Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Historie, učitelka života (5. lekce)

Ve čtvrté lekci jsme si stručně zpřehlednili dějiny křesťanství až do období reformace. Končil jsem depresivním obrazem Římskokatolické církve v patnáctém století po Kristu - opouštění Božího slova, modlářství, hřích kněžského stavu, pronásledování překladatelů a šiřitelů Bible stejně jako těch, kteří se podle ní snažili žít.

Po cca. tisíci letech postupného duchovního úpadku dal Bůh ve své milosti obrat. Dějiny církve již nikdy neměly jít směrem dolů - začal návrat k Božímu slovu.

Stejně jako v minulé lekci nechci nahradit ani ve zkratce učebnice církevních dějin. Chci jen poukázat na nejdůležitější principy, které lze v dějinách křesťanství vystopovat.

Většina z nás si ze školy pamatuje datum smrti největšího českého reformátora Mistra Jana Husa - rok 1415, kdy byl upálen v Kostnici. (Narodil se roku 1371 v Husinci u Prachatic.) Veřejně odsoudil mnohé nejkřiklavější zlořády v Římskokatolické církvi a usiloval o její nápravu. Neohroženě se postavil za reformování církve - marně.

Připomeňme si alespoň dva jeho výroky:

Z knihy "O církvi" - "proti bloudícímu papeži se vzepříti jest Krista následovati."

Z "Výkladu víry" - "Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hřícha, od ďábla, od smrti duše, a konečně od smrti věčné."

Na Husovo učení a dílo však navázali další, kteří zvolili cestu jinou - opustili církev, která se odmítla vrátit k Božímu slovu. Zapamatujme si tento důležitý objev, protože se táhne celými církevními dějinami. Stojí v nich řada církví a také řada těch, kteří se je pokusili přivést zpět k některým základním biblickým pravdám - marně. Reformátoři, kteří začali práci mimo takovou církev, uspěli. Ti, kteří se rozhodli pracovat uvnitř církve, došli konců různých - dílem byli povražděni, umlčeni nebo se jim podařilo církev rozbít, místo toho, aby ji zreformovali.

Od dob Husových se toto opakuje a i dnes kolem sebe vidíme ty, kteří se pokoušejí zreformovat církve, ať již svoje domovské či jiné - marně. Z Boží milosti dnes již jejich cestu nelemují planoucí hranice ale častěji zranění lidé, rozbité církve či sbory. Přesto se objevují stále nové a nové pokusy. Bez ohledu na dva tisíce let církevních dějin a tisíce neúspěšných případů. Stále se nalézají další a další, kteří si myslí "já budu první". Obdobně každý měsíc hodnotí patentní úřady celého světa další návrh na sestrojení perpetua mobile.

Na Husovo úsilí navázalo husitské hnutí v našich zemích. Jeho program byl krátce vyjádřen ve čtyřech pražských článcích (artikulích):

"Všem vůbec a každému křesťanu zvláště buď svědomo i oznámeno, že obec česká a v naději Boží věrní křesťané stojí a s Boží pomocí státi míní vším svým statkem i životem i smrtí o tyto kusy čtyři křesťanské a v Novém Zákoně přikázané od P. Jesu Krista.

Nejprvé, aby Slovo Boží po království českém bylo svobodně a bez překážky kázáno a zvěstováno od křesťanských kněží.

Druhé, aby svátost těla a krve Boží byla svobodně dávána podle ustanovení a přikázání Spasitele pod oběma způsobami chleba a vína všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží.

Třetí, aby kněžím neřádné panování nad zbožím tělesným bylo odňato a staveno a aby podle Čtení byli nám příkladně živi.

Čtvrté, aby hříchové neřádné odporní Zákonu Božímu, byli v každém stavu stavováni a kaženi řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají."

