Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
Martin Moldan

Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Trochu jiný pohled na církev

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

„Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ (Mt 2,10–11)

Drazí čtenáři,

dovolte, abych s Vámi sdílel příběh, který ke mně v posledních dnech silně promlouvá. Biblický text, k němuž se váže, je svou povahou spíše vánoční, ale o tom psát nechci. Podíváme se dnes na příběh mudrců, klanějících se právě narozenému Ježíši, z trochu jiné strany.

Tito mudrcové (podle tradice byli tři, ale to není důležité) přišli z oblasti dnešního Íránu a patřili k učené náboženské třídě, která se mimo jiné zabývala astrologií. Rozhodně nebyli židovského původu. Z pozorování hvězd došli k závěru, že se právě narodil „Veliký král Židů“. Nevíme, jaké byly jejich znalosti ohledně očekávaného Mesiáše, ale narozenému králi přisoudili takový význam, že podstoupili dlouhou cestu, aby se mu poklonili a obětovali dary. Možná byli posly tamního vladaře, který jejich prostřednictvím chtěl vyjádřit úctu narozenému králi.

Rád přemýšlím nad tím, co se odehrávalo v jejich hlavě. Následovali hvězdu, ale ta nesvítila stále, a tak se drželi přibližného směru a zcela logicky směřovali do Jeruzaléma, hlavního města Judska. Zamířili do královského paláce, neboť kde jinde by se měl královský potomek narodit? Nicméně Herodes, který byl toho času na trůnu, o ničem nevěděl, a navíc byl dostatečně chytrý na to, aby skryl své znepokojení. Hvězda se záhy objevila znovu a poslové byli přesměrováni do Betléma, malého města vzdáleného od Jeruzaléma jen pár kilometrů. Po krátké době již stojí ve dveřích malého domku a nevěřícně zírají na mladý pár, držící v náručí novorozeného Ježíše.

Potřebujeme reformaci?

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

„(...) obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,23)

Drazí čtenáři,

tento článek je věnován Martinu Lutherovi a reformaci, u jejíhož zrodu velký německý teolog stál. Lidská společnost není statická, vše se neustále vyvíjí a formuje. Čas od času jsme však svědky obrovských, skokových změn, které svět změní k nepoznání. Výraz reformace však v sobě obsahuje myšlenku skokové změny zpět, směrem k původnímu uspořádání. Doslova znamená „obnovení“, „opravu“. Předpokládá tedy ideální stav, který kdysi existoval a od něhož se lidé odchýlili. Tím se liší od revoluce, která znamená rychlou změnu, v politice zpravidla převrat, protistátní a mimoprávní povstání.

Zajímá mne otázka, která s naším hlavním tématem úzce souvisí: Potřebujeme dnes nějakou reformaci? Jako denominace máme své kořeny v probuzeneckém hnutí, a proto je naše laťka nasazena vysoko: Toužíme po vylití Ducha svatého, projevech Boží moci a zástupech nově obrácených lidí. Je toto reformace? Domnívám se, že nikoli. Reformace v sobě obsahuje rozeznání konkrétního chybného jednání nebo učení, jeho odmítnutí a nahrazení novými skutky a postoji. V Lutherově případě to byl především důraz na ospravedlnění skrze víru, který byl vyjádřením opozice vůči tehdy rozšířené praxi prodávání odpustků.

Výraz „reformace“ s oblibou používají i některá obrodná hnutí, považujíce sama sebe za tu pravou novodobou reformaci, která vede církev k původnímu, nezkaženému stavu. Zda oprávněně, ukáže čas. Osobně si však nemyslím, že se Luther rozhodl udělat reformaci. Pouze byl konsternován stavem církve a bojoval za její nápravu. Dějiny jej následně označily za reformátora. Buďme tedy opatrní na to, než sebe (nebo někoho jiného) za reformátora označíme.

Malomocný žebrák

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

Milí čtenáři,
rozdíl mezi skutečným křesťanstvím a jeho povrchní napodobeninou spočívá mimo jiné v tom, že Kristova víra utváří naši identitu, kdežto povrchně pojaté náboženství zanechá naše nitro beze změny. Takový člověk může napohled vypadat jako křesťan (účast na aktivitách církve, křesťanský slovník atd.), avšak v rozhodujících okamžicích neobstojí. Přestože Bible výraz „identita“ nezná, velmi často o ní mluví. Pojďme se na toto téma společně podívat.

Hovoříme-li o identitě, máme na mysli sebeuvědomění neboli prožívání toho, kým člověk je.  Identita souvisí s pohlavím, charakteristikami vrozenými i získanými, osobními hodnotami a cíli a ostatními charakteristikami, kterými se jedinec odlišuje od ostatních anebo je má s ostatními společné.

