Přijď Duchu svatý!

Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!" Ezechiel 37,9

Drazí čtenáři,

srdečně vás zdravím a vítám na stránkách únorového čísla Života v Kristu.

Chtěl bych se dnes zamyslet nad výše uvedeným veršem z proroka Ezechiela. Důvodem je modlitba obsažená v těchto řádcích začínající tak slibně: „Přijď, Duchu...!" Jako letniční máme k věcem Ducha velice blízko, dá se říci, že jsou pro nás klíčové. Vždyť je to právě Duch svatý, kdo činí rozdíl mezi náboženstvím a živou vírou. Duch svatý nás uvádí do osobního vztahu k Bohu a k Pánu Ježíši. Duch svatý je tou osobou Boží Trojice, která v nás přebývá. Duch svatý dává sílu naší službě a našemu svědectví. Jistě se shodneme v tom, že jakákoli práce a jakékoli úsilí v naší službě se bez Ducha svatého neobejde. Bez něj a jeho působení se nebudou obracet noví lidé k Bohu, bez jeho moci ani my křesťané nebudeme růst v poznání našeho Pána Ježíše Krista (Ko 1,10). A přesto - ono je to s tou Boží přítomností všelijaké. Často se k našemu Pánu právě takto modlíme a voláme o větší moc a působení jeho Ducha.

Citovaný verš patří do příběhu nazývaného v některých překladech Bible „Údolí suchých kostí". Prorok Ezechiel je Hospodinem postaven ve vidění na velikou pláň posetou suchými kostmi, jež symbolizují duchovní stav Izraele. Je dotázán, zda kosti mohou ožít. Po své (trochu vyhýbavé) odpovědi obdrží pokyn, aby suchým kostem prorokoval. Tyto kosti se nejprve spojí dohromady, pak obrostou masem a šlachami a při druhém proroctví jsou naplněny duchem, ožijí a najednou zde stojí „převelmi veliké vojsko".

Prorok Ezechiel žije ve velice těžké době; jako jeden z těch, kteří byli odvedeni za krále Jójakína do Babylónu, sleduje další události ve své vlasti již z povzdálí, avšak s pozorným zájmem i hořkou bolestí. Je zoufalý nad nepokorným duchem svých bratří, kteří do poslední chvíle nejsou ochotni uznat národní tragédii, prožívá pád Jeruzaléma i zničení chrámu a následnou depresi Izraelitů. Zatímco za působení jeho předchůdce Jeremiáše lid hrdě říkal „Do dvou let bude král Nebúkadnesar poražen" (Jer 28,11), za Ezechiele se toto chvástání mění na prohlášení „Hospodin nás nevidí, Hospodin zemi opustil" (Ez 8,12) a posléze na prohlášení „Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni." (Ez 37,11). V tomto bodě prorok poněkud mění rétoriku a mezi mnohými soudy začíná znít slovo povzbuzení. Bůh má naději i pro suché kosti! Nikdy není tak zle, aby neexistovalo řešení. Ano, Bůh svůj lid soudí, čeká jej několik desetiletí v exilu, ztráta samostatnosti a nejrůznější těžkosti, avšak to nikoho neopravňuje, aby pochyboval o Boží přízni. Bůh svůj lid neopouští, ani když jej trestá. Dramatickým způsobem předvede Hospodin prorokovi svou moc - hromady suchých kostí ožijí a povstanou k boji.

Kdo jiný je tou hromadou suchých kostí než náš národ. Země, kde je méně než jedno procento znovuzrozených křesťanů, země, kde se církev tradičně řadí mezi nejméně důvěryhodné instituce, taková země si skutečně přirovnání k suchým kostem zaslouží. A přeci vidíme, že i pro takovou zemi je naděje. Bůh miluje Českou republiku! Modlíme-li se, aby Duch Boží zavál nad naší zemí, dobře činíme. Z Písma rozumíme, že On to může i chce učinit.

A co takhle církev, není ona též více hřbitovem než kvetoucí zahradou? (Už slyším některé, jak říkají: „Ale bratře, to přeci nemůžeš takhle říkat...") Ne, takto černě církev opravdu nevidím, ale přesto jsou věci, které mne znepokojují. Například růst naší denominace se poprvé po deseti letech nejen zastavil, ale dokonce šel do „červených čísel", máme tedy ztrátu. Mocná Boží přítomnost, projevy a dary Ducha jsou na mnoha místech více zbožným přáním než realitou. Zdráháme se přijmout představu, že bychom snad byli „suchými kostmi", ale přeci se podobně jako Ezechiel modlíme. Tím sami doznáváme, jak potřebujeme obživit. Nechci se v tomto článku pokoušet o analýzu, proč tomu tak je, ale chci spíše povzbudit. Sám v Písmu nacházím povzbuzení a ujištění o Boží přízni, tak je chci předat dál.

