Skryj svou bolest v té Jeho
20. a 21. 2. 2009 v Kolíně
Usedla jsem za volant půjčeného fiata, a spolu se svými sestrami v Kristu jsme vyrazily z Vysočiny do Kolína. Cesta byla celkem dobrá až na úsek vedoucí Havlíčkovým Brodem a Golčovým Jeníkovem. Sněžilo, a vozovka pokrytá vrstvičkou mokrého sněhu místy prokluzovala. Cestou jsem v mysli probírala loňskou konferenci a těšila se jak malá. Musím říct, že jsem ze sesterské vždycky odjela velmi povzbuzena. Slyšela jsem od jedné sestry takový názor, že tyto akce jsou jen pro ty lepší, VIP. Nic není vzdálenější pravdě. Je pro každou, která touží po povzbuzení, může a je ochotná do Kolína docestovat a vzdát se na jednu noc pohodlí domova. Vždy je o nás perfektně postaráno. Občerstvení, dobrá večeře a oběd, letos byla i čajovna.
Letos na konferenci byla pozvána sestra Brygitte z New Jersey. Pracuje se svým manželem v organizaci Kristova škola. Byla velmi srdečná, a byla na ní vidět její láska k Bohu a zanícenost pro Boží věci.
Dvěma hlavními tématy letošní jarní konference byla bolest ženského srdce, a žena podle Božího srdce.
Příběh Chany mě vždycky nutil k zamyšlení. Sestra Brygitte přišla pro mě s velmi zajímavým pohledem na Chanin život. Její příběh najdeme na stránkách první knihy Samuelovy. Elkána měl dvě ženy. Chana (znamená milost) byla jeho první žena a jak možná doufala, jediná. Jenže neměla děti. Elkána si proto vzal další ženu Peninu. Ta děti měla. Vždy když se přiblížila pouť do Hospodinovy svatyně, začala Penina Chanu svými řečmi trápit a urážet. (Možná proto, že Elkána dával Chaně dvojnásobný díl z oběti, protože ji miloval). Chana pro pláč nejedla, nespala. Prožívala to, čemu dnes říkáme deprese. Každý rok, tuto pouť do Šíla vykonávala se smutkem a bez pokoje v srdci. Až jednou se rozhodla... Po obětním hodu zůstala ve svatyni déle. Byla tam před Hospodinem a vylévala mu svoje srdce, všechnu tu hořkost a bolest za léta nashromážděnou, kterou už nemohla nést dál. Prosila za to, po čem velmi toužila a udělala před Hospodinem slib. Ve svatyni seděl i kněz Élí, a Chanu pozoroval. Došel k závěru, že musí být opilá. Když Chana chtěla odejít, Élí ji zastavil a pokáral ji: „Přestaň s tím vínem, dokud budeš opilá?!" Chana ale odpověděla, že mluvila z velkého trápení a hořkosti. Od Élího dostala proroctví o vyslyšení své modlitby. Pak se vrátili domů a Chana už nebyla smutná a její sokyně ji už více z míry nevyvedla. Měla v srdci Hospodinův pokoj. Jak z Písma víme, Hospodin její modlitbu vyslyšel, požehnal jí a Chanin prvorozený syn Samuel se stal velkým prorokem, který mnoho let soudil Izrael. Po Samuelovi měla Chana aspoň dalších pět dětí. Myslím, že ani ve snu si to tak Chana nepředstavovala. Hospodin se ujal její věci. Sestra Brygitte nás upozorňovala, že budou nepřátelé v našem životě. Ďábel si použije jinou ženu, aby nás srazila, pomluvila, vyprovokovala k hádce. Chana je pro mě vzor tichého a pokorného ducha, třebaže byla urážena a nespravedlivě obviněna z opilství, nebránila se. Jak často mívám problém s tím, že se chci hájit, bojovat, nebo aspoň pořádně prásknout dveřmi, aby kolem věděli, že mi křivdí. Mezi lidmi v práci nebo církvi ani ne, ale doma, v rodině.
