Buďme Božím nástrojem

B. H. Clendennen

Když se setkáte se skutečnou církví Boží, vždycky je stejná. A to platí i pro druhou stranu, když se setkáte s rodinou Adama, taky je stejná. Procestoval jsem už více než sto zemí světa, nezáleží na tom, jakým jazykem lidé mluví, jakou mají barvu kůže, pokud byli zrozeni z Boha, tak jsou rodinou Boží a je překrásné, že můžeme být společně s nimi v této rodině. Je to poprvé, co jsem ve vaší zemi, České republice, a jsem tím velmi požehnán.

V roce 1991 jsem procestoval většinu zemí východní Evropy. Byl jsem v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, a přijel jsem do Sovětského svazu, abych se porozhlédl, jestli nějak můžeme pomoci tamním církvím. Po 75 letech, kdy tam nesměli mít Bible a všechno bylo potlačováno, jsem viděl tolik potřeb. Modlil jsem se, zápasil jsem za ně a Bůh ke mně tehdy promluvil: „Teď odjeď domů, předáš sbor někomu jinému, pak se vrátíš zpátky do Ruska a založíš Školu Kristovu. A tak jsme v říjnu roku 1992 založili první takovou školu. Okamžitě se rozšířila po celé zemi a nakonec se dostala do sto čtyřiceti zemí.

Povolání církve

Je důležité, abychom se zabývali naším Bohem. Přečteme prvních sedm veršů z 58. kapitoly Izaiáše: „Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. »Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.« Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?(Iz 58,1-7) Víme, že Bible, jak Starý tak i Nový zákon popisuje Krista. Poselstvím Bible je Kristus. Když čteme cokoli kdekoli v Bibli, vždycky bychom si měli položit otázku, co má text společného s Kristem. Jinak nikdy neporozumíme tomu, co čteme. Ve 40. kapitole knihy Ezechiel je Boží muž unesen ve vizi do Jeruzaléma. Chrám už byl patnáct let zničen, ale on v té vizi přesto chrám viděl. Musíte vědět, že tam, kde je v Bibli použito slovo dům, pokud to není zrovna dům Kornélia nebo někoho jiného, že je to většinou Kristus. Vy i já a celá církev jsme s Kristem spojeni, jeho smrtí a vzkříšením jsme se stali jeho tělem. Pokud tento národ má uvidět Krista, musí ho vidět v nás. My jsme chrámem Božím. My jsme tím jediným místem, kde lidé mohou vidět manifestující se Boží moc.

Ezechiel byl unesen vizí a uviděl dům, ze kterého vytékal pramínek vody. Potom k němu přistoupil muž a říká mu: „Proto jsi byl sem přiveden, abys mohl vidět tento Boží dům a aby ses potom mohl vrátit zpátky mezi své, a řekl izraelskému domu, co jsi viděl." Ezechiel viděl vytékat maličký pramínek vody. Když vstoupil dovnitř a dal všechno do pořádku, z maličkého potůčku se najednou stala veliká řeka, kterou už nešlo překročit. Na březích řeky byly stromy, které každý měsíc přinášely nové ovoce, a listy těch stromů sloužily pro uzdravení národů. Víme, že v Bibli je strom používán jako symbol lidí. Čili byli tam lidé, kteří stáli podél té řeky. Měli kořeny v řece Ducha svatého a přinášeli ovoce Božího království. Ezechiel řekl, že řeka přináší život všemu, čeho se dotkne (Ez 47,8-9). A v Janově evangeliu 7,37-39 čteme, že v poslední den svátku se Ježíš postavil a řekl: Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra', jak praví Písmo." Apoštol Jan po dlouhé zkušenosti svého chození s Pánem říká, že tou řekou je Duch svatý. Důvod, proč žijeme na zemi, je, aby z nás mohl vytékat Boží život. To je povolání církve.

