Duchovní dary - uzdravování

Význam duchovních darů pro církev

Duchovními dary rozumíme působení Zmrtvýchvstalého Pána uprostřed svého lidu, církve. Tato jednoduchá definice nám vymezuje původ, poslání a hranice použití duchovních darů. Výčet jednotlivých darů nalezneme například v prvním listu Korintským 12. a 14. kapitole, dále v listu Římanům 12,6-8.

Tedy za prvé - dary pocházejí od samotného Pána církve. Toto je nutno zdůraznit (ač se to zdá být jasné), neboť mnoho lidí mimo církev i takzvaných křesťanů zaměňuje duchovní dary s působením jiných duchů. Například mnozí lidoví léčitelé se domnívají, že jejich dar je od Boha. Osobně jsem na téma duchovních darů hovořil s jistým římskokatolickým knězem, který popisoval údajně duchovní dary, avšak z popisu bylo patrno, že jde o jasný okultismus. Na světě je tedy mnoho různých nadpřirozených projevů, proto pro jejich posouzení potřebujeme znát jejich zdroj. Písmo nám ukazuje, že za duchovními dary stojí Duch svatý (např. 1K 12,11).

Duchovní dary jsou vymezeny pro církev, Boží lid. Kdo není aktivním členem církve, nemá nárok na jejich používání. Jeden z nejznámějších textů ohledně duchovních darů, dvanáctá kapitola prvního listu Korintským, ukazuje duchovní dary na příkladu lidského těla. Hlavou je Ježíš Kristus a křesťané jsou jednotlivými údy. Schopnost těchto údů těla plnit své poslání leží v nadpřirozené oblasti - každý křesťan je nositelem nějakého konkrétního daru. Obraz těla ukazuje na jednotu - dary nejsou individuální, ale slouží společnému prospěchu. Náš text toto zdůrazňuje naprosto jasně - Pavel se snaží korintským křesťanům ukázat, že jedni druhé potřebujeme. Dary jsou namířeny do církve, aby rostla, aby si křesťané mohli vzájemně sloužit. Obraz těla v uvedené kapitole ukazuje na dvojí provázanost - každý úd je spojen s hlavou (Kristem), ale zároveň je zde pro jiný úd, aby naplnil jeho potřeby. Není sám pro sebe. Naplňuje potřeby druhých a oslavuje Krista.

Napsal jsem, že podstata duchovních darů leží v oblasti Ducha svatého a jejich moc je nadpřirozená. To je velice vážné, neboť jsou činnosti v církvi, které lze (zdánlivě) praktikovat v lidské síle, bez těchto nadpřirozených darů. Například kázání. Jeho podstatou je duchovní zjevení Ježíše Krista a jeho kříže, které kázající přináší posluchačům. Pokud se duchovní zjevení vytratí a za kazatelnu postavíme vzdělaného, výmluvného člověka (třeba i vystudovaného teologa) - církev nebude budována. Vznikne náboženský spolek humanisticky smýšlejících lidí, který se zcela mine svým posláním.

Jsou i jiné oblasti, kde jsme v nebezpečí, že duchovní nahradíme tělesným. V listu Římanům 12,7 jsou jmenovány dva dary: Dar služby a dar učit. Oba dva dary můžeme (zdánlivě) vidět i mezi nevěřícími lidmi: je mnoho ochotných lidí, kteří pomáhají druhým, a zrovna tak i mnoho skvělých učitelů. Ale ne každý pedagog má dar učit v biblickém smyslu a ne každý ochotný člověk má Ducha Kristova, Ducha služby. Znovu opakuji, dar je více než talent, neboť vzdělává církev do podoby Kristovy. Schopný pedagog bez duchovního obdarování může zprostředkovat cenné informace, ale v konečném důsledku bude církev spíše rozbíjet než budovat. Člověk ochotný sloužit bez duchovního obdarování bude postrádat vedení Duchem svatým, a proto bude naplňovat své představy, nikoli Boží. Výsledkem jeho „služby" bude spíše chaos než církev budovaná do podoby svého Pána. I v letničních kruzích se dopouštíme tohoto omylu, když místo duchovně obdarovaných lidí postavíme na strategická místa lidi vzdělané či lidsky talentované.

Znamená to, že lidsky obdarovaní či vzdělaní lidé nejsou vhodní pro Boží království? Toto rozhodně nechci tvrdit - spíš naopak. Církev potřebuje, chceme-li oslovit dnešní společnost, maximum schopných lidí. Vzdělaný či talentovaný člověk, pokud je zmocněn Duchem svatým a poddán Bohu, udělá více práce nežli ten, který vzdělání či schopnosti nemá. V podobenství o hřivnách (Mt 25,14) čteme, že král rozdal hřivny (duchovní dary) každému podle jeho schopností (přirozené dispozice). Přirozené předpoklady jednotlivých služebníků se v tomto podobenství jeví jako východisko, které určovalo množství svěřených hřiven (duchovního zmocnění). V konečném důsledku vidíme spolupráci obojího, efektivní služba představuje souhru duchovní moci a přirozených schopností.

Proč jsou duchovní dary tak důležité? Ona církev je sama o sobě duchovní, nadpřirozené podstaty. Svou existenci zakládá na tělesném vzkříšení Pána Ježíše Krista a jeho nanebevstoupení, očekává na jeho druhý příchod. Ve světě plném zla, násilí a podvodu chce šířit evangelium po celém světě, a to mírumilovnými prostředky. Je to možné v lidské síle? Přesvědčíme svět evangeliem skrze dobré vzdělání, skrze špičkový management? Nikoli - nebýt Boží moci, církev by tady již dávno nebyla.

Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. (1K 2,1-5)

Ano, naše víra se musí zakládat na Boží moci. To není výsada některých jedinců, to je norma pro každého. To není alternativa, jak se člověk může zapojit do náboženského života (mně vyhovuje tahle církev a tobě zase jiná církev), každá církev musí stát skrze Boží moc a být budována nadpřirozenými, duchovními prostředky. Jen nadpřirozeným způsobem budovaná církev bude schopna naplnit své poslání - zjevit světu Ježíše Krista. Proto usilujeme o duchovní dary.

Martin Moldan, biskup