Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Historie, učitelka života (7. lekce)

Nedávno se na mne obrátil pastor mého sboru s poznámkou: "Je dobré, že píšeš o historii církve, ale lidé potřebují i vyučování pro praxi." S tímto požadavkem zcela souhlasím. Také nemiluji akademické diskuse nemající dopad v praktickém životě.

V této lekci se vás pokusím přesvědčit, že pásmo "Historie, učitelka života I - V" je důležité a užitečné pro náš každodenní praktický život.

Je dostatečně známý výrok, že "kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji prožít znovu". - Jen zábavné, nebo i životně důležité tvrzení? Pokud by se byl býval Hitler poučil z Napoleonova tažení v Rusku, mohl průběh druhé světové války vypadat jinak. Pokud by se byl býval náš národ poučil z hladomorů a masového vyvražďování v tehdejším Sovětském svazu, nemusela vzniknout Československá socialistická republika a dnes nemusela pracovat komise pro vyšetřování zločinů komunismu. - Důležité pro život nebo jen teorie pro rozptýlení? Jsem pevně přesvědčen, že důležité. Je životně důležité, abychom z historie činili správné závěry a učili se z nich.

Stručně jsme si v předchozích pěti lekcích nastínili církevní dějiny dvou tisíciletí. Jaké z nich uděláme závěry?

Jeden může znít: "Ó, kéž by se vrátily slavné doby jediné mocné křesťanské církve. Kéž by se vrátila vláda Inocence III., náměstka Kristova na zemi." Opravdového vládce, který napsal: "Protože knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do výšky i do šířky. Neboť on je místodržícím Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé." A jeho životopisec dodává: "A skutečně také král anglický, aragonský, portugalský, dánský, polský, český a uherský přijímali formálně své země od papeže jako léno..."

I povrchní znalec církevních dějin však ví, že vláda tohoto papeže spadala do období vážného úpadku Římskokatolické církve, který zanedlouho vyvrcholil inkvizicí, pálením Biblí a masovým vyvražďováním nekompromisních křesťanů.

Druhý závěr může znít: "Ó, kéž by se vrátily doby prvních křesťanských sborů, svobodných a nezávislých, které nedusila žádná církevní vrchnost! Tehdy přece církev apoštolů prožívala dynamický rozmach."

Opět i slabý historik musí zarmoutit takovéhoto nadšence - již církev apoštolů měla svoji vrchnost a tou byli apoštolé sami. A proto tehdy vznikající sbory byly možná svobodné v duchovním slova smyslu, ale rozhodně nebyly nezávislé.

Zvolil jsem jinou cestu: Pokusil jsem se udělat závěry z křesťanské historie jako celku.

Již na počátku studie jsem stanovil výchozí bod: Písmo svaté je Boží slovo a prvotní církev v něm popsaná je pro nás vzorem. Z tohoto bodu vyplynul logicky druhý: Vzdalování se Písmu způsobuje úpadek církve (i navzdory vnějšímu mocenskému, ekonomickému či početnímu růstu), návrat k Písmu přináší pro církev požehnání.

Od tohoto tvrzení se odvíjí následující závěry:

Církevní historie nám ukazuje od druhého až třetího století po Kristu postupný úpadek církve, naopak od doby reformace její postupnou obnovu. Tuto obnovu jsme si rámcově demonstrovali na několika klíčových krocích:

Poznání, že Slovo Boží je jediným pravidlem víry i života. (reformace v našich zemích počínaje Mistrem Janem Husem)

Důsledný rozchod s církví, která se vzdálila Božímu slovu, a vytvoření církve nové. (Jednota bratrská)

Poznání, že jsme spaseni z Boží milosti pouhou vírou. (reformátoři počínaje doktorem M. Lutherem)

Zjištění, že biblický je pouze křest ve vodě ponořením na základě osobní víry a vyznání. (anabaptisté, později baptisté)

Prožití křtu Duchem svatým a přijetí jeho darů. (letniční, později charismatici)

Na základě přijetí či naopak nepřijetí výše uvedených bodů se během necelého tisíciletí vytvořila vedle církve Římskokatolické a Pravoslavné řada dalších církví. S výjimkou charismatiků je jejich historie dostatečně dlouhá (od jednoho staletí výše), takže z ní je možné činit závěry. ("Po ovoci poznáte je.")

