Vyjít ze stínu

„Vyjít ze stínu" - k tomuto tématu mám zcela osobní vztah. Svým způsobem mám stín ráda. Myslím si, že toto téma je aktuální - mnoho z nás potřebuje povzbuzovat k tomu, abychom dokázaly pracovat na místě, kam nás Pán Bůh postavil a také mnohdy sloužíme lidem, kteří toto povzbuzení potřebují.

Sním o takové církvi, ve které se jedinec neztrácí v davu. Kde člověk může být tím, kým skutečně je, kde objevuje svá obdarování, nachází své místo před Bohem, kde prožívá úctu, přijetí, přátelské a podpůrné vztahy. Jedinec neztrácející se v davu - to mám hluboko v sobě. Věříte tomu, že se člověk může mezi lidmi cítit naprosto osamělý? Pokud je to v církvi, tak je někde něco špatně Církev by měla být místem, kde docházíme poznání Božího Syna, dokonalého lidství a plné míry Kristovy dospělosti. (Ef 4,13)

Pohanské národy v Ježíšově době byly ovládány strachem - z neznámých sil, které je obklopovaly, i z mocnějších lidí, kteří je utlačovali. I dnes je mnoho lidí ovládáno strachem - ze zkušenosti vím, že tento problém je blízký především ženám.

Láska nezná strach, dokonalá láska strach zahání vždyť strach působí muka a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce (1J 4,18). Obrazně by se dalo říci, že oblast strachu v životě člověka je stínem, do kterého neproniklo světlo Boží lásky. Vyjít ze stínu znamená vyjít ze strachu, vyjít z věcí a oblastí, které mne nějakým způsobem drží v zajetí a poznat Boží lásku.

Stín v Bibli

V Bibli je stín symbolickým pojmem, používá se v mnoha různých souvislostech. Například:

· Stín jako Boží ochrana - tedy místo bezpečí.

· Stín představuje něco, co je velmi pomíjivé.

· Stín představuje také místo nepožehnání, duchovní temnoty a smrti: Lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti. (Mt 4,16)

Předchozí verš je mi velmi blízký osobně. Připomíná mi duchovní situaci ve Varnsdorfu, městě, v němž jsem prožila více než 20 let a dodnes je mým duchovním domovem.

Lidé, o nichž prorok Izaiáš mluví, nebydleli na nějakém tmavém místě, kde nebylo světlo. Šlo o duchovní temnotu jejich myslí a srdcí.

Co všechno může stín znamenat v duchovním životě?

· Místo, kde vládne strach.

· Místo, kde vládne nevědomost a pověra.

· Místo, kde vládne zranění, bolest a zklamání.

· Místo, kde vládne svévole.

· Místo v našem životě, které není vydáno Bohu (Obecně).

· Ježíš přišel, aby to změnil

Je hříchem být ve stínu? Ježíš řekl, že On je světlo života. Je smutné, když lidé žijí ve tmě nebo stínu. Boží vůlí je, abychom kráčely do světla.

Některé situace jsou zjevným hříchem - neodpuštění, skrytý hřích a podobné. Takové formy stínu vyžadují pokání. Jiné formy stínu jsou nenápadné. Například: Stín svou povahou není ani světlo ani tma. Je něco mezi. Je příjemným místem, kam se rády schováme před různými nebezpečími nebo třeba jen nepohodlnými situacemi. Je nám tam dobře. Přiznám se, že je to pro mne často pokušení.

Takovým stínem může být třeba rodina, dokonce i služba. Napovrch děláme to, co je správné, ale to ještě neznamená, že to jsou ty správné věci. Za konání těch správných věcí se může člověk velice dobře schovat. Třeba jen proto, aby měl klid, aby nebyl jiný než ostatní, aby nemusel udělat změny, které by ho stály příliš. Uvnitř nás ale může být zcela něco jiného, než se snažíme ukazovat napovrch. A tak, když nás Bůh do něčeho volá, neschovávejme se do stínu!!!

Vždy, když přicházíme k Pánu - v osobní modlitbě, na shromáždění, zkoumejme své srdce, zda tam není nějaké stinné místo. Místo, které nepatří Bohu.

Boží povolání: Život ve světle

Podívejme se na příběh Pomazání v Betanii. Tento příběh se vyskytuje ve všech čtyřech evangeliích; pisatelé považovali za důležité jej uvést. Kromě ukřižování a vzkříšení je málo příběhů uvedených ve všech evangeliích.

Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři, Marta při ni obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy Dům se naplnil vůní té masti. (J 12,1-3)

Když se diskutovalo o teologických otázkách, ženy buď obsluhovaly, nebo seděly ve stínu. Marie udělala něco, co tehdy všechny pohoršilo a pobouřilo: Přišla do blízkosti samotného Ježíše, a drahou mastí a svými vlasy mu utírala nohy. Ten příběh nás učí několik věcí:

· Není jednoduché (a pro ženu často ani běžné) vyjít ve stínu.

· Bylo to odpuštění jejích hříchů a následné láska k Ježíši, co ji přimělo opustit stín.