V průběhu historie se vnímání identity měnilo: Dříve byla dána prostředím, v němž člověk vyrůstal a které zahrnovalo zejména kulturu, náboženství a zaměstnání. V moderní době je identita více záležitostí osobní volby a rozhodování. S tím však nutně přichází i chaos ohledně identity – mluvíme o její krizi.

O sebeovládání

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ (Ga 5,22–23)

Drazí bratři a sestry,

sedím právě u počítače a klikám. Držím v pravé ruce takovou malou věc a pohybuji s ní po stole. Její pohyb kopíruje na monitoru počítače drobný grafický symbol – kursor. Počítače spolu s „tou malou věcí“ (myší) totálně změnily způsob práce mnoha lidí. A tak ono „klikání“ je vlastně práce – mohu psát článek do časopisu, plánovat termíny, dělat účetnictví nebo projektovat dům. Velké množství nejrůznějších profesí dnes využívá ke své práci počítač.

Ke své práci rovněž často používáme internet. Také zde klikáme. Vyhledáváme nejrůznější informace, podíváme se na zprávy, pouštíme si hudbu nebo video. A také občas klikáme na reklamy, které se nechtěně objevují na vyhledávaných stránkách. Snadno se tak stane, že se přestaneme soustředit na práci a podíváme se na slevy, bulvární zprávy či jiné „zajímavosti.“ Pokud nám chybí dostatek sebekázně, stane se, že moc práce ten den neuděláme, spoustu času „proklikáme“ prohlížením zbytečností.

Rodinné stříbro, modlitby a kříž

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

Drazí čtenáři,

námětem čísla časopisu Života v Kristu je „rodinné stříbro“, tedy snaha nalézt a pojmenovat to, co je pro naši církev cenné a charakteristické, o co bychom neradi přišli. Jednotlivé články, rozhovory i ankety jsou pokusem zachytit a definovat naše duchovní dědictví i sondou do životů členů církve, jak tomuto dědictví rozumí.

Zabývat se otázkou letniční identity (podobně jako otázkou baptistické, evangelické či jakékoli jiné denominační identity) může být ošidné. Nestačí snad, že jsme křesťané? Neprojevujeme tím nezdravé náboženské sklony, když mimo křesťanskou identitu hledáme ještě nějakou? Je to vůbec důležité? To jsou zcela legitimní otázky.

Internetový slovník Wikipedia rozumí pojmu „rodinné stříbro“ jako něčemu, co představuje „trvale hodnotnou vzácnost“, popřípadě je „předmětem chlouby“. Já dodávám další dvě podmínky: Rodinné stříbro je něco, co jsme zdědili po předcích a co má hodnotu. Jde tedy o něco, co je pro naši církev typické v pozitivním slova smyslu po celou dobu naší existence. Ne něco, co bychom si přáli mít, ale to, co skutečně máme.

Samozřejmě souhlasím s tím, že podstatná je identita obecně křesťanská. To nemůže být jinak. Když studuji Bibli, hledám všeobecné křesťanské hodnoty, chci být na prvním místě Božím dítětem a služebníkem. Nikdy se nemodlím, abych byl „správným letničním.“ Přesto se domnívám, že termín „letniční identita“ své opodstatnění má.

Manželství s nevěřícím

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

Téma, které bych dnes rád otevřel, se týká manželství s nevěřícím partnerem. Začnu dvěma protichůdnými tvrzeními: 1) „Manželství s nevěřícím může být pěkné“ a 2) „Nikdy si nevěřícího neber!“ Řeknete si, jak se v tom tedy máme vyznat? Proč si nevzít nevěřícího, když existuje naděje na pěkné manželství?“

Když Bůh pohne tvým svícnem

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

„Proto odložte lež a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním,‘ neboť jsme údy téhož těla. ‚Hněvejte se, a nehřešte;‘ slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedávejte místo Ďáblu. Zloděj ať již nekrade, ale ať raději pracuje a dělá vlastníma rukama něco dobrého, aby měl co dávat tomu, kdo má nedostatek. Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž jen takové, které je dobré k potřebnému budování, aby dalo milost těm, kdo je slyší. A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení. Všechna hořkost, zuřivost, hněv, křik a rouhání ať jsou od vás odňaty zároveň se vší špatností. Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef 4,25–32)

Milí bratři a sestry,

zaměřme dnes svou pozornost na téma „zarmucování Ducha svatého“, o kterém se píše ve výše uvedeném textu. Hned v úvodu vás chci ovšem ujistit, že se považuji za pozitivního člověka, nemám zálibu v truchlivých tématech, obviňování a ustavičném hledání chyb. Náš Bůh je pozitivní: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ (Jr 29,11)

Tato slova řekl Bůh svému lidu v dobách jeho neposlušnosti; i v čase, kdy musel svůj lid soudit, byl jeho konečný záměr s člověkem dobrý. Nikdy neztrácí lásku k člověku, i když dočasně jej trestá, či dokonce zavrhuje. Vždy je východisko, tedy i naděje.

