Je možno být spasen bez pokání?

Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem."

Mám naději, že mnozí z křesťanů se opravdově modlí za probuzení v naší zemi a očekávají na ně. Vidět tuto touhu je povzbudivé. Někteří jdou ještě dál a říkají, že probuzení nám jen tak nespadne do klína, a proto musíme začít na probuzení usilovně pracovat. Tito služebníci se nasadili do evangelizace, modliteb, duchovního boje, budování služebníků, a mobilizují druhé k práci pro Pána. Souhlasím s tím, že je to krok správným směrem. Podívejme se však na základní pilíře spasení. O spásu přece při probuzení jde. Probuzení, po kterém církev touží, by se mělo manifestovat především pokáním hříšníků a následným odpuštěním hříchů.

Když dnes poslouchám svědectví nově obrácených lidí, tak jen zřídka slyším, že by se radovali z očištění od hříchů. Moc nemluví o svém vlastním pokání ani o Kristu jako Spasiteli. V jejich svědectvích slyšíme, jak jim Bůh pomohl v problémech, naplnil nějaké materiální potřeby, uzdravil nemoc, pomohl najít lidi, kteří jim nyní rozumí, a také jsem již slyšel kuriózní svědectví o tom, že po modlitbách byla štíhlá osoba ještě o pár kilo lehčí. Když toto poslouchám, nedokáži příliš radostně zvolat Haleluja, ale kladu Bohu jednu otázku: „Pane, kde děláme chybu?" Když lidé nesvědčí o svém vykoupení z hříchu, jak potom můžeme mít jistotu, že budou spaseni? Připadá mi to, jakoby chtěli Ježíše jen pro tento život. Lidé si dnes myslí, že jsou v podstatě dobří, a hledají někoho, kdo jim pomůže ještě více vylepšit jejich osobnost a zkvalitnit život na této zemi.

Tudy cesta k Bohu nevede, tato cesta vede do mizérie a ubožáctví. Píše o tom Pavel v 1Kor 15,19: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Je dobře, že lidé poznávají Boha jako toho, kdo se o ně zajímá a pomáhá jim ve všedních věcech života, ale toto není celé evangelium Ježíše Krista. S tím nemůžeme být spokojeni. Pokud mají být lidé spasení, musí činit pokání. Proč lidé necítí potřebu činit pokání ze svých hříchů? Pokusme se nalézt alespoň některé příčiny.

Nekážeme biblické evangelium. Obávám se, že někteří kazatelé, přesněji kazitelé, začali zvěstovat Krista bez pokání. Říkají lidem: „Přijmi Ježíše a budeš spasen. Budeš svobodný. Bůh ti dá do srdce pokoj a radost. Tvůj problém Bůh vyřeší a nemoc uzdraví." Velmi pěkná slova, mnoho slibů, ale tato zvěst nemůže mít v sobě moc proměnit hříšníka. Člověk zde není konfrontován s pravdou, že naše hříchy nás oddělují od Boha. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší. (Iz 59,2) Pokání, tolik důležitý základ pro spasení, je opomenuto. Někdo si myslí, že tuto usvědčující práci má na starosti Duch svatý. Ano, je to tak, ale On nejčastěji pracuje ve spolupráci s kázaným Božím slovem. Jan Křtitel ve svých kázáních volal lidi k pokání (Mat 3,2), a to stejné dělal Pán Ježíš (Luk 5,32) a učedníci (Sk 3,19).

Nezdravý soucit. Služebníci nevedou lidi k pokání, neboť vidí, jak jsou mnozí hříšníci už tak nešťastní a plní duševních zranění. Jednoduše nechtějí lidem působit další trauma, když jim řeknou, že jsou hříšní. Je to opravdu nezdravý soucit a nepochopení podstaty evangelia. Většina těžkostí, které si člověk nese, jsou následky hříchu. Je nám líto lidí a v dobrém je chceme povzbudit. Vždyť jim ve světě již tolik ublížili, a proto je nechceme v církvi zraňovat. Tento postoj mi připomíná moji zkušenost s první operací. Dostal jsem zánět slepého střeva a dva dny mě hrozně bolelo břicho. Doktor mě povzbuzoval a říkal: „Vše bude dobré, něco špatného jsi snědl. Používej žaludeční kapky." Povzbudivá slova, ale žádná úleva. Druhý den mě vyšetřil jiný, zkušenější doktor, a řekl: „Okamžitě na sál, budeme operovat apendix." Touto větou mi přidal k mým bolestem ještě psychické trauma. V té době jsem se strašně bál operace, narkózy a dalších bolestí. Výsledek však stál za to, operace se zdařila, přežil jsem a byl zbaven bolestí břicha.

Přátelství vítězí nad pravdou. Je prospěšné, když má člověk kolem sebe přátele a lidi, na kterých mu záleží. Je však velmi těžké tyto osoby vést k pokání. Máme pocit, že jim ublížíme a tím poškodíme naše vztahy a vzájemnou důvěru. Já sám jsem ztratil mnoho přátel ze světa, když jsem jim začal ukazovat na cestu k Bohu. Trochu vím, jak to chutná. V takovém momentě přijde ďábel a řekne vám: „Pokračuj a už se s tebou nebude bavit nikdo." Mojí otázkou však je: Co je důležitější? Zachování dobrých vztahů s přáteli anebo věčná záchrana nám blízkých lidí. Odpověď by neměla být příliš složitá.

Neznalost pojmu hřích. Ve světě se nemluví o hříchu a ani se příliš tento výraz nepoužívá. Lidé, kteří se nepohybovali v církevním prostředí, nevědí, co si mají pod pojmem hřích představit. To, čemu minulé generace říkaly hřích, se dnes jmenuje jinak. Nepřítel si použil vzdělané lidi k tomu, aby změnili slovník. Slovo hřích, které v lidech vzbuzuje pocit viny, zaměnili za jiné odborné názvy. Např. krádež je tunelování. Homosexualita je jiná sexuální orientace. Opilství je závislost. Pedofil je člověk s malou úchylkou. Pýcha je sebevědomí. Hněv a vznětlivost je nemoc duševně labilních jedinců. Lež je umění diplomacie. Lakomství je spořivost. Může se stát, že i když kážeme o hříchu, lidé nevědí, jak to slovo souvisí s jejich životem. Pokud máme být světlem a solí ve společnosti, očekává se od nás mimo jiné, že budeme lidem ukazovat, co je hřích v Božích očích. Co je správné a co špatné. Svět neumí rozeznat dobré od zlého. Nechť nás Duch svatý zmocní k tomuto úkolu.

Nezodpovědnost je moderní Opravdové pokání potřebuje zodpovědný přístup člověka k vlastním hříchům a chybám. Ochotu přiznat svou vinu. Toto dnes není moderní. O slabostech se nemluví. Pokud chceš být respektován druhými, neukazuj své chyby. Slabost se nenosí. Všimněte si výrazů, které dnes najdeme ve slovníku nejen mladých lidí. „Hele, to neřeš. Pusť to z hlavy. Kašli na to. Buď v pohodě." Pozoruji, že dokonce někteří rodiče v tomto duchu vychovávají své děti. Mluvme proto o následcích hříchu, neřešených konfliktů, neodpuštění a o ovoci, které přináší nezodpovědnost. Buďme příkladem pro druhé při řešení vlastních chyb a slabostí.

Lumír Folvarčný