· Byla schopna snést kritiku - sám Pán se jí zastal.

K čemu jsme jako ženy povolané? Těch povolání může být celá řada. Většina z vás zastává nějakou vedoucí úlohu - v církvi či zaměstnání. Máte vliv na řadu dalších lidi. A i kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně máte své rodiny a zde určitě máte vliv na děti i manžela. Každá z nás během svého života ovlivní mnoho dalších lidí.

I já jsem v životě byla ovlivněna mnohými lidmi, mnohými ženami. Někdo mne ovlivnil pozitivně, jiný zase negativně. Na mnohé jsem už zapomněla (člověk si nepamatuje všechna setkání, konference či rozhovory). Ale pokud jsem se setkala s někým, kdo dovolil Kristu, aby skrze jeho život zazářil, to se pamatuje na celý život A nejenom pamatuje. Vždy, když jsem se s někým takovým setkala, zatoužila jsem mít alespoň kousíček toho, co má on. (Člověk, který byl pravdivý - o sobě samém, který se nebál odkrýt vlastní selhání - protože o to více zazářila Boží milost z jeho života. Člověk, který si nehrál na to, že je dokonalý , protože ani já taková nejsem, podle ap. Pavla - všichni k dokonalosti spějeme a nikde není napsáno, že to bude už tady na zemi.)

Když se vrátíme k té ženě, všimněme si jednoho rysu. Ona se nebála. Nebála se, protože věděla, kým Kristus je. Proto vyšla ven ze svého stínu až k němu tak, aby to všichni viděli. A lidé to nejen viděli, ale i ucítili, protože „vůně masti naplnila celý dům".

Nezáleží tedy na tom, jaké je naše povolání nebo jaká je naše služba. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli a kolik lidi vedeme. Vliv budeme mít tehdy, když poznáme, kým je Pán Ježíš, odhodíme své strachy a budeme podle té jeho lásky jednat. A ta vůně, to je vliv, který budeme šířit.

Vyjděme ze stínu!

Hodně jsem uvažovala nad tím, jak opustit stín. Ono se to hezky řekne, ale když pak přijde na lámání chleba ... úplně stačí, když vůbec pochopím, že v nějakém stínu žiju. Jen tak se změnit - za ty roky křesťanství vím, že to není tak jednoduché, jak se někdy prezentuje.

U mne (a možná i u vás) to funguje tak, že když mě chce Pán něčeho zbavit, nebo vést do nějaké nové oblasti života, dá mi k tomu jasný impulz. To je takový vnitřní prožitek, něco jako zavolání. Nezáleží na tom, jak to prožijeme, ale víme, že je to od Boha. Může to přijít při modlitbě, na shromáždění nebo prostě jen tak. Najednou máme odvahu, chuť, anebo si to alespoň dokážeme trochu představit. Je to podobné, jako když se otevřou dveře, které byly dlouhou dobu zavřené. Je jednodušší to prožít než vysvětlit. Ale platí, že iniciativa začíná nahoře, já však musím spolupracovat. Když Bůh řekne „Pojď", tak vím, že musím jít. I když nemám odvahu, budu věřit, že On mi ji dá. I když si mnohé nedokážu představit, vím, že On mne vede a pomůže mi. Jsem tedy aktivní i já, ale začíná to u Boha.

V evangeliu Jana 11,1-44 nacházíme příběh o vzkříšení Lazara. Je to příběh o stínu a o vyjití ze stínu. Stínem byl hrob, kde byl Lazar pochován. V jeho případě šlo o fyzickou smrt, je ale mnoho lidí, kteří jsou duchovně mrtví - tím, že žijí ve stínu, jsou neužiteční, Boží život se skrze ně neprojeví.

Je to příběh o církvi. V okamžiku, kdy Lazar onemocněl, sestry poslaly k Ježíši s prosbou, aby přišel a Lazara uzdravil. Ježíš si dal načas a Lazar zatím umřel. Ale my můžeme vědět, že od okamžiku, kdy začínáme k Ježíši volat, má vše pod kontrolou. Nikdy není pozdě. Máme podporovat modlitbou ty, kteří jsou dosud nemocní - Boží vůlí je silná a zdravá církev.

Je to příběh, který varuje. Máme různé důvody, proč setrváváme ve stínu. Možná je to pohodlí, možná strach, možná jsme již jednou dostaly přes prsty, když jsme se o něco snažily. Ale v každém případě je zde varování: Co je mrtvé, smrdí! Být dlouhou dobu ve stínu znamená, že nejsme dobrým svědectvím. Vzpomeňme na Marii - vyšla ze stínu a dům se naplnil vůní. A zde - Lazar je v hrobu a kolem něj je zápach.

Je to příběh o důvěře a poslušnosti. Co znamenají slova „Odvalte kámen"? Znamená to „Pusťte mě dovnitř". Ježíš měl dost moci, aby kámen odvalil sám. Koneckonců, když byl sám vzkříšen, nic jiného mu nezbylo. Ale On chce, abychom jej dobrovolné pustili do temných míst našeho srdce. On se tam nevloupe, přijde na základě našeho pozvání.