Skutečností je, že letniční církve jsou dnes v průměru nejrychleji rostoucími církvemi. To není jen záležitost statistiky - prakticky každý nový člen je zároveň dalším člověkem vytrženým peklu!

Ve světle výše uvedených bodů tedy víme, odkud jsme vyšli a proč.

V dnešní době se hodně hovoří o "hříchu rozdělení". Tento pojem vychází z úvahy, že na zemi má být jen jedna církev a k tomuto cíli má směřovat naše úsilí. Římskokatolická církev má v otázce, která církev to má být, jasno. Protože svůj původ odvozují od apoštola Petra, mají to být oni - jediná pravá a spasitelná církev.

Protestanté, kteří koketují s tímto přístupem, již tak jasno nemají. Zřejmě budou mít problém i odpovědět na otázku: "Je-li rozdělení hříchem, zhřešil Martin Luther, když se rozešel s Římskokatolickou církví?" Kdybychom dále rozváděli tuto diskusi, obávám se, že by se rychle stala planou.

Ústřední problém totiž není v tom, zda existuje jedna nebo více církví, ale nakolik se křesťané svým životem blíží svému vzoru - Ježíši Kristu. Jak tento cíl naplnit, nám ukázala prvotní církev v knize Skutků a následně vývoj křesťanství v druhém tisíciletí po Kristu. Na něm můžeme přehledně vidět, které cesty jsou efektivní a které naopak slepé.

Jsem přesvědčen, že výše uvedené body (a - e) nám ukazují cestu dostatečně jasně a jejich funkčnost je dobře doložena historií církví, které po nich vykročily.

Proto jsem si také jistý, že křesťan, který se dostane do rozporu v některé z těchto klíčových otázek se svojí denominací, se nemá pokoušet církev zreformovat, ale má ji opustit při zachování bratrské úcty a vděčnosti za vše, co v ní obdržel.

Navzdory již řečenému se stále vtírá otázka: "Nešlo by to přece jenom nějak spojit? - Jaké by to bylo svědectví pro tento svět!"

I zde nám dává historie odpověď. Babylonská věž byla prvním pokusem o lidské sjednocení:

Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: "Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi."

I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli." I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. (Genesis 11,1-9)

V čem byl problém? Lidé chtěli být jednotní mezi sebou, ne však již s Bohem. V sedmé kapitole Matoušova evangelia hovoří Pán Ježíš o stavitelích, kteří dali svým domům rozdílné základy. Jejich pevnost a slabost se následně projevily při útoku živlů (Mt 7,24-28). Babylonská věž zcela postrádala Boží základ - proto nespadla - nebyla totiž ani dokončena.

Stejně tak církev či sbor mohou mít pevný nebo slabý základ, mohou ve zkouškách obstát nebo se rozsypat.

Osobně vidím dvojí základ, na kterém sbory a církve stojí:

a) základ teologický, který jsem zmínil výše a

b) základ praktického života, charakteru členů.

Je-li jeden z nich slabý, nebo dokonce oba dva, dochází ke stagnaci, případně dělení a hroucení.

ad a) Na adresu teologického základu: Budou-li církve nebo sbor rozděleny v některém z výše jmenovaných bodů (a - e), jsem přesvědčen, že se na ně vztahuje Ježíšovo slovo z Lukášova evangelia: Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá..." (L 11,17) Takovéto společenství neobstojí. Dříve či později zátěž či krize vyvolají rozdělení či úplný rozpad.

ad b) Osobní charakter členů společenství a úroveň jejich vztahů většinou limitují jeho velikost. Jsou města, kde skupince křesťanů stačí vyrůst nad 10 až 15 členů a již se mezi nimi objeví rozbroje. (Dokud jich bylo pět, byl klid.) Jinde sbor excelentně vyroste na 100 nebo 200 členů, ale další růst již vyvolá jeho rozpad. Charaktery vůdců neunesou zátěž tak velké stavby a ta se zhroutí. Zde jsou velice aktuální Ježíšova podobenství z Lukášova evangelia: "Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak - až položí základ a nebude moci dokončit - vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. 'To je ten člověk', řeknou, 'který začal stavět, ale nemohl dokončit.' Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru." (L 14,28-32)

Je možné naléhavě kázat o potřebnosti evangelizace a růstu sboru. Stojí však otázka: Unese sbor následný růst? Nebo se objeví rozpory a řada kandidátů na místo pastora, kteří budou vědět "jak dál, když nám Bůh tak žehná". Může být lepší prvně kázat o charakteru Božího služebníka a teprve potom o krocích vedoucích k růstu.