Pavel v listu Efezským 4,1 říká, že máme žít způsobem hodným našeho povolání. Většina letniční církve v 21. století moc neví, co je jejím povoláním, a protože to neví, nemůže žít hodným způsobem. Naše povolání je stejné, jaké měl Kristus. V 1. listu Janově 4,17 je napsáno: ...jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Jaké je jeho povolání? Aby odhaloval, zjevoval Boha. V listu Koloským je napsáno, že On byl tím jasným zjevením, jasným obrazem neviditelného Boha. A tak i naším povoláním je, abychom světu zjevovali, ukazovali Krista. Když lidé odcházejí z našich bohoslužeb, měli by vědět, že Kristus je živý. Pokud opravdu jsme Kristovým tělem, potom On přebývá v církvi, v ní se projevuje, manifestuje. Česká republika potřebuje vědět, že Kristus je živý. On žije ve vás i ve mně. Nejsme tady proto, abychom si udrželi náboženství, my jsme Kristovým tělem. Pokud On žije, potom nás nic nemůže zastavit, abychom mohli naplňovat Boží vůli. To máme dělat. To je povolání pro naše životy.

Jak na to?

V prvních pěti verších 58. kapitole knihy Izaiáše je taková zdánlivě velmi kontroverzní věc. Ti lidé zde říkají: „My jsme se postili, my jsme se modlili, dělali jsme všechno, cos přikázal, a tys nás nevyslyšel." A prorok jim odpovídá: „Ten důvod proč jsem vás nevyslyšel, je ten, že to děláte kvůli sobě." To, co oni dělali, se snažíme dělat i my. Snažíme se přimět Boha, aby přijal lidi, které zamítl. Když Adam udělal chybu, začal běžet závod, který nemohl vyhrát, snažil se uspokojit Boha. Bůh ho musel vyhnat ze zahrady a řekl: „Takový člověk se už nemůže vrátit do mé přítomnosti." Ale člověk si myslí, že když se dobře vzdělá a dá si nějakou příjemnou voňavku, že pak bude pro Boha přijatelný. To je to, co jsme četli v těch prvních pěti verších, když se lidé snaží přimět Boha, aby přijal tělesné lidi. My nevěříme na Darwinovu evoluci, ale nějak jsme začali věřit na duchovní evoluci. Někteří už přijali, že když lidé přichází každou neděli na shromáždění a dělají, co je jim řečeno, že se jednoho dne probudí živí a budou u Boha. Ale život pochází pouze ze života. Všechno se množí podle svého druhu. Tito lidé věřili, že když budou dodržovat své náboženství a k tomu se ještě budou postit, že před Bohem budou přijatelní. Ale Nikodéme, ty se musíš znovu narodit, musíš se stát novým stvořením.

V šestém a sedmém verši Bůh klade otázku: Což to je půst, který si přeji? ... Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? O čem tady mluví? Že naše tělesná přirozenost musí být zlomena. Bůh zvolil půst, aby zlomil pouta svévole, těla. To je důvod půstu. Půst není nějaké vyjednávání nebo přilepšení si u Boha, Bůh vám něco nedluží za to, že jste se postili, půst se vypořádává se starým člověkem. Pokud byste nejedli, začnete být slabí, pokud manželka nebude krmit svého manžela, on zemře. Když nebudeš dávat jíst svému psovi, tak zemře. Takže když my se postíme, když si odřekneme jídlo, potom ten starý život potlačíme. Když se modlíme, pozvedáme to nové stvoření v Kristu, to je to jediné, na co Bůh zareaguje.

Pokud byste si pořádně prošli 58. kapitolu Izaiáše, zjistíte, že ti lidé z prvních pěti veršů asi budou duchovně někde u 7. kapitoly listu Římanům, kde je apoštol Pavel ve velikém boji. Právě se setkal s Kristem a probíhá v něm bitva. Říká: Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. (Ř 7,19) A dále říká: Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Ř 7,24) Jeho odpovědí byl Kristus. Ta válka spočívá v tom, že jsme novým stvořením, ale pořád je v nás i ten starý člověk. Moc hezky je to popsáno v knize Galatským, kde Pavel mluví o Abrahamovi. Narodil se mu Izmael a všechno bylo jakoby v pořádku. Ale když se mu narodil Izák, to duchovní dítě, najednou vznikl boj. A aby se ten boj vyřešil, jeden z nich musel pryč. Takže Izmaele vyhnal. Toto je podobenství. V Abrahamovi byli jakoby dva lidé. Starý člověk a nový člověk. Probíhá zde neustálý boj. Aby se to mohlo vyřešit, Bůh ustanovil půst. Když zlomíme tělesný postoj, potom Bůh v nás může žít.

