Na co se lidé vymlouvají?

Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.' (Mt 25,24)

Drazí bratři a sestry, vážení čtenáři,

vzpomínám si na jeden příběh, který se mi stal před léty. Tenkrát mi bylo něco málo přes dvacet, byl jsem svobodný a pracoval jsem v jednom strojírenském závodě. Jelikož jsem byl již tehdy obrácený a znovuzrozený křesťan, řešil jsem otázku, jak svou víru prezentovat na svém pracovišti. V zásadě jsem měl dva problémy: byla doba komunismu (což mi až tak nevadilo), ale horší bylo, že komunisty byli tehdy i mí rodiče a mé svědectví ubližovalo paradoxně více jim nežli mně. Alespoň se mi tak zdálo. Zkrátka jsem měl důvod, proč nevystupovat příliš aktivně jako křesťan.

Mým problémem nebylo, že bych se styděl za Ježíše. Naopak - vojenskou službu jsem si doslova užíval jako období duchovní svobody. Nyní, po několika měsících v civilním zaměstnání jsem si tak nějak zvykl na klid. Nicméně mé svědomí bylo znepokojeno a jednou při ranní modlitbě, než jsem šel do práce, jsem řekl Bohu: „Pane, dneska chci začít vydávat svědectví o tobě."

Víte sami ze zkušenosti, že jsou modlitby, na jejichž vyslyšení čekáme dlouho, ale jsou modlitby, kdy Pán reaguje okamžitě. A to byl zrovna případ této mé ranní prosby. Najednou jsem slyšel zcela jasný hlas, nikoli fyzicky, nýbrž uvnitř, jakoby v srdci, který říkal: „Opravdu chceš?" Tento hlas byl tak jasný a tak pronikavý, že se mi vybavil verš z epištoly Židům 4,12: Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. V ten okamžik jsem se cítil zcela odhalen a mohl jsem vidět naprostou povrchnost svého uvažování. Spatřil jsem, jak ústa říkají „ano" ale srdce si trvá na svém „ne". Byl jsem usvědčen ze svého pokrytectví, v modlitbě jsem odpověděl něco ve smyslu „Raději ne, ještě se na to necítím". Zhrozil jsem se ze sebe. Přes to, že šlo vcelku o banální záležitost (kterou jsem po krátké době vybojoval a zvítězil), v ten okamžik jsem si uvědomil dvě věci: Svým ústy jsem schopen říkat krásné věci a současně ve svém srdci mít opačný postoj. Tento stav bych si neuvědomil, pokud by se mi nedostalo zjevení Ducha svatého, a já tak mohl činit pokání.

V lednovém úvodníku jsem se zamýšlel nad otázkou nesení ovoce. Jako verš pro tento rok jsem přijal J 15,16 a nyní pokračuji v tématu nesení ovoce. Toto je zcela zásadní pro existenci naší církve i pro každého z nás osobně. Pouze to, co je živé, přežívá a roste. V okamžiku, kdy se nesení ovoce zastaví, organismus umírá. Zdá se, že otázka integrity osobnosti je úzce spojena s tím, jaká bude církev složená z jednotlivých jejích členů. Musíme dovolit Duchu svatému, aby prohlédl naše srdce a zjevil nám ty oblasti, které nejsou v pořádku. Jen tehdy, když naše ústa a vnitřek našeho srdce bude v souladu, budeme Bohem použitelní.

Verše v úvodu článku pochází ze známého podobenství o hřivnách. Bohatý pán před tím, než odcestuje na dlouhou dobu do zahraničí, rozdělí služebníkům díl svého majetku a nechá je podnikat. Při jeho návratu proběhne vyúčtování, jeden služebník po druhém přichází před pána a odevzdávají, co vydělali. Ježíš vykreslí první dva služebníky jako úspěšné; oba vydělali a majetek svého pána rozmnožili. Důraz je však evidentně kladen na třetího služebníka, který byl naprosto neúspěšný. My si můžeme vyslechnout jeho vlastní zdůvodnění neúspěchu a pak jej porovnat s tím, co říká jeho pán.

V odpovědi neúspěšného služebníka zaslechneme, jak hodnotí svého pána, jakoby ten nesl zodpovědnost za neúspěch svých poddaných. Jinými slovy, služebník říká něco v tomto smyslu: „Pane, skutečným důvodem, proč jsem nic nevydělal, jsi ty. Tvůj postoj k lidem, tvé motivy, ... prostě jsem se tě bál. Tady poctivě vracím, co je tvé." Pomineme-li, že jde o drzost do nebes volající, můžeme v jeho odpovědi vidět výmluvu - lež a sebeklam, které jsou o to horší, že sám služebník je o jejich pravdivosti přesvědčen. Poslechněme si, co na to říká pán:

„Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem".

Jak rozdílné hodnocení! Tedy ne strach, ale lenost. Špatný není pán, nýbrž zlé a převrácené srdce jeho služebníka. Máme zde co do činění s výmluvami, špatným charakterem a leností. Rozuměj mi dobře drahý čtenáři, nejde o to na někoho házet bláto či jej osočovat. Nejde ani o to sypat si popel na hlavu a naříkat, jak jsme špatní. Tím, že Pán Ježíš vyřkl toto podobenství a Duch svatý inspiroval pisatele evangelia, aby je zaznamenal, jsme povinni se zamýšlet. Podobenství nám říká jen to, co je v celé Bibli zmíněno mnohokrát. Připomeňme například proroka Jeremiáše: Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Jeremjáš 17,9

Mé osobní zjištění za léta chození s Bohem je následující: Naším největším nepřítelem není svět, dokonce ani ďábel. Nepřítel, kterého musíme porazit na prvním místě, je naše vlastní povaha. Ale vraťme se zpět k našemu služebníku a jeho výmluvám.

Pán hodnotí své služebníky dvěma slovy: Ti úspěšní jsou označeni jako „dobří" a „věrní". Ten neúspěšný je označen jako „zlý" a „lenivý". Chceme-li, můžeme tato hodnocení vnímat jako vzájemné protiklady. Jako je zlý protikladem dobrého, tak líný je protikladem věrného.

Služebník s jednou hřivnou bývá častým námětem kázání, a různých úvah. Zpravidla v něm vidíme křesťana, který je obdarován méně než druzí. Pointou těchto úvah bývá, jak snadno je možné přehlédnout a zakopat tu jedinou hřivnu, jíž jsme obdarováni. Mezi křesťany často slýchávám obavu, zda někdy nezakopáváme svou hřivnu. Je to takové okřídlené úsloví. Varování příběhu jde ale ještě dál: Ukazuje, jak chybní a zvrácení můžeme být ve svém uvažování. Zatímco snadno hledáme chyby na druhých, je třeba se obrátit k sobě. Tam, kde mluvíme o strachu, je zakryta lenost. Tam, kde se srovnáváme s lepšími a obdarovanějšími, mluví Písmo o špatném charakteru.

Důvodem, proč o těchto věcech píši, je touha, abychom dovolili Duchu svatému odkrýt naše srdce a tím i otevřít možnost k pokání a nápravě. Ano, zjevení Ducha svatého ohledně našich charakterů je jednou z podmínek, jak může být církev zdravá, rostoucí, nesoucí hojnost ovoce.

Dovolme Duchu svatému osvítit naše srdce a vyžeňme vše, co shledáme jako zlé či nežádoucí!

Martin Moldan, biskup AC