Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Luther a muslimové

Napsal(a)  Daniel Spratek  středa, 26. červenec 2017 11.15

Problematika islámu je v díle doktora Martina Luthera výrazně přítomna; on sám je dokonce autorem několika spisů věnovaných „turecké“ problematice (tzv. Türkenschriften). Tato skutečnost je možná na první pohled překvapivá, nicméně musíme si uvědomit, že v době Lutherova působení došlo k velké expanzi Osmanské říše do východní a střední Evropy. Roku 1526 Turci zvítězili v bitvě u Moháče a obsadili podstatnou část Uher včetně Budína, o tři roky později dokonce poprvé neúspěšně obléhali Vídeň. Nebezpečí islámské invaze do Německa proto bylo „na dosah“.

Luther vnímal Turky jako nástroj Božího trestu na tehdejší Evropu. Co mu ale unikalo a co docenili až pozdější církevní historikové, byl fakt, že turecké vpády zbrzdily snahy o zničení reformace. Nebýt tureckého vpádu, zřejmě by reformace byla hned ve svých počátcích zadušena nebo by se aspoň nemohla rozvinout tak, jak se rozvinula. Hrozící vpády Turků však nutily katolického císaře Karla V. k tomu, aby sjednotil proti Osmanské říši všechny síly v Říši, jak katolíky, tak protestanty. Nemohl proto proti protestantům vystupovat příliš tvrdě, aby je neodradil od podpory boje s Turky.

Islám byl pro Luthera „hanebným“ náboženstvím. Vytýkal mu zákonictví (důraz na vnější skutky), rozumářství (odmítání křesťanských doktrín, nepochopitelných pouhým rozumem, např. Trojici, vtělení Boha), a především jeho anti-Kristovství (odmítání Jeho božství a vykupitelského díla). Islám je dle Luthera deformací křesťanství: Bibli nahradil Koránem, Krista nahradil Mohamedem a milost s vírou nahradil skutky.

Jakkoli kritický byl Martin Luther k islámu, neopomenul zdůraznit, že z hlediska spásy jsou stejně destruktivní jako islám všechna jiná „náboženství skutků“. V Koburských výkladech žalmů (1530) napsal: „Každý, kdo holduje náboženství skutků, je ve skutečnosti nevěřící, ať už je to papeženec, mnich, Turek, Žid či blouznivec.“ Ještě jadrněji pak obdobnou myšlenku vyjádřil ve Vojenském kázání proti Turku (1529): „Dáme-li se k Turku, k čertu se dostaneme, zůstaneme-li pak pod papežem, do pekla předse půjdem.“ Luther vnímal papeže a Turky jako dva nejnebezpečnější rivaly pravého křesťanství, přičemž první útočí hlavně falešným učením a druhý fyzickou perzekucí. Papež je v tomto ohledu horší než Turek, protože když Turek pravé křesťany usmrtí „nebe svatými naplní“, zatímco papež „peklo křesťany naplňuje, protože nejušlechtilejší duše křesťanské skrz své rouhavé učení lidské od Krista Pána odtrhuje a na vlastní spravedlnost je vede“. Luther také neopomíjí, že Turci jsou ve své říši vůči jinověrcům tolerantnější než papeženci.

Pokud se týče vojenského boje proti Turkům, Luther striktně odmítal koncepci svaté války. V jeho spisech je obsažena prakticky první systematická kritika křižácké ideologie. Lutherův postoj by se dal shrnout do zásady: „Spravedlivá válka ano, svatá válka ne“. To, že Turci jsou pohané, nemá žádný vliv na to, zda je válka proti nim spravedlivá. Císař může proti Turkům bojovat v zájmu ochrany svých poddaných, nikoli v zájmu víry (rovněž ne v zájmu rozšíření svého území, v zájmu odplaty či v zájmu hledání vlastní slávy). Luther jízlivě poznamenává, že pokud by chtěl císař bojem zničit nevěřící, měl by začít u papeže, biskupů… nakonec i u sebe samého. Ve Vojenském kázání proti Turku, které vyšlo roku 1544 v českém překladu, Luther napsal: „…Ale tak sem radil a ještě radím, jeden každej k tomu aby se snažil, dobrejm křesťanem aby byl, a netoliko od Turka, ale od každého dobrovolně rád trpěl. A aby proti Turku jako křesťan neb pod jménem křesťana nebojoval, než svému pánu světskému poslušen jsa, kterýž proti Turku bojuje pod jménem jeho, aby bojoval, jakožto věrnej poddanej vedle těla, ježtos pánu svému vrchnímu s tělem i statkem poslušen bejti slíbil, a to Bůh od tebe míti chce. (…) A zvláště pak když se taková vojna ne své vóle nebo pro slávu a zboží děje, než pro ochranu vlasti, pro zachování poddaných, jich statkóv, dítek a manželek.“

Kromě fyzického boje proti Turkům, který je výlučnou záležitostí světské vrchnosti, klade Luther důraz na duchovní formy boje proti islámu. Je to především modlitba. Dále Luther píše i pastorační rady těm, kdo upadnou do tureckého zajetí. Těm radí, aby se již předem naučili zpaměti co nejvíce z křesťanské víry, aby si měli co připomínat, až se ocitnou v pohanském prostředí. Zajatci mají dále svým novým muslimským pánům příkladně a věrně sloužit, aby u nich byla křesťanská víra ve cti a aby se mohli případně i obrátit.

Luther měl dobré znalosti učení islámu a jeho historie; znal i některé islámské filosofy (cituje např. Avicennu). Poznávání islámu doporučoval k účelům apologetickým, kdy znalost islámu měla pomoci zejména zajatcům, „aby byli schopni ubránit se proti víře Mohamedově, když nebyli schopni ubránit se jeho meči“. Dále pak měla jeho znalost napomoci k misijnímu působení mezi muslimy a jejich přivedení k Bohu skrze Ježíše Krista. Martin Luther se sám angažoval ve věci vydání latinského překladu Koránu (1543), který opatřil vlastní předmluvou. Sám dokonce několikrát vyslovil, že kdyby neměl povolání k reformě církve, přál by si být misionářem mezi muslimy.

Daniel Spratek

 

Autor, JUDr. Daniel Spratek, Ph.D. (*1979), je členem sboru SCEAV v Třinci-Oldřichovicích. Je zároveň místopředsedou Křesťanského společenství, z. s., a spoluorganizátorem letního křesťanského festivalu XcamP. Pracuje jako soudce na Krajském soudu v Ostravě. S manželkou Ingrid má dvě děti.

Naposledy změněno středa, 26 červenec 2017 11:21