V osmém verši 58. kapitoly Izaiáše je napsáno: „Tehdy..." Tehdy znamená poté. Po čem? Po verších šest a sedm, kdy jsem skrze půst zlomil toto tělo. On říká: Potom vyrazí tvá jitřenka a tvé světlo. A v Janovi 1,4 čteme, že v Ježíši je život a ten život je světlem pro lidi. Jsme znovuzrození, naplnění Božím Duchem, Ježíš v nás přebývá skrze Božího Ducha, takže odpověď na všechno přebývá v nás. V Matouši 28,18 Ježíš říká: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. A ve Skutcích 1,8 říká, že vy i já obdržíme moc poté, co na nás sestoupí Duch svatý. Takže vidíme, že tu moc jsme přijali skrze osobu Ducha svatého. Pán Ježíš Kristus má veškerou moc a učí nás chodit v Duchu, takže už to nejsem já, ale Kristus, který žije ve mně. Najednou přichází uschopnění dělat Boží vůli. Jediná věc, která brání Duchu svatému, aby mohl plynout skrze církev, je naše tělesnost. Tělo patří ďáblu, on působí skrze tělesnost, skrze staré tělo. Ale my jsme církev, tělo Kristovo. Kristus žije v tobě skrze Ducha svatého, a jediným způsobem, jak může chodit a promlouvat, je skrze tvé tělo. Ale když máme v sobě tento svět, potom je tím Bůh limitován a nemůže skrze nás působit. Ježíš řekl: „Ať vaše světlo svítí." Ale světlo nemůže svítit, když ho nemáte v sobě. Proto lidé potřebují být plní Božího světla. Ale ani takovíto lidé někdy nenechají to světlo svítit, protože jsou plni sami sebe. Bůh ustanovil půst, abyste se s tímto vypořádali.

Pokud se vypořádáte s tělesností, potom se vaše světlo rozzáří jak jitřenka. Potom řeka Ducha svatého, která je ve vás, bude vytékat ven a bude uzdravovat všechno, čeho se dotkne. Bůh se nikdy nemění. Pokud Duch svatý uzdravoval v době Ezechiele, pak bude uzdravovat i v naší době, ale On přebývá jen v církvi. Pokud jsme tělesní, Duch svatý z nás nemůže vycházet a naše lidská efektivita není k ničemu. Ale Bůh říká, že pokud my dodržíme tu naši stranu smlouvy, a skrze půst budeme držet starého člověka zlomeného, pak se naše světlo rozzáří jako jitřenka a začne z nás plynout Boží život, i naše zdraví jakoby poskočí kupředu. My nemusíme nějak prosit úpěnlivě Boha, ať nás uzdraví, prostě dovolme, ať ta řeka plyne, protože ona uzdraví všechno, čeho se dotkne. Ale musí jí být dovoleno, aby tekla. Jsme příliš drženi svou tělesností a různými náboženskými programy, odešli jsme od oltáře Boha a jedinou správnou odpovědí je vrátit se zpátky.

Také apoštolové v tomto bodě selhali. Přišla chvíle, kdy nedokázali vyhnat démona. Už předtím vyháněli démony, ale tady je jeden, který prostě nejde ven. Přišel ale Kristus a démona vyhnal. Když pak byli sami, učedníci se ho zeptali: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?" To je taková dost klamavá otázka. Jakoby říkali: „Udělali jsme, co jsme dělali vždycky. Promluvili jsme k démonovi, řekli jsme mu ‚Odejdi', ale tentokrát to vůbec nefungovalo. Proč?" Domnívám se, že oni si skutečně mysleli, že se setkali s nějakým démonem, který je větší než Ježíš. Ale oni to přímo neřekli. Ježíš jim odpověděl: „Tento druh vychází pouze skrze modlitbu a půst." A pokračoval: „Vy jste se naučili, jak být náboženští, vy jste odešli z oltáře. Teď už nepůsobíte v mém jménu, ale ve svém jménu." Ale ďábel a démoni nejsou podřízeni ani tobě ani mně, oni jsou podřízeni Kristu. Když skrze půst srazíme dolů starého člověka a dovolíme, ať nové stvoření žije, potom řeka opravdu poteče, i naše zdraví poskočí kupředu. A jak budete chodit v Duchu, Boží sláva půjde za vámi, a vaše spravedlnost, kterou je Kristus, půjde před vámi. A v devátém verši je řečeno: Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: »Tu jsem!« (Iz 58,9) Pokud budeš na tom oltáři, budeš se postit a modlit, potom Bůh odpoví.

