Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Historie, učitelka života (4. lekce)

V minulé lekci jsem slíbil pokračování církevních dějin až do období reformace. Lze shrnout cca. tisíc let na několika řádcích? Určitě ne. Proto vás tímto odkazuji na učebnice církevních dějin. Nejlepší, na kterou jsem zatím narazil, je z Teologicko-misijního semináře v Banské Bystrici. Zde chci ukázat jen na některé principy, které vidím jako klíčové.

Ve 2. a 3. století po Kristu docházelo k postupnému opouštění biblických postojů, o kterých dnes čteme v Novém zákoně. Z církve se postupně vytrácela Boží moc a vkrádalo se místo ní modlářství a prázdná forma.

Na druhé straně to bylo období, které v určitých oblastech posunulo církev významně kupředu. Byl vytvořen kánon Nového zákona, který spolu se Starým zákonem vytvořil Bibli tak, jak ji známe dnes.

Církev také vybojovala řadu zápasů s falešnými učeními, z nichž snad neznámější je gnosticismus. Je poučné zmínit jeho stručnou charakteristiku, protože se v různých podobách objevuje dodnes: Gnostikové nekladli hlavní důraz na poslušnost Božích přikázání, ale na přemýšlení o Bohu - říkali mu gnose, to je poznání. Boha považovali za nepochopitelného, dobrého, svět za dílo nižších bohů. Příčinu hříchu neviděli v neposlušnosti Božích přikázání, ale v tělesnosti samé. Proto viděli spásu v potírání tělesnosti a v odloučení se od světských potřeb a povinností.

V tomto období také probíhalo ve vlnách pronásledování křesťanů, především ze strany římských císařů a jejich výkonné moci. Za Konstantina Velikého (panoval 306-337) bylo zastaveno pronásledování církve a naopak jí začaly být udělovány výsady. Do církve se začali hlásit lidé nejen z důvodu víry ale i výhod, které křesťanství začalo poskytovat.

Od roku 313 můžeme hovořit o faktickém vzniku katolické církve, která byla až do odštěpení se církve pravoslavné jedinou křesťanskou církví.

Následujících zhruba tisíc let je charakterizováno růstem politické i ekonomické síly církve. Spolu s nimi však pokračoval postupný odklon od Bible jako normy pro život církve. Kazatelé, biskupové a papežové v církvi postupně vytvořili vládnoucí vrstvu, ostatní členové byli označeni za laiky (od řeckého laos = lid). Tato vládnoucí vrstva byla označována za prostředníky mezi členy církve a Bohem. Tímto krokem se církev vrátila do doby starozákonní, kdy tomu skutečně tak bylo - kněz byl prostředníkem mezi lidmi a Bohem. Nevadilo, že Ježíš Kristus všem věřícím bez rozdílu vydobyl svojí obětí volný přístup k Božímu trůnu. V církvi nadále rostla modloslužba (uctívání lidí a věcí místo Boha samotného). Jedním z viditelných důsledků této cesty byl prohlubující se morální úpadek především kněžské vrstvy, následně i celé církve.

Roku 476 byla římská říše rozvrácena pohanskými národy a o 200 let později vzniklo v Arábii nové náboženství mohamedánské, jehož přívrženci ovládli východní část bývalé římské říše.

Roku 1054 došlo k rozdělení církve na dvě samostatné oblasti: církev západní, římskokatolickou se střediskem v Římě a východní, pravoslavnou se střediskem zprvu v Cařihradě, po jeho pádu v Rusku. Rozdělení bylo jen výsledkem déle trvajících rozdílů ve více oblastech, které se postupně prohlubovaly.

Během zmiňovaného tisíciletí můžeme konstatovat kromě negativních jevů i řadu pozitivních. Přes narůstající odchylku od Písma byla vybojována řada věroučných zápasů, z jejichž výsledků těží křesťanstvo dodnes - např. víra v Boží trojici - Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Církev se také podílela na budování společnosti, rozvíjela vědy, početně rostla.

Přesto je celkový pohled na stav církve v 15. a 16. století, tlumočený historiky, velice smutný: Úpadek církevní vrchnosti byl tragický - řada kněží holdovala opilství, smilstvu a cizoložstvu (zákonitý důsledek nařízeného celibátu), byly prodávány nejen církevní úřady, ale i odpustky. Morální úpadek zasáhl i vrchol církve - v jednom okamžiku se za Petrova právoplatného nástupce prohlašovali zároveň tři papežové a vzájemně se proklínali. A takováto církevní vrchnost zakazovala překládat a šířit Bibli s odůvodněním, že "prostý lid" není způsobilý k její četbě, tím spíše výkladu.

V této strašné době zasvitl paprsek naděje - přišla reformace. O tom příště.

Aleš Navrátil

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.