Co je nejdůležitější? (2. lekce)

V první lekci Druhých kroků jsem psal o významu a správném postavení učení v našem křesťanském životě. Viděl jsem to jako důležitý úvod k celému vyučování Druhých kroků. Ne nadarmo píše apoštol Pavel, že "...známost nadýmá, ale láska vzdělává" (1Kor 8,1) Kolik jsem jen viděl ve svém životě nadutých křesťanů! Jen je propíchnout... Mysleli si, že s "novým" učením, o kterém se zrovna doslechli, stojí i padá celé křesťanství, a proto o něm musí každého přesvědčit. A pokud se jim to nepodaří, musí se oddělit, aby nestagnovali. Co na tom, že za rok, za pět, za deset let bublina splaskla. Zůstaly rozbité sbory, zranění, odpadlí křesťané ve světě.

"Nové, úžasné" učení, bez kterého sbor nemůže dále existovat ani minutu, bývá mistrným satanovým tahem. Zde je na místě zdrženlivost, pečlivé rozsuzování, zkoumání ovoce, které již na jiném místě třeba vyrostlo. Pro nedostatek nové teologie žádný sbor neumřel ani za týden ani za měsíc. Pokud je ve sboru, církvi položený zdravý teologický základ v podobě apoštolského učení, bude spíše trvat léta, než se na sboru projeví, že mu opravdu schází další poznání. I základní teologické kameny reformace a následně znovuobjevený křest ve vodě a Duchem svatým se prosazovaly spíše během let a desetiletí nežli týdnů a měsíců.

Na druhé straně "nové" učení nelze ani podcenit, pokud již vstupuje do našich životů či sborů. Apoštol Pavel píše, že "trocha kvasu všechno těsto prokvasí", což vztahuje na hřích mezi Božím lidem. Falešné učení takovým hříchem v každém případě je. Zde není žádná omluva pro případnou liknavost pastýřů. Pokud čekají "co to udělá", bojí se rázně zasáhnout, aby nebyli ovečkami obviněni ze zákonictví a "nedostatku lásky", za chvíli může kvasit celý jejich sbor a je pozdě prolévat slzy pokání. Mnohdy ztratí i většinu členů, kteří se nechají svést.

Pokud tedy je učení "jen" důležité, co je opravdu nejdůležitější? Ve starozákonní době proroci nad izraelským národem plakali, napomínali ho, ale také ukazovali do budoucnosti - dávali naději. Takto také Bůh promluvil skrze Ezechiele: Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,25-27) Zaslíbil Izraelitům 3 věci: 1. očištění od hříchu, 2. nového ducha, 3. nové srdce. Výsledek? - Poslušnost Boha z celého srdce (nejen formální) a z toho pramenící Boží požehnání.

Jako křesťané máme již první dva kroky za sebou. Z Boží milosti jsme mohli uvěřit, očistit svůj život a Bůh nám dal nejen nového ducha (znovuzrodili jsme se), ale také Ducha svatého, který nás vede, napomíná, vyučuje. Zůstává krok třetí - co nové srdce?

Vím, že i v naší církvi někteří vyučují, že nové srdce dostáváme stejně jako nového ducha při svém obrácení - znovuzrození. Většinou vycházejí z verše 2Kor 5,17: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! a případně z dalších. Uvedený verš hovoří jasně a domnívám se, že je zbytečné se o něm dlouze přít. Před časem odešel z naší církve celý sbor a jeho odchod byl kromě jiného poznamenán vášnivým tvrzením, že náš starý člověk je již ukřižován, a tudíž nemusíme hřešit - jsme kompletně nová stvoření. Dnes, po letech, je jasné, že ani tento sbor v důsledku vyhraněného učení není místem, kde lidé nehřeší.

Jistý šrám na tomto optimistickém učení vidím ve skutečnosti, že i po svém obrácení zápasíme velmi tvrdě s pokušeními, špatnými návyky a sklony, které nás tížily již ve starém životě (i když některé od nás Bůh skutečně zázračně odnímá v jediném okamžiku). Svádět toto všechno na satana či démony většinu křesťanů v naší republice již omrzelo, jiní upadli z nekončícího zápasu (dle svého názoru s temnými silami) do depresí a odpadli od Boha.

Všichni zdravě rostoucí křesťané mají tu zkušenost, že se jejich myšlení i cítění s lety plynoucími od jejich obrácení postupně připodobňuje Kristovu, k Božímu slovu. A je to kromě jiného výsledek tvrdého každodenního zápasu, ke kterému nás vyzývá apoštol Pavel v prvních dvou verších dvanácté kapitoly listu Římanům: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Jako nejpřirozenější vysvětlení této reality se mi nabízí postupná proměna mého původně kamenného srdce v srdce masité, na nějž je zároveň postupně vpisován Boží zákon.

Věřím, že na cíli "dorůst Kristovy podoby" se shodnou všichni křesťané, ať již cestu k tomuto cíli popíší jinými slovy či k tomu použijí odlišnou teologii.

A závěrem opět něco o učení: Písmo nám ukazuje, že existuje "učení apoštolů", které je jasně oddělené od další životní praxe prvotní církve - Sk 2,42: Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Společenství, Večeře Páně a společné modlitby jsou v každém případě jmenovány zvlášť. Stojí za to si povšimnout, že toto učení koncipují apoštolé, dále je již mohou předávat další členové církve, kteří již nemusí stát v apoštolském úřadě (např. učitelé, pastýři). Toto je důležité dnes, kdy řada křesťanů vytváří různá učení ale nejsou k tomu Bohem povoláni.

Aleš Navrátil