S naším prvním dítětem mě Bůh naučil něco překrásného. Když se náš chlapeček narodil, měl jsem představu, že mě hned pozná, ale on mě nepoznal. Zato poznal maminku. Já jsem ho držel, on plakal, ona ho vzala a přestal plakat. Říkal jsem: „Co je s naším chlapečkem špatně?" Manželka říkala: „S ním není nic špatně, on prostě nemá rád cizince." On nevěděl, kdo jsem. Měl vedle nás takovou malou postýlku. Probudil jsem se, bylo rozsvíceno a manželka už byla u něj. A já jsem říkal: „Co se s ním stalo?" „Nic." „Tak proč jsi u něho?" „Protože začal trošku nějak pošeptávat, trošku jinak dýchat." Já jsem nic neslyšel, ale každá maminka v této místnosti ví, o čem mluvím. Když jen trošičku povzdechl, maminka hned přiskočila. Víte, oni byli spolu už devět měsíců, už se navzájem poznali. Ona dokázala tomu dítěti dát tlukot svého srdce. A dítě, když uslyšelo ten tlukot srdce, bylo utišené, najednou všechno bylo dobře. To nové stvoření, kterým já jsem, bylo v Božích rukou už před stvořením světa a jeho nejtišší zašeptání přinese od Boha odpověď. Víte, když to, co je přirozeností Boží volá k Bohu, On nikdy nezapře sebe. Tak jako se žádná maminka nezapře, když její dítě začne naříkat. To, co je zrozeno z Boha, má Boží přirozenost. Bůh nikdy nenaslouchá tělesnosti. Ale když je někdo nové stvoření v Kristu, Bůh říká: „Já ho vždycky budu slyšet. Tady jsem, co potřebuješ?" Proto potřebujeme být naplněni Božím Duchem a musíme v tom Duchu chodit. Protože pak můžeme být neustále napojeni na Boha.

Kousek dál je napsáno: Hospodin tě povede neustále... (Iz 58,11). Bůh novému stvoření řekne, kam má udělat každý krok, On ho neustále povede, protože to je jeho přirozeností. Když se naučíme chodit v Božím Duchu, potom Bůh říká: „Já vás neustále povedu." Ve Starém zákoně se mluví o Bohu, který vede, o Bohu, který nasměroval, a když přijdeme do Nového zákona, tam je napsáno, že: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží." (Ř 8,14) Nikdo není dobrý, jen Bůh. Takže když je někdo novým stvořením, je vlastně Božím stvořením, a bude celou tu dobu veden.

Boží vedení v praxi

V roce 1954 jsem byl na jednom modlitebním setkání, a Bůh ke mně promluvil slovo Saigon. Vyhledal jsem si to na mapě, je to hlavní město jižního Vietnamu. Věděl jsem, že Bůh nás tam povolává. To bylo v době, kdy tam byli poraženi Francouzi a museli se odtamtud stáhnout. Krátce poté se do této války zapojila Amerika. O čtrnáct let později, v roce 1968, jsme s manželkou přijeli do Vietnamu. Věděli jsme, že jsme přišli včas. Neznali jsme tam nikoho. Přišli jsme do hotelu, kde nás uviděl nějaký vysoký důstojník. Rozběhl se ke mně a řekl: „Už na tebe čekám sedm let." Já jsem odpověděl: „Počkej, počkej, podívej se na mě pořádně. Já tě neznám." A on říká: „Ale já tě znám. Když Amerika vstoupila do války s Vietnamem, působil jsem na válečné univerzitě ve Vietnamu, odkud mě poslali do Ameriky, abych zjistil, jakým způsobem Amerika pojímá vojenství. V Americe jsem se znovu narodil, setkal jsem se s Bohem. Když jsem se vrátil, věděl jsem, že většina Vietnamců nezná Boha, byli to buddhisté. Požádal jsem, aby mi dovolili vystoupit z armády, protože jsem chtěl kázat Ježíše svým lidem, ale nedovolili mi to, že prý je moje práce příliš důležitá. Potom, v roce 1961, jsem měl vidění. Mnoho dnů jsem se postil, a viděl jsem, jak přichází nějaký člověk, za jednu ruku držel svoji manželku, v druhé ruce měl Bibli, a Bůh mi řekl: ‚Tento muž přinese probuzení do Vietnamu.' Jakmile jsi vstoupil do dveří, hned jsem tě poznal. Ty jsi ten člověk, kterého jsem viděl v té vizi."