Jak často přicházíme na shromáždění a nemáme v srdci pokoj. Je tam zklamání, hořkost z hádky, nedorozumění, něčí zraňující poznámka, nepravdivá pomluva a v srdci to pálí a bolí. Chana se rozhodla se svým problémem něco udělat. Nehledala řešení u člověka, ale u Hospodina. Se svým trápením se obrátila na Hospodina a byla vyslyšena.
Pokora a poddanost uvolňuje v našem životě Boží moc, ale našemu starému já se velmi příčí. Moje ego, žárlivost, svárlivost, hněv, křik, touha po slávě, touha dobře vypadat, je to, co z krásky udělá netvora. Tyto věci jsou v našem životě „nočními šelmami", které přicházejí, a ničí smlouvu s Bohem ve které jsme, pokud jim to dovolíme. Ďábel nechce, abychom Boha znali, chce nás vzdálit Božímu Slovu. Musíme tedy bojovat, abychom od Boha něco dostaly. Jako Abraham bojoval a odháněl ptáky a zvěř od rozpůlených zvířat, když s ním Bůh chtěl uzavřít smlouvu.
Dalším příběhem, který mě oslovil je příběh Rispy - dcery Ajovy. Byla to konkubína krále Saula. Této ženě se stala velká nespravedlnost. Většina křivd, které se mi kdy v životě staly, jsou v porovnání s její celkem zanedbatelné.
O Rispě v Písmu čteme v souvislosti s velkým suchem, které zavládlo v Izraeli po nástupu Davida na trůn. David se tehdy doptával Hospodina, proč se tak děje. Ten mu oznámil, že je to pro porušenou smlouvu Izraele s Gibejci. Tohoto porušení se dopustil král Saul, když v horlivosti zapomněl na smlouvu, kterou kdysi Jozue s Gibejci uzavřel, a dal je vyvražďovat. Protože Saul už nežil, Gibejci si na usmířenou vyžádali život sedmi Saulových synů. Zlámali jim kosti. Pět jich bylo syny Saulovy dcery, dva z nich, byli synové Rispy. Smlouva byla porušena, pro usmíření musela být přinesena oběť. V tomto příběhu si člověk teprve uvědomí, jak závažné jsou smlouvy jednou učiněné.
Jak asi Rispě muselo být. Nebylo na výběr - smrt jejích synů, nebo záhuba celého národa?
Vzala žíněné roucho a odešla tam, kde byli její synové. Roucho rozložila na skále. Ve dne, v noci je hlídala, aby na ně nesedali ptáci a noční dravá zvěř je neodnesla. Zůstala tam tak dlouho, a tak dlouho se modlila za déšť pro zemi, dokud je neskropila voda s nebe. Celý Izrael o tom věděl.
To, že Rispa dala svoje smuteční roucho na skálu, v přeneseném smyslu znamená, že jej odložila na Hospodina. On byl její skalou, na něj vložila břemeno svého velikého zármutku a bolesti. Jak se zachovala dcera Saula nevíme, Písmo o tom nehovoří. Ale tichý skutek Rispy je provždy zapsán... Co to znamená pro mě? Odložit své sobectví a bolestínství a dívat se více kolem sebe, kdo potřebuje mou pomoc nebo modlitbu.
Z konference jsem odjížděla s pokojem v srdci. Pán Ježíš vzal mou bolest, se kterou jsem bojovala, a dal mi znovu svou radu do problému, který jsem řešila. On má řešení na každý náš problém. Jen mu musíme celým srdcem důvěřovat.
Když přišel Pán Ježíš do domu Marie a Marty, Marie všeho nechala, posadila se a naslouchala Pánu. Marta vraštila čelo, za kterým skrývala spoustu starostí a byla rozmrzelá, že musí všechno obstarat sama. Co ale Pán Ježíš považoval za důležitější? Odložit své denní starosti a povinnosti a naslouchat Jeho slovu. To je pro mě, pro nás všechny to nejdůležitější.
Jiřka Gabrielová, AC Brno, stanice Velké Meziříčí