Požehnání a misio Dei (1. část)

Struktura těchto podkladů je rozdělena do čtyř oblastí. Nejprve budeme hledat obecné vyjádření biblické teologie misií tak, že budeme sledovat missio Dei od jeho původů ve Starém zákoně. (Misio Dei je latinský výraz používaný misiology, vyjadřující Boží poslání spasit lidstvo.) Následně se úzce zaměříme na stránku požehnání v kontextu missio Dei a budeme hledat biblickou perspektivu požehnání. Poté, co bude prozkoumána tato část, se zaměříme na pojem požehnání skrze kulturu. Konkrétně se budeme snažit předat jak americký, tak evropský úhel pohledu. Naším konečným cílem budou způsoby, díky kterým může být zdravý biblický pohled na požehnání použit k naplnění Božího poslání v Evropě.

Shrnutí biblické teologie misií

Biblická teologie misií sleduje takzvanou "šarlatovou nit" missio Dei celou Biblí. V podstatě je to studování Bible z pohledu stmelujícího poslání vykoupení a misie od Genesis po Zjevení. Biblická teologie misií se dívá na Boha zjeveného v historii od počátku věků, ve stvoření až do konce věků, kdy Bůh dokončí své poslání. To poslání je přiblížit své Království skrze kázání Dobré zprávy. Chronologicky letmo projdeme Boží Dobrou zprávu v celé Bibli.

Křesťané často uměle rozdělují Starý a Nový Zákon, jako by to byly dva oddělené celky, které by byly bez jakékoliv skutečné spojitosti. Často se o Bohu uvažuje jako o "starozákonním Bohu", který se sám zajímá jen o řády a oběti, a "novozákonním Bohu", známém pro svou hojnou milost a lásku. Biblická teologie misií rozpoznává vztah mezi Starým a Novým zákonem. "Potřebujeme vidět, že Starý Zákon je více než příprava pro Nový zákon. Popisuje Boží jednání s jeho lidem v historii, v zájmu celého lidstva."

Studium biblické teologie misie musí začít u stvoření, neboť tam začíná Boží poslání. Fakt, že čas má svůj počátek, naznačuje, že má i svůj konec. Stvořením Bůh zahájil svůj plán a ten plán se nezastaví. Několik misijních zásad je založeno na stvoření. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, což naznačuje, že člověk může mít společenství s Bohem a může jej představit ostatním.

Člověku bylo také řečeno, aby si podmanil zemi. Tak od samého počátku Bůh vybral člověka jako svého partnera k rozšíření své nadvlády nad stvořením. Tato nadvláda zahrnuje nejen kontrolu nad přírodou, ale může také být rozšířena až k přivedení veškerého lidstva do sféry Božího poslání. Jako od součásti Božího stvoření se od člověka očekává, že bude Boha poslouchat a následovat jej.

Dle Yorka: "Tři hlavní události po stvoření slouží jako příprava pro Boží vyjádření misie. V každém z případů je zdánlivá překážka dokončení Božího poslání následována pevným slovem zaslíbení." Ty tři události, popsané v Genesis, jsou pád (člověka), potopa a babylonská věž. Každá z těchto událostí je použita Bohem k dalšímu odhalení jeho plánu pro lidstvo.

Genesis 3,1-19 popisuje pád člověka. V této části se zdá, jakoby satan zvítězil a lidstvo bylo ponecháno bez naděje. Avšak Bůh to použil jako příležitost položit základ svého plánu požehnat národy. Zaslíbil "símě", které rozdrtí hadovi hlavu a vykoupí lidstvo.

V Genesis 6-9 kap. lidstvo upadá ještě více a Bůh ničí svět potopou. Znovu to Bůh použil jako příležitost k dalšímu objasnění naděje vykoupení zaslíbením, že bude přebývat s člověkem. Dům Šéma oddělil označením linie, skrze kterou přijde Vykupitel.

V Genesis 11. kapitole se člověk znovu vzbouřil stavěním babylonské věže. Bůh odsoudil lidi tím, že je rozptýlil a zmátl jejich jazyky. Avšak následně v Genesis 12. kap. Bůh zaslíbil požehnání všem národům skrze Abrahama. Abrahamova linie se pak stává centrem celého příběhu po zbytek Starého zákona, když Bůh dává zrod národu Izrael, skrze který přijde Vykupitel.