Protože na dobrém základu tolik záleží, zkusily některé denominace či sbory chytračit v teologické oblasti.

Způsob první: Místo neustálé práce a modliteb, které udržují základ zdravý a pevný, zkusily jej zakonzervovat. (Pak si může člověk v klidu zdřímnout.) Příkladem zakonzervování teologie je dogmatika Římskokatolické církve. - Nemůže být změněna, jinak by církev zanikla. Na jedné straně takovéto rozhodnutí plodí velkou instituční stabilitu, na straně druhé přímo dusí život v církvi.

Způsob druhý: Někteří protestanti, vystrašení ovocem katolické dogmatiky, zvolili druhý extrém. Nevytvoříme teologii žádnou, budeme mít jen Bibli. To nás ochrání před zkostnatěním! Výsledek? Teologická "pružnost" taková, že každé falešné učení, jen procházející kolem církve, s ní pořádně zamává. Nejistota členů v základních teologických otázkách narušuje život církve stejně jako neochvějná jistota dogmatiky.

Je možné chytračit i v oblasti druhého základu - života v církvi? Je.

V průběhu své historie Římskokatolická církev vytrvale usilovala i o stabilizaci vnitřního života. Proto vyloučila laiky z přímého vztahu s Bohem, kněz byl prostředníkem. Výsledek se dostavil: Formální společenství, která mohou být i velmi početná, včetně množství "kartotéčních duší". (Kde není život, tam nejsou charaktery zkoušeny. Konec konců, u většiny členů si je satan jist, že mu stejně patří, takže se je ani nesnaží vyrušovat z jejich náboženského klidu.)

A protestanté? Mnozí ochotně následovali, i když méně nápadným způsobem. Vznikly některé lidové církve, kde je většina členů formálních a kázeň je praktikována jen výjimečně. Opět se tímto způsobem odstranila řada třecích ploch, společenství jsou na jedné straně institučně stabilní, na straně druhé probouzet v nich dynamický vnitřní život je velice obtížné.

Zmíním se i o "hitu posledních desetiletí", který je velice zákeřný, protože vychází svojí podstatou z humanistického myšlení: Společenství, které sice netrpí formální členství a provozuje kázeň, ale odmítá vnitřní smluvní svazky, aby "případné rozchody nebyly problematické a bolestivé". Jde pouze o obdobu náhrady manželství soužitím na hromádce. I zde je odstraněna smlouva, aby se případné neshody legislativně nekomplikovaly. Výsledek je stejný: Vnitřní nejistota členů, která je dusí stejně jako sešněrování "neprůstřelným" řádem.

Jaké je řešení? Protože lidé jsou většinou svojí povahou pohodlní, stále se v církvi hledá "optimální model". Jak v oblasti teologické, tak v oblasti vnitřního života. - Neexistuje a nebude nalezen. Jediným funkčním modelem je půst, modlitba a neustálá práce spolu s vyvarováním se výše uvedených extrémů.

Z vlastní zkušenosti vím, že ve výše uvedených teologických otázkách (body a - e) se věřící různých denominací rozcházejí často ve veliké upřímnosti. Skutečně i po pečlivém zkoumání Písma a modlitbách vidí věci často úplně rozdílně. Automaticky vyvstává otázka, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Jsem přesvědčen, že toto se s jistotou dozvíme až v nebi: Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. (1Kor 13,9-12)

Zatím usuzujeme na kvalitu teologie a života té které církve podle ovoce. I jeho hodnocení však bývá částečně subjektivní, což nás vede k pokoře i v rámci tohoto rozsuzování.

Aleš Navrátil

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.