A pak jsme viděli, jak do Vietnamu vstoupily letnice. Letos v lednu jsem tam mohl být opět, už je tam více než 250 tisíc lidí plných Božího Ducha. Bůh vedl mé kroky. Neučil mě, jak se stát náboženským, nevytvořil nějaké náboženské programy. Je nutné být plný Boha, slyšet Boha a být ochoten konat Boží vůli. Potom se Bůh stará. On vede náš každý krok, pokud jdeme v Božím Duchu. Pokud skrze půst a modlitbu držíme tělesnost při zemi, Bůh zaslibuje: „Já tě povedu."

Před šestnácti lety mi bylo sedmdesát. Už jsem dost starý na to, abych umřel. Tehdy mi Bůh řekl, abych sbor předal někomu jinému a odjel do Ruska založit školu Kristovu. Předtím jsem nikdy nebyl na biblické škole, prostě jsem měl předat někomu sbor a odjet na místo na konci světa. Já chci dělat Boží vůli. Neměl jsem tehdy žádné peníze, a nemám je ani dnes večer, ale můžu vám říct, že během těch šestnácti let prošlo mýma rukama dvacet šest milionů dolarů. A podařilo se nám dostat do 140 zemí světa. Protože jsem uslyšel jeho hlas a nechal jsem se vést. Víte, to je klíčem ke všemu. On povede kroky dobrého člověka, ale nikdo není dobrý, jen Bůh. Pokud jdu v Božím Duchu, On mě nejen pošle, ale také mě připraví. Nikdy jsem nesháněl peníze, ani sem k vám jsem nepřijel, abych posbíral peníze. Bůh se stará o peníze, protože já chodím v jeho vůli. Ať ta řeka může téci. To je odpovědí na všechno. Mojžíš šel do Egypta, aby zachránil cca tři miliony otroků. Neměl žádný plán. Prostě šel a udělal, co mu bylo přikázáno. A toto Bůh požaduje od každého člověka. Pokud chodíme v Božím Duchu a skrze půst držíme tělo zlomené, pak Bůh vede kroky toho nového stvoření.

Boží slovo říká: Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. (Iz 58,11) Ta řeka přebývá ve mně, získávám ji skrze vztah se Všemohoucím. Izrael prošel tříletým obdobím sucha. Bylo to způsobeno tím, že opustili oltář modlitby. Byli na tom během sucha tak špatně, že začali jíst vlastní děti. Stejně i Pavel mluvil o takovém suchu ve sboru, že se z něj křesťané navzájem kousali a požírali. Také v dnešním světě bývá někde sucho, je těžké najít církev nebo sbor, který stojí za Boží pravdou. Ale Bůh říká, že i v období sucha vaše duše bude uspokojena. Nezáleží na tom, co druzí lidé dělají, já mám vztah s Bohem. I když druzí klopýtají, já můžu chodit s Bohem, protože toto je vztah mezi Bohem a mnou. I na poušti, v suchu, říká Bůh. Pokud si vztah udržíme správný a řeka z nás bude vytékat, potom Bůh z nás bude vycházet. A věci, které se nám dnes v církvi zdají obtížné, se potom stanou. Viděl jsem, jak se v církvi snažili uzdravovat nemocné, sledoval jsem, jak se snažili vyhnat démony, tahali se s nimi a křičeli po sobě, ale víte, když je to pomazané a ne jenom nějak ustanovené, potom tu práci bude vykonávat Bůh.

Duchovní boj v praxi

Byl jsem před pár lety v Arménii, kde má jeden z našich studentů sbor, čítající dnes už několik stovek lidí. Když jsem kázal, bylo tam tolik lidí, že už nebylo volné místo. Když se zpívaly chvály, všechno bylo skvělé, ale když jsem potom chtěl kázat, jedna žena, která seděla v přední řadě, se najednou úplně zbláznila. Začala křičet, pěnit z úst, skákat. Čtyři nebo pět lidí kolem ní bylo a křičeli na ďábla, aby z ní vyšel. Stál jsem tam s překladatelkou a čekali jsme, až budeme moci začít kázat. Ale místo toho, aby se to zlepšilo, se to spíš zhoršovalo. Tak jsem řekl překladatelce: „Půjdu tam, ty půjdeš se mnou, a řekneš té ženě to, co ti řeknu." Přišel jsem tam a řekl jsem lidem, co ji drželi, aby ji pustili. Pastor mi říkal: „Ona tě zraní." Odpověděl jsem: „Mě nezraní." Pevně jsem ji uchopil. Začala se třást a pěnit z úst. Řekl jsem: „Démone, poslouchej. Nejel jsem přes půl světa, abych se tady s tebou nějak tahal. Posaď se a zmlkni." Ona si sedla, zmlkla a Bůh ji v to ráno zachránil. Víte, ta řeka, Duch svatý je tou odpovědí. Pokud žijeme tak, že to nejsem já, ale Kristus, potom opravdu uvidíme, že evangelium je stejné včera, dnes i navěky. Pokud opravdu chodíme v Božím Duchu, pak nepromlouváme jenom slova, ale život.