Základy Starého i Nového zákona jsou položeny v prvních 12 kapitolách knihy Genesis, kde Bůh započal svůj plán a definoval jej pojmem vykoupení svého stvoření. Během těchto 12 kapitol Bůh nejen učinil zaslíbení člověku, ale i vstoupil do smlouvy s Abrahamem, Genesis 15. Boží poslání bylo natolik důležité, že si zvolil promluvit v kulturním kontextu, kterému člověk rozuměl. Smlouva, kterou ustanovil s Abrahamem, byla ve formě Suverain-vassal smlouvy. V tomto typu smlouvy silnější strana (tj. Bůh) slíbila milovat a chránit slabší stranu (tj. Abraham/člověk). Naopak slabší strana musela splnit určité závazky, které v ní byly ujednány. Avšak Bůh zpečetil smlouvu neobvyklým způsobem. Zaručil se svým vlastním životem, i kdyby druhá strana smlouvu porušila. Bůh se vskutku projevil jako plný milosti a lásky (Exodus 34,6). Člověk ale selhal a nežil v poslušnosti dle smlouvy, což si vyžádalo platbu v podobě vylití krve. Bůh zabezpečil tuto platbu sám skrze Ježíše Krista.

Jak bylo součástí abrahamovské smlouvy, Bůh učinil potomky Izraele početnějšími než hvězdy a ustanovil národ Izrael. Izrael měl mít účast na Božím poslání jako kněžstvo. Oddělil si je jako královské kněžstvo a národ svatý, aby učili poslušnosti ostatní národy. Jako od kněží se od nich očekávalo, že se budou přimlouvat a činit oběti ukazující cestu k Bohu (Iz 51,4-6; Ex 19,4-6; Dt 4,5-8).

Ačkoli Bůh ustanovil Izrael jako svůj vyvolený lid, rovněž ukázal svou touhu vykoupit pohany. Např. Rachab, pohanská prostitutka, byla zachráněna z Kenaánců v Jerichu. Příběh moábky Rút, je obrazem pohanky, která přichází poznat jediného pravého Boha, a pokládá základ principu příbuzného-vykupitele, nastiňující Vykupitele, který má přijít, jmenovitě Ježíše Krista.

Ačkoliv je několik roztroušených příkladů, kdy Izrael naplňuje poslání, Boha veřejně prohlašovat národům, (např. návštěva královny ze Sáby u Šalomouna), dohromady Izrael nikdy skutečně nenaplnil svou misi jako zvěstovatel. Raději se zaměřil více na žití sám pro sebe. V proroku Jonášovi spatřujeme unikátní příklad takového selhání. Ačkoli Bůh přímo nařídil Jonášovi kázat obyvatelům Ninive, Jonáš upřednostnil raději útěk, než aby spatřil pokání Ninivanů.

Byli posláni proroci, aby na základě porušení smlouvy přednesli soud národa Izrael. Ukazovali, jak nenaplnili Boží poslání a vzdali se smlouvy. Prohlašovali Boží univerzální pravidla nad národy a přinesli zaslíbení nové smlouvy, kterou naplnil Mesiáš.

Nový zákon pokračuje tam, kde proroci skončili. Avšak dle Steyna, "Mezi Starým a Novým zákonem je rovněž nesouvislost. Nastavení víry se změnilo uskutečněním vykoupení v a skrze smrt Ježíše Krista na kříži a jeho vzkříšením."

Evangelia přinesla uskutečnění přicházejícího Vykupitele, nebo zaslíbeného "semene". Ježíš přišel skrze linii Izraele. Byl králem dle davidovské smlouvy a ještě i zaslíbeným Vykupitelem pohanů. Každé z evangelií ukazuje jinou stránku toho, jak Ježíš naplnil zaslíbení, která Bůh dával napříč celým Starým Zákonem.

Velké poslání leží jako dveře mezi evangelii a knihou Skutků. Právě jako ve Starém zákoně lidé Izraele měli být světlem pohanským národům, tak je Boží lid povolán jít do celého světa kázat evangelium. Duch Svatý přišel zmocnit Boží lid k naplnění Božího poslání a také, aby usvědčil nevěřící a soudil svět. Existuje určitá spojitost mezi kázáním evangelia a koncem tohoto světa. Evangelium musí být kázáno všem kmenům a jazykům, než se Ježíš vrátí.

Skutky a Epištoly ukazují šíření evangelia za Izrael k pohanským národům, stejně jako Petr a potom Pavel vedou misijní tažení církve prvního století. Missio Dei není dokončeno, dokud se kniha Zjevení nenaplní. V tomto případě Kristus znovu přijde, Boží sláva se plně odhalí po celé zemi a Bůh bude přebývat s lidmi navěky.

pokračování příště

Jason Morrison