Bůh si používá člověka

Drazí bratři a sestry, milí čtenáři,

tento měsíc je pro naši církev navýsost důležitý. Poprvé v historii naší denominace se mění biskup - jeden odchází a druhý přichází na jeho místo. Bratr Rudek Bubik zůstane s Apoštolskou církví i nadále těsně spjat, nejen jako její první biskup, ale především jako ten, kdo se významně podílel na jejím formování, kdo jí dal směr a vizi.

Toto číslo našeho časopisu je věnováno především službě bratra Rudka. Je takovým ohlédnutím za jeho celoživotní cestou s Pánem. My jako letniční křesťané víme, že čest a sláva patří pouze našemu Pánu, avšak je třeba projevit vděčnost i úctu jeho věrným služebníkům. Jak - to nám naznačuje verš v úvodu. Pisatel listu Židům nás vybízí, abychom měli v paměti ty, kteří nás vedli. Slova „mít v paměti" neznamenají jen to, že v tehdejších dobách neexistovala záznamová média, jako jsou fotoaparáty, videokamery či jiná nahrávací zařízení. Příkaz mít v paměti platí v dobách před vynálezem knihtisku stejně jako dnes. Nejde zde totiž o uctění (zbožštění) určité osoby, čehož se církev v minulosti mnohokrát dopustila. Po výzvě mít na paměti následuje výzva, abychom přemýšleli. Nad čím že máme přemýšlet? Nad tím, jak naši vedoucí završili svůj život a nad jejich vírou. Máme být schopni vidět to dobré v jejich životech a snažit se to napodobit.

Podobně i apoštol Pavel, když stojí na konci svého života, předává pomyslný štafetový kolík Timoteovi. Záleží mu na tom, aby mladý služebník a s ním i celá generace křesťanů pokračovali v boji, jež on započal.

Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. (2Tm 4,7)

Tato slova napsal Pavel pochopitelně ještě za svého života, avšak již s výhledem, že určitá etapa skončila a nastává nová, kdy v boji budou pokračovat druzí. Pavlovi záleží na tom, aby to, zač bojoval, bylo zachováno a mohlo se rozvíjet. Oba jeho listy adresované Timoteovi, jeho mladšímu spolupracovníku, jsou psány ve velice osobním tónu. Obstojí tento služebník v zápasech, které jej čekají? Pavel znal jeho slabiny i silné stránky. Na jednu stranu píše: Nemám nikoho, jako je Timoteus (Fp 2,20) na druhou stranu mu radí, aby neklesal na mysli a nebyl bázlivý (2Tm 1,6-8). Pavel byl apoštol se silným vůdcovským obdarováním, zakladatel řady sborů a učitel, který formuloval křesťanskou doktrínu pro sbory z pohanských národů. Nyní nastupuje jiný člověk a Pavel si zcela jistě klade otázku, zda obstojí.

Avšak jak Timoteus, tak i Pavel byli jenom lidé. Obyčejní lidé se svými chybami i přednostmi. Stejně jako měl své slabosti Timoteus, měl je i Pavel. Sám píše o svém pokušení povyšovat se nad druhé (2K 12,7). Ještě před svým obrácením napáchal svou náboženskou horlivostí značné škody. Ve svých listech často vzpomíná na svůj původ a na své vzdělání. Měl být nač pyšný, avšak Pán jej vzal do své školy a způsobil, že Pavel zůstal tichým a pokorným. Rovněž o Timoteovi nám církevní historie dokládá, že ve službě obstál a život završil jako mučedník. Oba byli obyčejní lidé, a přesto si je Pán použil pro dílo, jehož význam přesáhl mnoho staletí a trvá dodnes.

Pavel byl realista. Nebyl ani optimistou, ale ani pesimistou. Duch svatý mu zjevil mnohá tajemství o budoucnosti církve. V rozhovoru se staršími církve v Efezu naznačil, že ...mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. Sk 20,30. V Duchu svatém tušil, že církev bude zanedlouho po jeho odchodu otřásána jako malá loďka na vlnách bouře. Ve své moudrosti si byl vědom toho, že i když Bůh používá člověka s jeho chybami jako svůj nástroj, Boží dílo není ohroženo. Bůh je suverénní, svrchovaný a má vše pevně ve svých rukou. On je Pánem církve! Proto mohl Pavel napsat toto vyznání:

Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis 'Pán zná ty, kdo jsou jeho' a 'ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně'. (2Tm 2,19)

A tak můžeme vědět, že Bůh používá k naplnění svých cílů obyčejné lidi, a zároveň si můžeme být jisti tím, že dílo je jeho. Dojde naplnění i přes chyby, kterých se lidé dopustí. Bůh však jde ještě dále: Rozhodl se v lidech, ve svých služebnících zjevit svého Syna - Pána Ježíše Krista. Jaké úžasné tajemství! Kristus chce být viditelný v tobě, ve mně, v každém kdo mu patří! Zde se kloubí lidská nedokonalost s dokonalostí Boží! A to je důvod, proč máme následovat a napodobovat ty, kteří nás vedou. Není to pro zdánlivě lidskou dokonalost, ale pro to, že v jejich životech můžeme vidět Krista.

Věřím, že takovým člověkem je i bratr biskup (teď už emeritní) Rudolf Bubik. Zůstane nesmazatelně vepsán do duchovních dějin našeho národa jako muž víry, odvahy a poslušnosti Bohu. Jistě není cílem vytvořit novodobou ikonu, ale jde o to pojmenovat právě ty vlastnosti, které máme napodobovat a následovat. Zároveň vás chci požádat, abyste se dále modlili za něj, za mne jako jeho nástupce i za všechny ostatní pastory a vedoucí. Jen tak půjde církev dopředu a naplní své poslání v tomto národě. Modleme se také jedni za druhé, neboť církev není „jeden úd, nýbrž mnoho údů". Záleží na každém z nás, jaká bude nová etapa naší církve, do níž právě vstupujeme.

Pán vám žehnej

Martin Moldan,

biskup AC