středověku by se přesunul o Velikonocích do dnešní doby, nestačil by se divit, co z Velikonoc zbylo. Přesto, že alespoň tradičně se hlásíme ke křesťanské kultuře, význam Velikonoc byl posunut natolik, že by jej naši předci stěží poznali.V naší společnosti, která je hrdá na svůj ateismus, do popředí vystupují Velikonoce především jako dny volna. Od roku 2016, kdy byl Velký pátek uzákoněn jako státní svátek, pro většinu občanů představují vítanou možnost prodloužit si víkend a na pár dní vyrazit mimo domov. Ruku na srdce, dnešní křesťané nejsou výjimkou – a proč vlastně? Velikonoční bohoslužby přece nejsou povinné, tak proč si památku na nejdůležitější události dějin spásy nepřipomenout někde v přírodě?

Kolika různými způsoby lze nazírat na největší křesťanský svátek, snadno zjistíme, pokud budeme téma Velikonoc studovat z textů dostupných na internetu. Nalezneme různé „zasvěcené“ články objasňující původ velikonočních symbolů, výklad liturgických pojmů (i nevěřící lidé se alespoň na chvíli zajímají, co je to Velký pátek či Zelený čtvrtek) i rozličných lidových zvyků. Velikonoce jsou zkrátka pojmem nejen pro religionisty, ale především pro etnografy a kulturní antropology.

„A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše.“ (2Tm 2,1)

Drazí čtenáři,

v první řadě Vám všem přeji mnoho Božího požehnání do roku, který je před námi. Jako křesťané chceme hledat svou sílu především u Pána. Doba, v níž se nacházíme, vůbec není snadná. Před čtyřmi lety se ve světě objevil covid, na který jsme si sice postupně zvykli, ale jeho škody na společnosti i na jedincích stále sčítáme. K tomu se přidala válka na Ukrajině a s ní i ekonomický propad, jenž žel ovlivňuje i nás. V minulém roce vypukl nový válečný konflikt, a to v Izraeli. I jeho důsledky se dotýkají každého z nás: sledujeme, jak ve světě roste antisemitismus, zároveň si uvědomujeme, jak je důležité, aby v regionu Blízkého východu byl mír. Vítězství Izraeli nepřátelsky nakloněných sil by velmi negativně ovlivnilo celý svět. Jsem vděčný i za naši politickou reprezentaci, která stojí na straně Izraele.

Potřebujeme duchovní sílu. To je to nejzákladnější poselství citovaného verše. Jako církev i jako jednotlivci potřebujeme hledat sílu u Pána, a to nejen k tomu, abychom ve zdraví vše přežili a zachovali svou víru (to by byl příliš nízký cíl), ale především proto, že Boží moc potřebujeme k naplnění svého poslání zde na zemi. Pojďme se nad otázkami moci a síly trochu zamyslet.

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (L 2,14)

„Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ (L 12,51)

Drazí čtenáři,
prosinec je posledním měsícem v roce. Snažíme se dodělávat různé resty, abychom měli, pokud možno, pokojné Vánoce. Vybíráme si poslední zbytky dovolené a všemožně usilujeme, aby závěr roku byl odpočinkový. Slovo „pokoj“ tak nějak patří k Vánocům. Přinejmenším to lidová tradice a s ní i různé koledy tak vnímají. I nevěřící lidé se snaží prožít alespoň trochu pokoje, i když nectí význam vánočních svátků v jeho původním smyslu. A tak se pro většinovou společnost Vánoce staly více rodinným „svátkem pokoje“ než „svátkem narození Spasitele“. Jelikož ne vždy správně chápeme význam slova „pokoj“ ve vztahu k Vánocům, napsal jsem i tuto malou předvánoční úvahu.

Slovo „pokoj“, tak jak je v Bibli užíváno, je nabito teologickým významem. Hebrejské šalom znamená víc než jen stav věcí či duše. Znamená „dokončenost“, „neporušenost“, „blahobyt“, někdy i „materiální prosperitu“. Souvisí se spravedlností a pravdou a odjakživa bylo spojováno s příchodem Mesiáše – to On jednou nastolí dokonalý pokoj, šalom.

Řecké eirene mělo, alespoň v biblické řečtině, podobný význam. V Novém zákoně je tento termín spojován s milostí, životem, spravedlností. Pro člověka je klíčové, aby měl na prvním místě pokoj s Bohem. To jsou alespoň některé důležité poznámky k samotnému termínu „pokoj“.