V Louisianě jsme během probuzení měli veliký stan. První noc tam přišel člověk, který měl zakryté oči černou páskou. Kázal jsem, modlili jsme se za ztracené lidi, a pak jsme se modlili za ty, kteří potřebovali uzdravení. Jeho manželka ho přivedla dopředu, já jsem nevěděl, co se mu stalo, říkal jsem si, že třeba má příliš citlivý zrak na světlo. Když jsem se za něho začínal modlit, chtěl jsem říct: „Ježíši, uzdrav toho člověka", ale místo toho jsem mu řekl: „Ráno uvidíš." Další den jsem tam byl zase a viděl jsem ho, jak přijíždí. Hned jak vešel do dveří, jsem ho povolal dopředu. Řekl jsem mu: „Když jsi tady včera byl, musel jsi mít zakryté oči. Co se ti stalo?" On řekl: „Před dvěma lety přede mnou bouchla nějaká kyselina a museli mi vyoperovat oči. Ještě včera večer jsem neměl žádné oči. Ale dneska ráno jsem se probudil a mám tyhle nové oči."

Mluvím tady o Božím Duchu. On je život, On není jen nějaké slovo. Tou největší potřebou církve je, aby přišla zpátky k oltáři a byla znovu naplněna Božím Duchem, aby všechny ty nádoby byly převedeny zpátky k tomuto oltáři a nechaly se naplnit, dokud nebudou úplně plné. Ať církev znovu je církví, potom se proti ní nic nemůže postavit. To je to, co Bůh po nás chce. Abychom mohli být nádobou, ve které On může přebývat. Jediným důvodem našeho bytí je, abychom v sobě měli našeho Stvořitele a dovolovali mu, aby se skrze naše životy ukazoval lidem. Povolání církve Boží je zjevovat Krista. Když lidé odcházejí z našich bohoslužeb, mají vědět, že Kristus žije. A to znamená, že každý z nás máme zodpovědnost, abychom byli naplněni, a znovu naplněni, a znovu naplněni. Když říkáme: „Ať jste naplněni Božím Duchem", mluvíme v přítomném čase, to znamená neustále, za každých okolností buďte naplněni Božím Duchem a choďte a žijte v tom Duchu. Pak se nikdy neocitnete v neřešitelných situacích.

Padesát šest let kážu evangelium. Když jsem poprvé přišel k tomuto nádhernému evangeliu, naučil jsem se, že Bůh mě nazývá věřícím. Znáte člověka, který tady zavedl elektřinu do této místnosti? Byl to elektrikář. Musel chodit na nějakou školu, studovat, dostal nějaký diplom, kde mu potvrdili: „Ty jsi oprávněný být elektrikářem." Víte, co to znamenalo? To znamenalo, že od té chvíle mohl začít dělat tuto práci. Bůh mě nazval věřícím. Víte, co to znamená? Já můžu věřit Bohu. Může to být těžké, ale můžu mu věřit. Měl jsem tři závažné srdeční příhody. U té druhé mě prohlásili za mrtvého. Při další srdeční příhodě jsem se oddělil a devět dnů a nocí jsem bojoval s ďáblem. On říkal: „Ty zemřeš." A já jsem se modlil. A ve tři hodiny ráno, devátý den, přistoupil anděl a dotkl se mého srdce. Mé tělo je staré 86 let, ale srdce pouze 50. Bůh mi mé srdce obnovil. Můžete věřit Bohu.

seminář B. H. Clendennena na konferenci Na cestě k učednictví

Český Těšín, 15. - 17. září 2008

Redakčně upraveno, zkráceno,

ostatní semináře k dispozici v nakladatelství Křesťanský život