Snaha zničit toto hnutí prostřednictvím křižáckých výprav v letech 1420 až 1434 vyznívala naprázdno. Vojenští vůdcové husitů, Jan Žižka z Trocnova a po jeho smrti táborský kněz Prokop Holý se dokázali nejen ubránit, ale také vítězit. Táborská hymna "Kdož jsú Boží bojovníci" se stala postrachem křižáckých vojsk.

Sjednocené úsilí katolické Evropy nakonec však přece jen přineslo své ovoce. Husitské hnutí bylo postupně potlačeno a jeho obránci zavlečeni do prohlubujících se kompromisů s římskokatolickou církví. Tragickou bitvou na Bílé hoře roku 1620 byla s konečnou platností zlomena moc evangelíků, jejichž historie sahá až k Husovi. Rekatolizace našich zemí, kterou již dříve vedli především jesuité, pokračovala nadále bez jakýchkoliv zábran. Nastala "doba temna", kdy tisíce evangelíků odcházely do vyhnanství, jiní se museli skrývat. Byli vyhledáváni, vězněni, mučeni, jejich knihy byly zabavovány a páleny. Dodnes je známé jméno smutně proslulého jezuity Koniáše.

Zmínil jsem se o kompromisech, do nichž zabředli postupně husité i jejich následovníci. Byly logickým důsledkem nejen duchovního, ale také souběžně vedeného mocenského boje.

V období těchto zápasů zazářila jako jasná hvězda církev, která byla založena jako útočiště křesťanů rozhodnutých následovat Boží slovo cele - tak, jak jim Bůh dával jemu porozumět. Bez ohledu na možné ztráty majetků i životů, bez ohledu na dočasné výhody, které skýtalo jednání s Římskokatolickou církví. Roku 1467 byla založena Jednota bratrská. Byla to po více jak tisíci letech křesťanská církev, kterou bychom dnes nazvali církví výběrovou, nikoliv lidovou. Pečlivě dbali na to, aby její členové nejen evangelium vyznávali, ale také ho žili. V této církvi začala být znovu uplatňována kázeň tak, jak ji zjevovalo Boží slovo. Proto se mohli Bratři stát jasným světlem navzdory tvrdému pronásledování, jemuž byli opakovaně vystavováni. Dodnes těžíme z Bible Kralické, klenotu jejich práce, jejíž první vydání vyšlo v letech 1579 - 1593.

Zapamatujme si tuto církev, protože důsledně uplatnila krok, který považuji za jeden ze základních: Postavila se proti formálnímu členství v církvi a požadovala jasné ovoce Ducha svatého v životech svých členů.

Sto let po smrti Husově začala reformace v cizině - v městu Wittenbergu, kde působil reformátor doktor Martin Luther, profesor bohosloví na tamnější univerzitě (1483 - 1546). Přijal od Boha pro tehdejší dobu nově zjevenou pravdu, kterou nalezl nejlépe vyjádřenu v Pavlově epištole Římanům: Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. (Ř 3,28)Pohoršen tehdejším bezostyšným prodejem odpustků v Německu, přibil 31. října roku 1517 na dveře wittenberského chrámu 95 článků (thesí), ve kterých zavrhoval zneužívání odpustků a prohlásil, že jedině Bůh může odpustit hřích. Tím začal jeho reformační boj.

Martin Luther byl prvním z trojice nejproslulejších reformátorů tehdejší doby. Dalšími byli Jan Kalvín (1509 - 1564) působící především v Ženevě a Ulrich Zwingli (1484 - 1531), který zahájil svou reformační činnost ve švýcarském Curychu.

Výsledkem úsilí nejen zmíněných ale i mnoha méně známých reformátorů byl vznik protestantských církví v řadě zemí Evropy, především v Německu, Švýcarsku, skandinávských státech, v Uhrách a mezi Slováky. Jejich společným základem bylo poznání, že slovo Boží je jediným pravidlem víry i života a spaseni jsme z Boží milosti pouhou vírou. Uplatňování Božího slova vedlo k ráznému rozchodu s praxí Římskokatolické církve v mnoha směrech. V nově vzniklých církvích bylo vymýceno modlářství, prostředníkem mezi Bohem a lidmi už nebyl v první řadě kněz, ale Ježíš Kristus sám.

