Správné rozhodnutí

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 6,19-21)

Pokoj tobě, drahý čtenáři, při otevírání tohoto čísla našeho časopisu. Nechť Hospodin zástupů otevře skrze svého svatého Ducha tvou mysl, abys měl skutečné požehnání z toho, co si přečteš, ať v tomto úvodníku, nebo v dalších článcích.

Tento rok měl pro mě zvláštní příchuť. Na mnoha akcích naší církve jsem pronesl slova: „A na této akci jsem naposled jako biskup." To neznamená, že příští rok tam nebudu, ale jedno vím - už tam nebudu jako biskup, ale jako bývalý biskup. Totéž mohu říct o tomto úvodníku, který teď píšu - je to můj poslední úvodník v časopise „Život v Kristu", který píšu jako biskup Apoštolské církve. To neznamená, že v budoucnosti ještě nějaký článek nenapíšu, ale už ho nebudu psát v této funkci. Proto jsem, drahý čtenáři, hodně uvažoval o tom, čím se s tebou mám rozloučit a co napsat na závěr.

Toto číslo je poslední v roce 2007. Připomíná konec dalšího roku, konec dalšího úseku našeho života. V prosinci si často klademe otázku, jaký byl končící rok. Byl dobrý? Byl špatný? Jak těžko se to hodnotí! To pravé hodnocení může ve skutečnosti udělat jen náš drahý Pán, protože jenom On ví, co je ve skutečnosti dobré a co ne. Rád bych uvedl příklad - dnes rádi hodnotíme Boží služebníky podle toho, jak rádi je lidé poslouchají, zda mají nebo nemají dynamicky rostoucí sbor. A zkusme se podívat, jak toto hodnotí Bůh. Co myslíš, drahý čtenáři, kdo byl větším prorokem? Jonáš, na jehož kázání činilo pokání celé Ninive včetně krále, nebo prorok Jeremiáš? Dle dnešních názorů bychom řekli, že Jonáš, já si však myslím, že Jeremiáš. A tak se pomalinku dostáváme k veršům, které píšu v úvodu. Co má skutečnou hodnotu?

V průběhu let, co žiju na této zemi, jsem už slyšel mnohé rady, co má nebo nemá hodnotu. Nebudu brát v potaz rady tohoto světa. Většinou víte, že jsem pracoval na šachtě mezi lidmi, kteří nejdou daleko pro tvrdé, mnohdy až hrubé slovo. I tam se mluví o životě, jeho radostech a potížích, hledají se rady, názory i pomoc. Ty rady tam byly často z pohledu Písma velmi nízké, ale lidé vycházející ze svých zkušeností a přání si je hodnotili velmi vysoce. Často jsem slýchal věty jako: „kdo nekrade, okrádá rodinu" nebo „kdo nemá milenku, ten neví, co je to štěstí" a další a další. Mnohé rady se zdály ušlechtilejší než ty, co jsem uvedl. Jet si někam užít s rodinou, poznat cizí země, strávit dovolenou v Tatrách nebo v Bulharsku... Je to skutečně tak? Ano, i já jsem si o prázdninách bral dovolenou, abych spolu s Maňkou a celou rodinou sloužil evangeliem různým lidem na různých místech, a měl jsem jistotu, že se toto Bohu líbí. Co tedy má skutečnou cenu? V posledních dnech jsem dospěl k ujištění, že největší hodnotu má život prožitý v souladu s Boží vůlí, kterou nám pro náš život určil. Je mnoho životních situací, kdy rozhodnutí člověka není hříchem, Bůh mu dokonce požehná, ale člověk tak „pouze" nenaplní Boží vůli.