„…dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, … že totiž máte odložit toho starého člověka, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne v klamných žádostech, obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,13.22–24)

Film „Svět podle Prota“ z roku 2001 s Kevinem Spaceym v hlavní roli popisuje příběh člověka, jenž následkem prožitého traumatu začne sám sebe považovat za obyvatele vzdálené planety, který navštívil Zemi. O okolnostech vzniku této poruchy se divák dozví až v závěru, a tak po celou dobu sleduje příběh muže, který s přesvědčivou věrohodností vystupuje jako mimozemšťan ze vzdálené planety K-PAX.

Když jsem v prosinci 2009 na tomto místě psal článek „O hledání identity“, zdaleka jsem netušil, jak se toto téma během následujících let stane aktuálním. Již nejde jen o „zoufalé hledání identity“, jak v článku píšu, neboť tato potřeba se často posouvá do roviny nejrůznějších lékařských diagnóz. Svět podle Prota se tak přiblížil realitě mnohem více, než se mi v čase psaní onoho článku mohlo zdát.

Otázky hledání identity nesmíme zúžit jen na genderovou identitu, byť právě ta je nejpříznačnější a nejviditelnější. Jde spíše o výpověď generace, která hledá sama sebe. Souvisí nejen s naším nitrem, tedy za koho sami sebe považujeme, ale i s našimi vztahy, tedy kam patříme. O něčem takovém zpívá skupina Škwor v písni „Hledání identity“: „Koloběh života je danej / Párkrát se vyspíš a jsi starej / Stereotypy a starý hity / Učený byty, hledání identity / A napříč generacema jede to dál / Ptáš se mě, jakej tohle všechno smysl má.“ Toto hledání je tedy hluboce existenciální otázkou a nikdo z nás se jí nevyhne.

„Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat. Od takových se odvracej.“ (2Tm 3,5 B21)

Drazí čtenáři Života v Kristu,
tématem dnešní úvahy je „Boží moc v rozmanitých situacích křesťanova života“. Tento článek píšu jen pár dní poté, co jsme měli pastorální konferenci na podobné téma. Nejen já, ale všichni přítomní pastoři a další účastníci si mohli uvědomit, jak je Boží působení pro práci v církvi i pro každý jednotlivý život naprosto zásadní. Nešlo o to, že bychom slyšeli nějaké nové informace, spíše jsme byli povzbuzeni k tomu, abychom více usilovali o takový život s Bohem, ve kterém se jeho působení projevuje.

Ve výše uvedeném textu popisuje apoštol Pavel činnost falešných učitelů, jejichž nejvýznamnějším rysem je, že se sice tváří zbožně, ale popírají Boží moc. V předchozích verších autor uvádí řadu velmi nelichotivých charakteristik takových lidí. Pátý verš je pak vrcholem všeho: tito lidé jsou ve skutečnosti prázdnou slupkou. Působí „naoko“, uvnitř nemají nic. Jsou to lidé, kteří zapřeli skutečný Zdroj života a budují si falešnou image, na niž nalákají prostoduché lidi.

Klíčovým slovem je zde tedy „moc.“ Můžeme se však domnívat, že tito lidé takoví nemuseli být od samého počátku. Křesťanství v té době nebylo natolik populární, aby se lidé obraceli z nějakých ziskuchtivých důvodů. Je možné, že na začátku života někteří z nich patřili mezi upřímné křesťany, ale v určitém okamžiku sešli z cesty. Podrobné vysvětlení pro nás v tuto chvíli není důležité. Důležitá je jejich charakteristika: tito lidé se tváří natolik jako opravdoví Boží služebníci, že řadu lidí oklamou. Boha ale doopravdy neznají.

„V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: ‚Eli, Eli, lema sabachthani?‘, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: ‚On volá Eliáše.‘ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: ‚Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!‘ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly.“ (Mt 27,45–50)

Drazí čtenáři,
vítejte u velikonočního čísla Života v Kristu. My, co píšeme články či kážeme, si někdy říkáme, co o svátcích, jako jsou Velikonoce či Vánoce, pořád dokola psát. Vždyť už všechno podstatné bylo řečeno, můžeme přijít s něčím novým? Osobně této výzvě rovněž čelím, ale rozhodl jsem se vnímat ji tak, že nejde o problém tématu jako takového, nýbrž nás, pisatelů. Jinými slovy, největší události dějin, mezi něž křesťanské Velikonoce patří na prvním místě, nelze tematicky vyčerpat. Vždy bude o čem psát i přemýšlet.
Toto číslo časopisu se z velké části zabývá křížem. „Co to znamená nést kříž?“ Kříž je pojem, který pronikl do lidové mluvy (mít s někým kříž, přijít s křížkem po funuse a další) a stal se jedním ze symbolů křesťanské civilizace. Tento symbol odkazuje na jistou událost, k níž došlo někdy okolo roku 30 na pahorku za Jeruzalémem. Nešlo tenkrát o řadovou popravu, ke kterým v době nadvlády Římanů docházelo. Podle záznamu v Matoušově evangeliu pukaly skály, zatmělo se slunce a roztrhla se opona. Doslovně i symbolicky tato událost otřásla nebem i zemí a jednou provždy změnila vnímání bohoslužby a Boha samotného.

„Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.“ (1Tm 1,5)

Drazí čtenáři Života v Kristu,
dovolte, abych Vám nejprve popřál Boží požehnání do nového roku. Že nebude snadný, podobně jako uplynulé tři, je nám jasné. Covid zdaleka ještě neodezněl, přidala se ekonomická krize a válečný konflikt na Ukrajině, důsledky těchto událostí pociťujeme všichni. Současně však můžeme zažívat i Boží požehnání. Založili jsme několik nových sborů, podporujeme misionáře v různých částech světa, provozujeme řadu aktivit, jejichž prostřednictvím můžeme přinášet požehnání do společnosti. A o to jde.

Tento rok si rovněž připomínáme 30 let od rozdělení Československa. Ve zpětném pohledu se ukazuje, že tato událost, jakkoli bolestivá se může jevit, přinesla prospěch oběma stranám. Navzdory rozdělení (které proběhlo téměř hladce a bez výraznějších nepřátelských projevů) si obě země zůstaly navzájem blízké a jejich životy jsou nadále propojeny na všech rovinách.

Co platí ve vztahu dvou států, stejně platí i ve vztahu mezi církvemi. Ačkoli česká a slovenská Apoštolská církev představovala samostatnou denominaci na území svého státu, jejich život byl propojen již od dob komunismu. Vzájemně jsme se navštěvovali, pořádali společné konference, dokonce naše biblická škola vznikla zpočátku jako česko-slovenský projekt. Jejím prvním ředitelem byl tehdejší biskup slovenské AC Jozef Brenkus. Vedení obou církví má stále dobré vztahy a příležitostně se schází. Každý třetí rok pořádáme společnou pastorální konferenci.

„Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, těšte malomyslné, podporujte slabé a se všemi mějte trpělivost.“ (1Te 5,14 B21)

Drazí čtenáři,
název článku jsem si vypůjčil ze stejnojmenné knihy od Samuela Pfeifera, která pojednává o duševních poruchách a roli církve v pomoci psychicky nemocným lidem. Přesně to je totiž námětem tohoto čísla časopisu, a tak bych se i já chtěl zamyslet nad některými otázkami, které s tématem souvisí. Úvodní verš hovoří o roli pastorační práce, a aniž by upřesňoval, kdo jsou ti „slabí“, můžeme si zde jistě dosadit širokou paletu různých životních situací, ve kterých se bratři a sestry z našich sborů mohou ocitnout a kdy potřebují krátkodobou či dlouhodobou podporu. Patří sem i ti, na něž vztahujeme označení jako „psychické onemocnění“, „duševní porucha“ apod.

Pod těmito označeními se nachází škála různých projevů, od psychického diskomfortu až po vážné poruchy. Zabývat se všemi není možné ani v jedné knize, natož v jednom časopise či článku. I odborníci jsou specializovaní, nikdo z nich nepostihne vše, co se pod označením „psychická nemoc“ skrývá. Z toho principu nám nezbývá než se tématu jen lehce dotknout. Cílem je ukázat, že i tyto lidi v církvi potkáváme, a ne vždy je uzdravení možné. Chceme téma odtabuizovat.

Lidé, kteří alespoň v nějakém období života spadali do některé z kategorií psychických onemocnění, jsou popisovaní v Bibli a nalezneme je i v dějinách církve. Například nikomu není neznámý příběh proroka Eliáše, který po konfliktu s královnou Jezábel upadá do deprese a přeje si zemřít. Žalmy jsou plné vzestupů a propadů lidské duše. V nedávné historii církve nalezneme například velikána Charlese Spurgeona, britského baptistického kazatele, který trpěl depresemi. Tato nemoc jej na jednu stranu omezovala, na druhou stranu byl schopen sloužit podobně trpícím lidem. Jiným příkladem je Hudson Taylor, britský misionář z přelomu 19. a 20. století, zakladatel vnitročínské misie. Tento Boží muž prožil těžké období, které bychom dnes nazvali vyhoření. Jak popisuje ve svém životopise, nebyl schopen nic dělat, dokonce se nemohl ani modlit.