Stejně jako u nás, tak i reformace v cizině zabředla, ve snaze udržet si přízeň mocných tehdejšího světa, do určitých kompromisů. Jestliže v našich zemích to byla Jednota bratrská, která se rozhodla důsledně praktikovat Boží slovo, v cizině to byli především anabaptisté. Trvali v první řadě na církvi sestávající jen z obrácených křesťanů. Co bylo ovšem zcela nové, poznali, že křest novorozeňat není křtem, o kterém hovoří Bible, a začali křtít lidi pouze na základě jejich vyznání víry v Ježíše Krista jako Spasitele a Pána (od roku 1525 v Curychu). Protože se jejich hnutí přes pronásledování šířilo, dohodli se nakonec katolíci s luterány, že anabaptismus musí být trestán smrtí. Následně byly tisíce anabaptistů popraveny. Jejich smrt však nebyla marná. Na půdě reformačního hnutí v Anglii vznikly církve baptistů, mezi nimiž se praxe křtu uvěřivších ponořením začala šířit od roku 1641.

Církve vzešlé z reformace nadále rostly a rozvíjely se na výše uvedených věroučných základech. Tento vývoj je zároveň historií neutuchající snahy Římskokatolické církve o jejich zničení. V tomto zápase se většina protestantských církví snažila nezůstat nic dlužna - rána se oplácela ranou. Mocenské ambice bujely na obou stranách. Boží slovo však v nově vzniklých církvích mocně působilo, a proto již nikdy neupadly do takové morální bídy jako církev, která je historicky předcházela.

Během staletí oboustranných mocenských zápasů se ovšem vyskytly výjimky, které dodnes potěšují naše srdce a z jejichž odkazu těžíme více nežli z jiných. Pro nás nejvýznamnější je již zmíněná Jednota bratrská, která byla protireformačním úsilím prakticky zničena. Většina jejich členů musela odejít do vyhnanství včetně jejího posledního biskupa Jana Amose Komenského (1592 - 1670). Když viděl zánik Jednoty, napsal svoji nejpamátnější knihu "Kšaft (odkaz) umírající matky Jednoty Bratrské", v níž ústy umírající Jednoty odkazuje evangelickým církvím ve světě a českému národu svůj boj o lepší, křesťanštější svět.

Vrcholem knihy je šestero odkazů, které znějí takto:

"Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím.

Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tu naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila:

Napřed milost k pravdě Boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou Mistra Jana Husa našeho ukazovati začal Pán.

Druhé, poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy plnějšímu a jasnějšímu té pravdy Boží, abys znajíc Hospodina hojněji jej poznávati se snažovala. A poněvadž Pán náš Písma svatá zpytovati poručil, odkazuji tobě za dědictví knihu Boží, Biblí svatou.

Třetí, poroučím obzvláště také milost (lásku) k církevnímu řádu a milostné té kázni, kteráž mezi dítkami Božími býti má a musí.

Čtvrté odevzdávám horlivost k sloužení Pánu Bohu a k sloužení jemu jedním ramenem.

Páté, odevzdávám tobě také a synům tvým snažnost v pulérování (tříbení), vyčišťování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka.

Šesté, odkazuji tobě mládeže lepší, pilnější a zdárnější cvičení, nežli bývalo."

Jediná skupina bratrských exulantů nesplynula s evangelickými církvemi v cizině a vytvořila církev, která dodnes trvá. Byli to němečtí potomci Jednoty z fulneckého kraje, kterých se v Německu ujal zbožný hrabě Mikuláš Zinzendorf a dovolil jim r. 1722 usadit se na jeho statcích.

O nich se zmíním blíže příště, protože, aniž by to tušili, stali se předchůdci letničního hnutí, které se objevilo na přelomu 19. a 20. století. O těchto předchůdcích a hnutí samotném tedy v dalším pokračování.

Aleš Navrátil

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.