Modli se a pracuj 2

aneb služba (diakonia) a její místo v církvi - 2. díl

V minulém díle jsme se zabývali tím, co diakonia je, jaké je její místo v životě církve a ve službě světu. Také jsme sledovali, jakým způsobem sloužil Pán Ježíš a co o službě druhým lidem učil. Článek jsme uzavřeli konstatováním, že církev je pověřena plností služby, což znamená: svědčit (martyria), oslavovat (leitourgia) a uskutečňovat lásku v životě lidí praktickou službou (diakonia).

V tomto článku se budeme věnovat charakteristice praktické služby prvotní církve, jak o ní můžeme číst v knize Skutků a v listech.

Po Letnicích, když církev rychle početně rostla, byla sociální situace věřících velmi specifická: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem." (Sk 2,44-46), „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné." (Sk 4,32).

Brzy si však tato situace vyžádala určité „institucionální" ukotvení. Důvodem bylo to, že mezi věřícími začalo docházet ke sporům. Apoštolové tuto situaci vyřešili ustanovením jáhnů (diakonů), kteří byli pověřeni službou při stolech. Tato služba byla chápana jako důležitá, proto ti, kdo ji vykonávali, měli být plni Ducha a moudrosti. (Sk 6. kap.)

Apoštolové stejně jako Pán Ježíš, než odešel k Otci, běžně „rozdávali" potřebným nemocným nadpřirozené uzdravení.

Solidarita prvních křesťanů s bratry v nouzi se projevovala pořádáním sbírek. (Sk 11,27-30; 1K 16,2; 2K 8-9; Ga 2,10).

V listech se objevuje poměrně dost instrukcí týkajících se praktické služby druhým. Apoštol Pavel přirovnává církev k tělu, kde má každý úd svůj nezastupitelný úkol, a dává příkazy, s jakým postojem máme své úkoly vykonávat: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí." (Ř 12,3-8) Ve verši 13 pak čteme: „Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství." A dále verše 15 a 16: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám."

V listu Galatským 6,9-10 apoštol Pavel vyzývá k vytrvalosti ve službě: „V konání dobra neumdlévejme, neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak, dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry."

O postoji srdce, se kterým máme sloužit druhým, můžeme číst v Ko 3,23-24: „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte."

V listu Jakubově je víra bez praktických skutků pomoci potřebným označena za mrtvou (2,14-17). Víra dochází dokonalosti teprve ve skutcích (Jk 2, 22).

Shrnuto: Při službě druhým máme být: střízliví, upřímní, radostní, ochotní, štědří, empatičtí (tj. schopní vcítit se do druhého), plni porozumění, pokorní, vytrvalí a máme sloužit druhým, jako by to bylo Pánu.

V Písmu se také dočítáme, že finanční nebo materiální pomoc se má poskytovat jen těm věřícím, kteří nemohou sami pracovat: „Kdo nechce pracovat, ať nejí!" (2 Tes. 3,10a) a o něž se nemůže postarat vlastní rodina: „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu." (1. Tm 5, 3-4) A verš 16: „Má-li některá věřící žena vdovy v příbuzenstvu, ať jim pomáhá, aby nebyla zatěžována církev, která má pomáhat osamělým vdovám."

O charakteru sloužících (jáhnů neboli diakonů) a jejich způsobu života, píše apoštol Pavel v 1. listu Timoteovi (3,8-13) následující: „Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu. Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné. Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu. Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše."

Z výše uvedeného vyplývá, že nezáleží ani tak na tom, jakou službu křesťan koná, komu slouží a jaké má metody práce, ale podstatné je, aby měl v pořádku svůj život a postoje svého srdce. Z toho vyplyne, že bude svou službu konat dobrým způsobem a Pán Bůh se k jeho službě přizná a takový člověk „bude sklízet v ustanovený čas".

V následujícím díle se podíváme na praktickou službu církve světu v současnosti v ČR.

Mgr. Jana Rozehnalová, AC Prostějov,

ve spolupráci s Petrem Bartošem, ředitelem Diakonie AC