Osobnost

Před časem, při jednom rozhovoru, byla nadhozena otázka, jaké rysy by měl mít člověk, o němž právem platí, že je silnou osobností. Zaujalo mě to a řekla jsem si, že by určitě nebylo na škodu se na tuto oblast podívat ve světle Božího slova trochu blíže.

1. Takovému člověku nevelí a nepanují nad ním choutky jeho těla (Ř 6,12; Ř 13,14). Není otrokem svého žaludku, ctižádosti, majetku, televize, nakupování, internetu, sexuální náruživosti, pohodlnosti atd. Nezanedbatelnou roli v jeho životě hraje vůle. My křesťané máme občas pocit, že všechno, co potřebujeme a po čem toužíme, by na nás mělo spadnout z nebe, a to pokud možno hned. Neříkám, někdy skutečně přijde Boží zásah z minuty na minutu, ale povětšinou je z naší strany třeba tvrdý modlitební zápas, sebekázeň a úsilí. Cvičme svou vůli. Má schopnost značného zesílení, ale žel i téměř dokonalého vymizení. Lidí, neumějících si poručit, je mnoho, není třeba rozšiřovat jejich řady.

2. O silné osobnosti nikdy neplatí: „Kam vítr tam plášť". Jinak řečeno: nemění své názory podle toho, s kým zrovna mluví. Samozřejmě nejedná se o případ zjištěného pomýlení. Tam naopak je znakem moudrosti pohled na věc změnit. Jde o takovéto poněkud servilní přisvědčování, abych si toho druhého nerozházel svým nesouhlasem. A to je možné v nejrůznějších rovinách - osobní počínaje, přes celospolečenskou a církevní konče.

My tady ve Veselí máme taneční kroužek „Žába" pro děvčata od předškolního věku až do dospělosti. Jednou jsem při předcházení dvou starších žen zaslechla několik zajímavých vět. Jedna z nich se ptala: „A paní, to vám nevadí, že ta vaše vnučka je v té „Žábě" oblečená jako prostitutka?" Druhá jí s takovým tím shovívavým podtónem odpověděla: „Ale paní..., dneska už je jiná doba. To nemůžete věci hodnotit jako dřív!"

Klasika, že? Jenže... neurčuje náhodou i nám „jiná doba", jak máme na to či ono pohlížet? A nevede nás to náhodou ke snižování laťky v našem křesťanském životě? Nebojíme se provokovat svoje okolí tím, že budeme naprosto jiní? Chce to statečnost, jistě, lidé nemají ani trochu rádi, když někdo nepochoduje směrem určeným většinou, ale stanou se z nás osobnosti.

V úslužné kývače se však můžeme změnit i v církevním životě. Proto nás Písmo varuje, abychom se nenechali zmítat závanem kdejakého učení. Přijede bratr z ciziny a nadšeně líčí, jak u nich zabrala jedna z evangelizačních metod. A my? Hrr do toho. Navštíví nás druhý bratr, třetí, čtvrtý a situace se opakuje. Avšak očekávaný výsledek se povětšinou nedostavuje. Proč? Domnívám se, že Bůh se málokdy opakuje - On má pro život jednotlivce i společenství svůj originální osobitý plán, který je třeba se dozvědět na kolenou, nikoliv od křesťanů z dalekých zemí.

Ještě aby nedošlo k nedorozumění, podotýkám, že odvaha vybojovat si a stát za svým názorem se nesmí zaměňovat s tzv. negativismem, což je záporná reakce na jakýkoliv podnět. Člověk s tímto rysem bude vždy a všude tvrdit opak, ať řeknete, co řeknete. Pastor, jenž má takovéhoto člena ve sboru, je k politování.

3. Silná osobnost ve vedoucí funkci nikdy nezaměňuje autoritu s autoritářstvím. Pro ty, kdo neznají přesný význam těchto podobných, ale významově naprosto odlišných slov, krátká definice: Autorita je všeobecně a přirozeně respektovaná vážnost ve sféře moci a rozhodování. Může být založena na věku, vzdělání, u křesťanů na míře duchovního obdarování. Nedá se uchvátit, buď ji člověk má nebo ne.

Autoritářství oproti tomu je snaha vynutit si vážnost a respekt, na nějž si dotyčný myslí, že má právo (např. svou funkcí), za každou cenu a někdy i značně nevybíravými prostředky. Často je zdůrazňována vlastní důležitost, používaná je i manipulace, výhružky (smutné je, že k tomuto účelu se hodí i Bible) a vůbec nátlakové způsoby nejrůznějšího druhu. Člověk takto se projevující signalizuje, aniž si to samozřejmě uvědomuje, svou vnitřní nejistotu a potřebu sebepotvrzování. Zajímavé je, že častým rysem autoritářských osobností je přezíravý, neuctivý postoj k ženám.

Pamatujme na to, že touha druhé ovládat, diktovat jim, mluvit jim do soukromí, je jednou z nejsilnějších tužeb člověka. „Chuť moci", říkají ti, kteří ji okusili, „je tak žádoucí, že pokud o ni člověk přijde, může se z toho pomátnout."

Nepodceňujme tuto žádostivost. Nebují jenom u panovníků nad národy, miliardářů, politiků, ale klidně se může objevit i u pastorů, starších či vedoucích domácích skupin. A co k tomu říká Boží slovo? „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem" (Mk 10,42-43), a také: „Člověka poníží jeho povýšenost" (Př 29,23).

4. „Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?" (Joz 1,9) říká Hospodin Jozuovi. Ano, odvaha a rozhodnost bezesporu k silné osobnosti patří. K tomu, aby se naše statečnost projevila, však není nutná zrovna válečná vřava. Někdy stačí slovíčko „ne" nepříjemnému člověku, který po nás něco požaduje a vůbec nepředpokládá, že bychom mu mohli odmítnout.

Co se týče rozhodnosti, jistě mi potvrdíte, že ten, kdo během hodiny třikrát změní své rozhodnutí, neustále váhá, zda to či ono udělat, a navíc je třeba alibistou (tj. neochotný nést za své rozhodnutí zodpovědnost), v žádném případě respekt nevzbuzuje.

5. Není možné stát se silnou osobností, pokud nezvládám svůj jazyk a své reakce. „Kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města" (Př 16,32). „Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo" (Jk 3,2). „Kdo se krotí v řeči, má správné poznání" (Př 17,27).

Četla jsem, jakým způsobem byli k sebeovládání cvičeni špionážní důstojníci, a žasla, čeho je v tomto směru naše psychika schopná. Bůh nikdy nepřikazuje něco, co není v moci člověka. Tudíž i v tomto směru je v našich silách nedělat nebeskému Otci ostudu tím, že bychom působili dojmem prázdných mluvků, jejichž slovo nic neznamená, nebo byli lidmi, jimž náladu určují jejich momentální emoce.

Současný životní trend směřuje ke změkčilosti, neschopnosti něco vydržet nebo si odepřít, strachu ze sebemenších potíží, jedním slovem - ke slabošství, což je přesný protipól toho, k čemu vede člověka Bůh. Pro který směr se rozhodneme my?

Eva Dolejší

Veselí nad Lužnicí (sbor AC Čáslav)