Naše největší potřeba

Od té doby začal Ježíš kázat. Říkal: „Čiňte pokání, protože nebeské království se přiblížilo." (Matouš 4,17)

Milované sestry, milovaní bratři, chtěl bych se spolu s vámi zamyslet, jaká to asi byla doba, ve které Pán Ježíš považoval za nutné navázat na výzvy Jana Křtitele, kterými začal burcovat Židy ke všeobecnému pokání. Čteme-li evangelia, můžeme vidět, že náboženský život v Izraeli normálně fungoval. Chrám se skvěl v celé své nádheře a předepsané obětování, bohoslužby i modlitby se v něm pravidelně odehrávaly. Židé také třikrát ročně putovali i ze vzdálených míst do Jeruzaléma poklonit se Hospodinu v chrámu. Velerada zasedala, učitelé zákona vyučovali, farizeové a saduceové se snažili vyniknout v respektování Zákona, který byl doveden až do „dokonalosti". Synagogy v judských městech a v Galilei také plnily svoji úlohu a lid se v nich pravidelně scházel, aby uctíval Hospodina. Nikde v evangeliích jsem se nedočetl, že by se židovský národ v té době odkláněl k modlám. Náboženství bylo zcela normální a přirozenou součástí života.

Kdybychom měli možnost se tehdejšího Izraelity zeptat, co by potřeboval jeho národ nejnaléhavěji, zřejmě by odpověděl, že je to osvobození od nadvlády Říma. Mám za to, že většina z nich se i vytrvale modlila, aby je Bůh od Římanů vysvobodil. Byli sužováni jako národ, ale byly to i konkrétní těžkosti a omezení pro jejich rodiny, pro každého z nich. Byla tu tíže římských daní, na něž bylo nutno vydělat, byly tu zvláštní ponižující povinnosti i omezení osobních svobod. Jak by je to vše nemělo v myslích zaměstnávat? Ale že by tou největší potřebou mělo být pokání? Cožpak se při tom všem, čím jsou zatíženi, dost nesnaží?

Dovedu si tedy představit, jak museli být Židé překvapeni už vystoupením Jana Křtitele. Mnozí ho zřejmě považovali za podivína nebo náboženského blouznivce. Někteří za ním asi přicházeli ze zvědavosti. Ale byli i takoví, kteří v hloubi srdce tušili, že zaběhlý náboženský stereotyp není to, co by mohlo Hospodina uspokojit. Ti pak byli ochotni se jím nechat křtít v Jordánu na znamení svého rozhodnutí změnit své postoje. Tyto Židy Jan dále vyzýval, aby nesli ovoce hodné pokání. To znamenalo, že teprve změna v jejich životním stylu má prokázat, že se navrátili k Bohu celým srdcem.

Do takto Janem rozčeřené náboženské hladiny Izraele vstupuje Ježíš. Sám se nechal Janem pokřtít, aby tak dal najevo, že uznává Janovo pověření od Boha. Pokřtěný Duchem a pak i zmocněný Duchem v judské poušti vyšel a začal kázat. Ani úvodní verš nehovoří o cestě k obnovení samostatnosti Izraele, nýbrž také volá všechen Boží vyvolený lid k pokání. Důvodem, který uvádí, je, že se přiblížilo království nebes. Chtěl upozornit, že je tím předpovězeným Mesiášem? Jistě. To potvrzoval i naplňováním prorockých slov Staré smlouvy. Ale jeho úkolem současně bylo vyburcovat a shromáždit všechny ty, kterým půjde v životě především o vyvýšení Hospodina nade všechno. Ti také budou ochotni, bude-li třeba, zaplatit za to cenu. V Markově evangeliu čteme: Potom svolal zástup se svými učedníky a řekl jim: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne." (Mk 8,34). Kteří se rozhodli jít za ním, opustili dokonce svoji práci, která živila je a jejich rodiny (Mt 4,22; Mt 19,27). Vydali se lidsky vzato do vážných nejistot. Co je k tomu vedlo? Až na výjimku, Jidáše, to bylo rozhodnutí učiněné z touhy líbit se Bohu, být navždy v jeho blízkosti, mít tu čest sloužit mu.

Ale nedomnívejme se, že by se jim vyhnuly neodbytné myšlenky o časném životě, že by je nezaměstnávaly pozemské starosti. Jakub s Janem, synové Zebedeovi, dokonce chovali v srdci naději, že se Ježíš přece jen co nevidět ujme kralování v Izraeli, vyžene nenáviděné Římany a oni se na jeho vladařství budou úzce podílet (Mt 20,20n). Žasneme možná, jak málo měli otevřené oči pro nebeské věci a jak byli zatíženi pozemským myšlením. Ale jak můžeme z výpovědi evangelií vidět, nejpodstatnější pro Všemohoucího bylo, že byli ochotni zaplatit cenu za následování Krista a věrně jít za ním. Ježíš jim nikdy neřekl, že jsou příliš tělesní, než aby mohli být dál jeho učedníky.

Ve Skutcích apoštolských čteme, že časné záležitosti tížily a zaměstnávaly učedníky i po více než třech letech každodenního chození s Pánem. Dokonce tak, že když je Ježíš vedl na Olivovou horu, kde měl být vzat do nebes, se ho netrpělivě ptali: „Pane, obnovíš pro Izrael království v tomto čase?" Ale ani tehdy nepochodili. Dostalo se jim rázného poučení o časných věcech a byli ještě naposledy jasně nasměrováni na to, k čemu je Pán Ježíš povolal. Čteme: On jim však řekl: „Není vaše věc znát časy nebo doby, které Otec uložil ve své moci; ale přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i v Samaří a až do posledních končin země." (Sk 1,6-8)

Jak by mnozí z nás toužili i dnes být také tak blízko Bohu jako tehdy Pánovi učedníci! Bojím se ale, že stále čekáme, až konečně uslyšíme nějakou účinnou radu o způsobu, jak se k němu přiblížit a vyhnout se nutnosti zaplatit cenu. Přitom po nás zatím Bůh nepožaduje zdaleka to co po prvních učednících. Je známo, že apoštolé za svoji víru v Ježíše zaplatili (kromě Jana) mučednickou smrtí. Nicméně z výpovědí Písma je zřejmé, že čas se naplňuje. Jako ti, kdo jsou jeho, potřebujeme být právě v této době víc než kdy jindy připraveni na Kristův příchod.

Čteme, že nabídka evangelia milosti je zdarma. To stále platí. Ovšem království nebes zůstává nadále podobno „kupci hledajícímu krásné perly, který když našel jednu velmi vzácnou perlu, šel a prodal všechno, co měl, a koupil ji." (Mt 13,45-46) Zanechejme tedy vší marné naděje. V evangeliu se nepíše o tom, že nám Bůh bude zametat cestičky našeho pozemského života. „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím." (1Tm 6,6-8) Nám všem byl svěřen stejný úkol jako křesťanům v první církvi: být svědky Pána Ježíše a podílet se modlitbami na duchovním zápase o záchranu ztracených. Máme mezi nimi i své drahé a blízké. Nedáváme však i my, stejně jako tehdy Židé, přednost pozemským záležitostem a nežijeme přitom v navyklém náboženském stereotypu? „Když jste tedy byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nahoře, kde po Boží pravici sedí Kristus. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi;" (Ko 3,1)

Modlím se, abychom byli ochotni slyšet naléhavost poselství, která Duch svatý posílá, aby nás přivedl k obnovení vřelého vztahu k Otci v Pánu Ježíši Kristu.

V jeho lásce váš

František Apetauer,

pastor AC Brno