O principech aneb Když oba mají pravdu

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

Drazí čtenáři,

před nějakou dobou jsem četl rozhovor s Pavlem Rychetským, předsedou Ústavního soudu. Pan doktor Rychetský se snažil srozumitelně popsat roli této soudní instance a rozhovor s ním mne velice inspiroval. Dovolte, abych se s Vámi podělil o některé myšlenky, které mne během čtení článku napadly.

Pan předseda vysvětloval, že práce Ústavního soudu většinou nespočívá v rozhodování mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem, ale mezi dvěma ústavou chráněnými principy. Například spor novin a osoby, které se nelíbí, jak se o ní píše. Jde o střet práva na ochranu osobnosti a lidské cti s právem na svobodné šíření informací. „Nejsme schopni říci,“ uvedl vrchní soudce, „která z těchto hodnot má mít přednost. Naopak je nutné to posoudit pokaždé znovu.“

Jiný příklad, tentokrát z historie, uvádí spisovatelka Eva Kantůrková ve své knize o Janu Husovi. Popisuje spor českého reformátora Husa s jeho někdejším druhem a pozdějším zarytým odpůrcem Pálčem jako konflikt dvou principů: Zatímco Jan Hus upřednostňoval princip svědomí a svobodného bádání na akademické půdě, Štěpán Páleč zastával princip autority církve, které se rozhodl být věrný. Jakkoli se nám podstata tohoto sporu z dnešní perspektivy jeví jako jednoduchá, tehdy tomu tak nebylo; církev byla chápána jako nositelka pravdy a vymanění se z tohoto paradigmatu znamenalo mnoho sil a odvahy.

Číst Bibli jako příběh

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

„Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“ (Ž 119,105)

Milí čtenáři,

je obtížné představit si plynutí času, který by nebyl rozdělen na malé celky, jako jsou roky, měsíce, týdny a dny. Každý tento celek něco uzavírá a zároveň i otevírá. Nový rok je další příležitostí pro naše životy. Uzavřeli jsme rok 2016 a do dalšího roku vcházíme s novými očekáváními, nadějemi, popřípadě i obavami. Pro křesťana je nemyslitelné vstoupit do nového roku, aniž by měl na cestu „světlo osvěcující jeho kroky.“

Tuto novoroční úvahu jsem uvedl známým veršem ze 119. žalmu z několika důvodů: Jak je mým zvykem v lednovém čísle časopisu Život v Kristu, vycházím z verše, který jsem skrze Ducha svatého přijal pro církev na daný rok. Letošním tématem je význam Božího Slova pro naše životy, toto téma se bude odrážet v některých důležitých akcích pořádaných církví v tomto roce. Cílem je zlepšit naši práci s Božím Slovem – v osobním životě i v životě církve. Ne vždy zacházíme s Božím Slovem správně.

Jedním z důležitých předpokladů pro porozumění Bibli je naučit se ji číst jako příběh. Bible je příběhem, tedy přesně řečeno, je spoustou malých příběhů vyprávěných na pozadí velkého příběhu. Chceme-li být skutečnými muži a ženami Písma, je nutné tomuto příběhu porozumět. Poukáži na některé chyby, se kterými se můžeme občas setkat.

Vydat svědectví o naději

Napsal(a) úterý, 19. září 2017 19.04

„Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím, aby se ti, kdo vás pomlouvají, zastyděli, že napadali váš poctivý život v Kristu.“ (1Pt 3,15–16)

Drazí bratři a sestry,

dnešní úvahu začnu osobní vzpomínkou. Letos je tomu třicet let, co jsem byl pokřtěn. Nebylo to tehdy jednoduché – formálně jsem nepatřil pod žádnou církev, a ty církve, kam jsem docházel, zase nekřtily nečleny. A ty, které křtily, naopak nepraktikovaly křest ponořením. S Apoštolskou církví, tehdy ilegální, jsem v té době měl minimální kontakty. Docházel jsem však jako host do Bratrské jednoty baptistů, kde byli ochotní mne pokřtít – s jedinou podmínkou, že vydám veřejně svědectví o svém obrácení. Tak to tenkrát praktikovali, každý, kdo byl pokřtěn, vydával svědectví. To pro mne nebyl až tak problém. Měl jsem jasnou zkušenost obrácení k Pánu Ježíši, a tak jsem podmínku přijal. Tenhle princip se mi líbil, proto jsem jej přenesl i do své pozdější pastorské praxe. Kdo bude pokřtěn, musí vydat svědectví.

Strana 1 z 6