Jak je tomu tedy s Duchem svatým? Na nejednom místě Písma je přirovnáván k vanutí větru. I Ezechiel se modlí, aby Duch svatý „zavanul". Jak hebrejština, tak i řečtina používají podobný výraz pro vítr stejně jako pro ducha. Dovolte mi nyní malou ilustraci: Čteme, že v ráji se Hospodin procházel ve „vánku denním" (Gn 3,8). Když vstoupil do světa hřích, tento vánek Boží přítomnosti na mnoho let utichl. Až Pán Ježíš říká, že když se někdo narodí znovu, je to jako s větrem: „Hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde" (J 3,8). A když nastal den Letnic, tak přišel Duch svatý. Ano, opět jako vítr, dokonce jako mohutná vichřice, až „naplnil celý dům, kde byli". Ten vánek Boží přítomnosti se vrátil s mohutnou silou a už se nikdy nevrátil nazpět! Věřím, že Letnice v Jeruzalémě jsou jedinečnou, neopakovatelnou událostí. Jistě, každý z nás si musí prožít své Letnice, své naplnění Božím Duchem, ale ten Duch byl vylit od Boha jednou a už je dostupný každému, kdo věří.

Často, když jsem v pokušení se modlit za to, aby na nás Bůh vylil Ducha svatého, si na tuto ilustraci vzpomenu. Ano, Duch svatý je zde, On byl dán, On je v nás i ve mně, ale co mám udělat, aby se víc projevoval? Pak si obvykle vzpomenu na argentinského misionáře Eduarda Sósu, který před deseti lety sloužil v některých sborech naší církve. On o naší zemi (a církvi) říkával: „Vidím zde ducha nevěry a nezodpovědnosti." Nyní, po tolika letech, s ním musím mlčky souhlasit.

Tak tedy víra a zodpovědnost. Je to opravdu to, co nám chybí? Jsem přesvědčen, že jsou opravdu důležité pro život a práci církve. Chceme-li získat náš národ pro Krista, potřebujeme si tyto vlastnosti osvojit. Musíme se naučit „vidět" Ducha svatého. Podstata jeho přítomnosti není v emocích, které někdy na shromáždění prožíváme. Je pevně zakotvena v prohlášeních Písma a my musíme mít víru s ním počítat v každodenním životě. Izrael sám sebe nazval suchými kostmi - to bylo prohlášení zklamání a naprosté rezignace. Ezechiel však nad těmi kostmi viděl Boží moc. To byl důvod, proč neztratil naději. A zodpovědnost - tato vlastnost bezprostředně souvisí s tím, jak vnímáme sami sebe a své poslání. Jak nakládám se svým životem? Je mou touhou sloužit Bohu, nebo toužím po tom, abych se měl sám dobře? Materialismus a pohodlí jsou silnou modlou, které se klaní i mnozí křesťané. Zodpovědnost spočívá v tom, že svůj vlastní život vidíme jako jedinečnou a neopakovatelnou šanci obětovat své síly, čas i prostředky do služby Bohu a druhým a zařídíme se dle toho. Pamatujme, že suché kosti se po vzkříšení staly vojskem připraveným k boji, nikoli skupinou turistů na dovolené.

A tak nám text ukazuje, co je nejdůležitějším faktorem v otázce probuzení: Je jím přítomnost Ducha svatého. Nebo konkrétněji: Slova života vyslovovaná Božími služebníky naplněnými Duchem Božím. Jenom Duch může dát život suchým kostem. Buďme naprosto ujištěni, že On v církvi je. Prorokujme k suchým kostem slova života! To není nic jiného, než kázání slova evangelia. Zamysleme se také sami nad sebou, zda jsme více podobni proroku Ezechielovi, stojícímu před Hospodinem a mluvícímu slova života, anebo uctíváme boha materialismu a pohodlí. Bůh chce obživit církev i proměnit náš národ podobně, jako je mocen obživit i hromadu mrtvých kostí!

Martin Moldan, zástupce biskupa