Jeden malíř, který velmi rád maloval rozbouřené moře, si pro svou práci vybral místo, kde vlny oceánu omývaly kousek pláže, pak se zvedal prudký svah a kousek dále byla rybářská vesnice. Malíř s velikým zanícením maloval obraz. Byl jím velmi nadšen, neboť se mu opravdu povedl, a začal obraz dokončovat. Zabral se do práce a už se tolik nevěnoval tomu, co se děje na moři. Ovšem daleko na moři se strhla velmi prudká bouře, která moře rozbouřila, a ke břehu se hnaly prudké vysoké vlny. Zkušení rybáři stáli na stráni, sledovali, co se na moři děje, a volali na malíře, aby rychle opustil pláž, než ho vlny smetou. Křik rybářů byl stále naléhavější, malíř však neslyšel. Oči měl jen pro svůj obraz, vůbec nevnímal okolí. Plátno před ním bylo přece jeho dítě! Valící se hrozivé vlny byly už tak blízko, že se rybáři báli běžet k němu dolů a upozornit ho na nebezpečí, které mu hrozí. Jeden z rybářů využil okamžiku, kdy se malíř sklonil, mrštil kamenem a povedlo se mu trefit doprostřed plátna. Malíř se narovnal a se zděšením vidí, že uprostřed plátna je díra. Otočil se, aby se podíval, kdo to udělal. Nahoře uviděl skupinu lidí, kteří křičeli, gestikulovali a mávali na něj. S pěnou u úst se rozběhl nahoru, aby potrestal toho, kdo zničil jeho mistrovské dílo. Když doběhl ke skupině rybářů, ani jej nepustili ke slovu, chytili ho za ramena, otočili a on uviděl, jak veškeré jeho nářadí, včetně poškozeného obrazu, odnášejí vlny na širé moře.

Bylo to, co ten malíř dělal, špatné? Ne, nebylo. Jen si neuvědomoval, že to dělal ve špatnou dobu a na špatném místě. Ten obraz nemusel být zničen, kdyby včas zareagoval na nebezpečí a odešel. Rybáři mu zachránili život, i když jeho dílo bylo zničeno. Tak to často bývá i v našem životě. Měli bychom se ptát, co je skutečnou hodnotou, co má věčnou cenu. A Pán Ježíš ve výše citovaných verších dává velmi jasné měřítko, jak to rozpoznat. Kde je tvoje srdce, tam je i tvůj poklad.

Ve svých kázáních jsem často připomínal své dva bývalé spolupracovníky ze šachty. Jejich pokladem byli holubi, pro které žili. Každé ráno, sotva se ti dva uviděli, byli holubi to první, o čem se začali bavit. Mohli jsme se jim smát, zesměšňovat jejich koníček, ale oni si z toho nic nedělali, protože to byl jejich poklad. Všímej si lidí kolem sebe, o čem nejraději mluví, a poznáš, kde je jejich poklad. Jsou to peníze, mamon? Sláva, sport? Zdraví, děti nebo auto? Na základě tohoto zrcadla si, drahý čtenáři, položme otázku, co má cenu a hodnotu pro nás. Je-li náš poklad v nebi, pak o něm přemýšlíme a toužíme po tom, abychom se víc a víc líbili svému Pánu a svým životem a jednáním naplňovali jeho vůli. Je-li náš poklad na zemi, pak je naše srdce i mysl u něj, zkrátka o těchto věcech rádi přemýšlíme a mluvíme.

Když o tom hovořím, často dostávám otázku: „No a jak to mám dělat? Jak poznám, že se Bohu líbím?"

Mám na to jednoduchou odpověď. Popros: „Pane Ježíši, požehnej tomu, co chci teď udělat." Nevím, jestli svedeš takovouto modlitbu u každého televizního pořadu, na který se chceš dívat, a u podobných aktivit, na něž se chystáš. Můžeš se vždy s čistým srdcem modlit: „Pane, požehnej tomu, co teď dělám"? Neboj se důvěřovat Bohu, budeš-li chtít slyšet, On ti to dá jasně poznat.

Já už pomalu dobíhám k cíli svého života, a tak si znovu a znovu uvědomuji, že i kdybych na této zemi zanechal kdovíjaké pomníky, před Bohem nebudou mít žádnou cenu, pokud to, co jsem dělal, nebylo v souladu s jeho vůlí pro můj život. Co tedy má cenu v jeho očích? Pán Ježíš to řekl v jednom svém rozhovoru: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."

Ano, to má hodnotu v Božích očích. Milovat ho, toužit po jeho blízkosti, hledat vždy cestu, jak to udělat, abych se mu líbil. A když budeš v Boží blízkosti, On ti ukáže lidi, kterým máš posloužit, pro které může být tvůj život svědectvím.

Co tedy říct na závěr posledního úvodníku? Miluj Hospodina, svého Boha, měj touhu vždy naplňovat jeho vůli a On způsobí, že na tvém nebeském účtu budou přibývat nové a nové poklady, které ti nikdo nevezme.

Bůh ti hojně požehnej!

Tvůj bratr

Rudolf Bubik

biskup Apoštolské církve