Helenka nebyla nikdy příliš hubená ani příliš sebevědomá. Nikdo jí neřekl, že je krásná. A ostatní dívky ve škole se s ní moc nebavily. Helen se snažila najít si kamarádky, zapadnout, ale ostatní se jí za zády smály. Byla často zoufalá, ale snažila se to nedávat najevo, snažila se být silná.
Helen se mi dlouho vyhýbala, ale když byla starší, povšimla si mě. Někteří spolužáci udělali pár poznámek týkajících se její postavy, a to nás svedlo dohromady. Helen se podívala do zrcadla, viděla čísla na digitální váze a viděla mě tam – že na ni čekám a že jsem východisko. A tak jsme se začaly bavit.
Helen mi ze začátku byla věrnou přítelkyní. Přemýšlela jenom o mně, zmiňovala mě ve svém deníčku a začala drasticky hubnout. Pak to ale nevydržela a strašně se nacpala, načež jsem jí nastavila své zrcadlo a domluvila jí. Nebude mít žádné kamarádky. Připomněla jsem jí, že musí jíst pro tělo, které chce, ne pro tělo, které má. A ona si mé rady vzala k srdci. Šla na záchod a všechno poslušně vyzvracela. Hubla, tajně se cpala, ale na veřejnosti dělala jako by nic. Tak jsme spokojeně pokračovaly.
Tedy alespoň já jsem byla spokojená. Helen se dostávala do čím dál větších depresí a smutků. Chtěla mě opustit, ale nedokázala to. Už nemohla pryč. Jenže tehdy jsem ještě netušila, že v jejím srdci kvete rebelie a tichá touha a naděje pro život. Nevím, kde se tam vzala. Možná to měla z té své církve, kam občas chodila. Rozhodně se to ale později projevilo.
S Helen se ve škole pořád skoro nikdo nebavil. Měla jen pár dobrých kamarádek – dívek z té její církve. Snažila jsem se je rozdělit, ale ona se jich držela jako klíště. Já jsem jí říkala, že si přece vystačíme. Jenže ona si nedala říct. Já jsem ale žárlivá kamarádka a svou přítelkyni chci jen pro sebe.
Od té doby jsem proto Helen pomalu zpracovávala. Namlouvala jsem jí všelijaké lži, všechno pro její – naše – dobro. Chtěla jsem, abychom zůstaly a umřely spolu.
Došlo to tak daleko, že se Helen rozhodla jednoho pátečního odpoledne s touhle mizérií skoncovat. Ale stalo se něco nečekaného.
Zazvonil zvonek. Doma nebyl nikdo jiný kromě Helen. Musela jít otevřít. A za dveřmi čekala – jako anděl – Helenina kamarádka z církve, která ji přišla doprovodit na mládež. Že ji prý už dlouho neviděla. Chtěla jsem, aby nikam nechodila, ale ona se té šance chytla jako záchranného lana.
A já měla utrum. Jela jsem s ní, ale ta jedna mládež stejně znamenala zlom. Na mládeži seděla Helen jako zařezaná a jídla se ani netkla. Cestou zpátky si o mně s tou kamarádkou povídaly. Helen plakala. Kamarádka taky. Já ne.
Od té doby se Helen začala scházet s tou kamarádkou, pastorem, lékaři, taky byla na nějakou dobu hospitalizována. Byla jsem neodbytná a Helen mě vyhazovala dlouho. Potřebovala podporu a několikrát jsem se vrátila.
Ale zvítězila jménem Syna Božího.
Odmítla mě jménem Syna Božího. Teď se s ní vůbec nevídám.
V něm dostala vše. Sebevědomí, později i manžela a děti. Odvážná, silná Helen byla uzdravena v Ježíši Kristu. A já jsem zůstala sama s dalšími tisíci...
Anička Procházková