Pred mojím obrátením som bol stále vo väčšej a väčšej temnote. Už asi dvadsaťjeden rokov som fajčil marihuanu, cigarety, pil som veľa alkoholu a bol som závislý na pokri. Päť až šesť dní v týždni som hral poker, a keď som bol doma, tak som dospával prehýrené noci, lebo cez deň som aj chodil do práce (keď som nejakú mal). Moja rodina zo mňa nič nemala a situácia bola stále viac a viac vážna, ba až kritická.

Vdávala jsem se, když mi bylo dost málo let. Oba jsme byli, zhruba řečeno, nevěřící. Já jsem sice o Bohu slyšela, ale vůbec mě nenapadlo, že by pro mě Ježíš mohl něco udělat. Žila jsem ve vzpouře proti zákonu, ve kterém jsem byla vychována. Moc velké štěstí jsem neprožívala. Po 17 letech manželství jsem se setkala s živým evangeliem, okamžitě jsem po něm chňapla a uvěřila. Myslela jsem, že to prostě jen řeknu svému manželovi a on okamžitě uvěří.

Jmenuji se Pavel Vimr, ročník 1965. K Ježíši Kristu jsem se obrátil v roce 1990, podnikat jsem začal měsíc poté a dosud nepřestal. Jsem ženatý, členem AC v Klášterci nad Ohří.

Psát článek na téma oddlužení je možné z pohledu jedince bez dluhů, který je nikdy neměl a nikdy mít nebude. Protože když na to nemá, tak to nekupuje, a za mých mladých let si počkali a našetřili, já jsem mu to říkal... No prostě byli a jsou lepší. Takový článek by asi byl plný spravedlivých úvah a dobře míněných rad od dobře konajících těm, kteří si nedali říct. Jinak vyzní článek psaný dlužníkem, prohýbajícím se pod tíhou horko těžko splácených nebo nesplácených exekucí, který v beznadějné situaci čeká na zázrak a milost. Kterému myslíte, že je Bůh blíže? Je Bůh spravedlivý, nebo milosrdný? Dle mého názoru je spravedlivý i milosrdný. Ale obojí vypadá jinak, než bychom si představovali a chtěli (moc chtěli). Osobně věřím, že je dobré varovat před dluhy vhod i nevhod. A také věřím, že je třeba někdy pomoci topícímu se v dluzích. Bible to formuluje např. takto: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili (to říkají ti první). Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého (o to se opírají ti druzí).“ (1J 2,1)

Každý člověk má jistou představu o tom, jak má misie vypadat nebo jak se má misie dělat, a přitom klade důraz na takovou stránku misie, která je mu nejbližší. Jako náctiletý jsem se občas setkával s názorem, že jet na misii je příliš drahé a nákladné a je zapotřebí činit misii kolem nás „v našem Jeruzalémě“. Také jsem se setkal s názorem, že investovaný obnos peněz na samotnou misijní cestu je lepší věnovat na podporu místních lidí v zahraničí či jejich aktivit. Jak jsem se ve svém životě osobně přesvědčil, tato přesvědčení jsou založena na špatném předpokladu, že samotné peníze vyřeší vše. Ale opak je pravdou a v Bibli pro to také nacházím podporu.

Př 19,21 „Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí.“

Pokusím se na následujících řádcích krátce popsat, jak se to seběhlo, že jsem „padesátiletý praktikující celibátník“.

Na letošním duchovním soustředění na Dlouhých Stráních měl bratr biskup úžasné kázání o tom, jak Pán Ježíš říká svým učedníkům: „Nemějte starost, neshánějte se, neznepokojujte se, nebojte se... Hledejte Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.“ (L 12,22–34)

Když jsem přijela domů, často jsem si tohle kázání znovu pouštěla. Netušila jsem ale, že budu brzy vyzkoušená, jestli se opravdu nebudu znepokojovat, dělat si starosti a bát se, když půjde do tuhého.