Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Luther a Duch svatý

Napsal(a)   pondělí, 21. srpen 2017 10.18

Protestantská teologie v jejím luterském směru je především christologická, tedy soustředěná na osobu a dílo Ježíše Krista. Reformace vyzdvihla Ježíše Krista jako jediného původce spásy a jako jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem. Ukázala Ježíše jako hlavní střed Písma. Luther kladl velký důraz na to, abychom při čtení vždy hledali Ježíše Krista, a to jak v Novém, tak i ve Starém zákoně, a z této perspektivy Písmo také vykládali. Ježíš Kristus je rovněž jedinou hlavou církve a také jedinou normou učedníka a služebníka.

Ve světle těchto christologických důrazů by se mohlo zdát, že učení o Duchu svatém bylo v Lutherově učení upozaděno. Tak tomu však není.

Nejkomplexnější prezentací Lutherovy pneumatologie je disertační práce Regina Prentera z roku 1946 s názvem „Spiritus Creator“, kde uvádí, že „koncept Ducha svatého kompletně dominuje Lutherově teologii.“

To potvrzuje i Dr. Dominik Nowak: „Činnost Ducha svatého v Lutherově učení proniká jako nit všechny oblasti teologie, nauku o Kristu, hříchu, spáse, církvi, křtu, Večeři Páně…“

 

Luther a radikální reformátoři

Církevní historik Heik Oberman charakterizuje situaci v 16. století pojmem „krize“. Hlad, podvýživa, nemoci, mocenské války, narušená církev, to vše byly kořeny, které vedly radikální reformátory k nedůvěře a přirozené lidské tendenci vymanit se a spolehnout především na svoji zkušenost.

Radikální reformátory označoval Martin Luther slovem „die Schwärmer“, což znamenalo blouznivci nebo také snílci, se svojí „snílkovskou“ nezakotveností v Písmu. Ironicky říká: „Pokud chceš být teologem, zapamatuj si dobře tuto zásadu: tam, kde jednoznačná slova nevyhovují tvému porozumění, hledej nějaký jiný smysl, který se ti líbí, a ještě prohlašuj, že to byl Duch svatý, a pak uspořádej a vysvětli slova podle libosti.“

Zajímavým příkladem takového smyšlení byl i farář Valentýn Weigel. Tento mimo jiné tvrdil, že „po jedné hodině strávené s Duchem svatým se z rolníka stává doktor teologie“.

I z takových příčin blikala reformátorům u popisu náboženských zkušeností vždy varovná kontrolka, na druhou stranu však nebyla automaticky zavrženíhodná. Víra byla pro Luthera něčím osobním, ba dalo by se říci jeho „osobní zkušeností“. Důležité však je, že nebyla výsledkem nějaké vnitřní mystické snahy, meditace či čehokoliv podobného, ale díky vnější skutečnosti, tedy Krista.

Luther neodmítal ani mimořádnou náboženskou zkušenost, jakou je například mluvení jazyky. Mluví o tom, jako o něčem legitimním za předpokladu, že existuje někdo, kdo bude vykládat.

 

Odkaz reformace

Řekli jsme si, že učení reformátorů bylo prosáknuto skrz na skrz důrazem na Ducha svatého. Položme si tedy otázku: „Může odkaz reformace ve vztahu k Duchu svatému přinést něco i dnešním charismatickým nebo letničním hnutím?“ Já věřím, že ano. Pokusil jsem se vybrat tři klíčové věci.

1. Vyzdvižení pokladu v Kristu

Martin Luther ve svém Velkém katechismu vyzdvihuje poklad, který jsme v Kristu obdrželi, včetně obrovského daru v podobě Ducha svatého, který nám tento poklad dopravuje a pomáhá vzít za svůj. „Vždyť Kristus nám svým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním atd. poklad vydobyl a získal... Aby tento poklad nezůstal zakopán, nýbrž byl odkryt a užíván, nechal Bůh vzejít Slovu a zvěstovat je; v něm nám dal Ducha svatého, aby k nám tento poklad a vykoupení dopravil a přivlastnil nám je.“ Jde tedy o to neminout tento nejvzácnější poklad – Ježíše Krista. Poklad, který nezůstal zakopán. Poklad, který můžeme s pomocí Ducha svatého více poznávat.

2. Role náboženské zkušenosti

Profesor Scott Hendrix v návaznosti na odkaz Lutherovy reformace hovoří o tom, že by zkušenost s Boží mocí, ať už formou mystického zážitku nebo zázračné události, neměla být hlavním indikátorem naší víry a církve. To byl důležitý odkaz Luthera a dalších reformátorů, kteří poukazovali na nebezpečí zabývat se hloubkou a intenzitou své náboženské zkušenosti namísto Boha samotného, a tuto zkušenost pak vidět i jako předpoklad pro Boží přijetí. Bojovali za pravdu, že Boží evangelium není na lidské zkušenosti jakkoli závislé.

3. Duch přichází skrze Slovo

Počátkem roku jsem se zúčastnil oblastní bohoslužby AC v Karviné. Byl jsem usvědčen a povzbuzen kázáním Jasona Morrisona. Po bohoslužbě jsem se dal do rozhovoru s jedním misionářem, který mi říkal o tom, jak často kdysi používal větu „Bůh mi řekl“ a dnes je na ni mnohem více opatrný.

Ve vztahu k Duchu svatému byla jedním z důrazů reformátorů právě role Božího Slova. Martin Luther to připomíná těmito slovy: „Musíme neustále brát do ruky, kázat, mít u sebe, vštěpovat Slovo – dokud nepřijde Svatý Duch. Slovo je jediným mostem a cestou, skrze niž k nám Duch svatý přichází.“ Tato neoddělitelnost Slova a Ducha může na první pohled působit omezením Boží suverénní svobody, ale Luther nehovoří kategoricky, že Bůh nemůže jednat mimo prostředky Ducha, ale že mimo tyto stanovené prostředky si tím nemůžeme být zcela jisti. Luther zastává názor, že si mohu být jistý, jestli ho hledám na místech, kde slíbil, že bude k nalezení. „Hledej ho raději tam, kde je Slovo, a zde jej uchopíš správným způsobem.“ I z tohoto důvodu jsme u příležitosti výročí reformace vydali jako odbor mládeže SPAM deník (pro všechny generace), který chce být praktickým pomocníkem při naslouchání hlasu Ducha svatého ve Slově.

Více na www.spamdenik.cz

Lukáš Sztefek

diakon SCEAV v Těrlicku vedoucí odboru mládeže

Naposledy změněno pondělí, 21 srpen 2017 10:50
Redakce

Internetová stránka: www.zivotvkristu.cz