Je to příběh o Boží milosti. Ježíš zavolal „Lazare, pojď ven!" a Lazar to uslyšel. Ježíšova slova slyší i mrtví. To je ten impulz, o kterém jsem před chvílí mluvila. Když Ježíš zavolá, musím ze svého stínu vyjít.

Je to příběh o pomoci. Vzkříšením to neskončilo, Ježíš říká „Rozvažte jej!" Lazar byl omotán pohřebními prostěradly. Čím jsme omotány my? Stále máme nějaké předsudky, pochyby, výmluvy nebo otázky. Jsou oblasti, které Ježíš ponechává v kompetenci církvi. Je to příběh o zázraku, ale začíná i končí církví. To nám ukazuje, jak se navzájem stále potřebujeme.

Co mám tedy dělat?

To první, co musíme udělat, je odvalit kámen. Zkusme chvíli přemýšlet o tom. jestli máme ve svém životě stinná místa.

· Byly jsme někdy zraněné a dodnes jsme se s tím nevyrovnaly?

· Dělá nám problémy věřit, že Bůh se o nás postará, když se mu plně vydáme?

· Chceme si za každou cenu kontrolovat určitou oblast života samy? Vztahy? Finance? Vlastní svět fantazie? Svůj čas? Záliby?

· Je v našem životě někdo, vůči němuž cítíme hořkost, neodpuštění, nebo jej nedokážeme přijmout?

· Nebo je přímo nějaká oblast, kam nás Bůh volá, a nám se nechce?

To vše jsou oblasti stínu. Odvalme kámen a řekněme: „Pane, přijď do mého hrobu a jednej". Je to jen pozvání, jde o to před Bohem odhalit stinné oblasti a pozvat jej, aby vstoupil.

To druhé, co musíme udělat, je naslouchat. Když pustíš Ježíše do svých stinných míst, bud si jistá, že bude jednat. Dřív nebo později bude mluvit. Může k tobě mluvit během modlitby, nebo během kázání. Může se stát, že najednou budeš jasně vědět, co máš udělat. Může k tobě mluvit během následujících dnů, kdy jej pozveš, ale může se stát, že k tobě bude mluvit dnes večer. Měj otevřené srdce během této konference.

To třetí, co musíme udělat, je vyjít. Když Ježíš zavolá, vyjdi. Budeš dobře vědět, co to znamená. Tvoje první kroky budou možná trochu váhavé, tak jako Lazar - nevyšel z hrobu elegantním krokem, ale spoutaný se vypotácel. To je normální. Ale budeš mít kolem sebe ty, kteří ti pomohou.

Závěr

Tady se už blížím k závěru. „Vyjít ze stínu" - to je dnes výzva pro každou z nás. Ve skutečnosti jediné, na čem záleží, je náš vztah k Bohu. Ostatní se už nějak udělá. Věříte tomu, že Bůh je nám vším? V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3). Problém je v tom, že někteří lidé svůj vztah k Bohu neberou vážně. Volají k němu, jen když něco potřebují. Jejich vztah je povrchní a duchovní život mělký. Pak přijdou a řeknou: „nějak to nefunguje" a my si pak lámeme hlavu tím, jak jim sloužit. Problém je v jejich mělkosti a povrchnosti.

Tento rok mne postihla bolestivá událost - můj tatínek zemřel. Mám ještě dva nevlastní bratry, a tak jsme se zkontaktovali a začali zařizovat pohřeb a všechny náležitosti s tím spojené. Byla jsem u notáře ohledně dědictví. Moc toho sice nezbylo, ale celkem jednoduše jsme se dohodli, jak si dědictví rozdělíme. A pak najednou vyšla najevo neznámá pravda: po několika dnech přišla od notáře zpráva, že otec si mé bratry neadoptoval, neosvojil. Pouze jim dal své jméno, ale nebyli ve skutečnosti jeho. Soud rozhodl jednoznačně: na dědictví nemají nárok.

Uvědomila jsem si jednu věc - já se mohu cítit všelijak, mohu mít pocit, že to co dělám, nemá smysl, mohu mít pocit, že ničemu nerozumím, mohu mít pocit, že by bylo lepší rezignovat, ale tento příběh mne něčemu naučil - Bůh je naším Otcem a my jsme Jeho děti. Bohu na nás záleží. A ať se stane v našem životě cokoliv, On nás nikdy nezklame, On je hoden naší důvěry. Možná to bude znamenat, že náš život nebude jednoduchý, ale jedno Vám mohu s jistotou říci - čeká nás velkolepé dědictví. Dnes žijí mnozí, kteří mají jméno, ale Bohu ve skutečnosti nepatří. Tragédii je to, že když to zjistí, může být již pozdě. Nebudou mít nárok na dědictví

Jaký je tvůj vztah k Bohu? Jsi obchodníkem, který zvažuje, co přijmout a co nikoli? Co poslechnout a co ne? Kdy následovat a kdy zůstat ve stínu? Vyjděte ze stínu!

O. Moldanová