Požehnání a misio Dei (2. část)

Zaostření na téma požehnání

Klíčovým tématem v teologii misií je požehnání a Boží touha žehnat národům. Jeho touha žehnat začala s prvním požehnáním stvoření, když Bůh vnesl řád do zmatku a poskytl domov, zaopatření svému jedinečnému stvoření, lidstvu. Avšak v tomto oddíle se podíváme blíže na základní požehnání, na kterých je biblická teologie misií postavena. Tato požehnání jsou naplňována v minulosti, přítomnosti a budoucnosti a jsou doprovázena Bohem zaručenou zodpovědností.

Kaiser rozlišuje tři základní požehnání: požehnání lidského „símě", požehnání přebývání Boha mezi smrtelnými a požehnání evangelia. Vše se docela vyjasní při pohledu do knihy Genesis, kde od úplného počátku má Bůh v úmyslu žehnat lidstvu. Pokaždé, když Bůh v Genesis promlouvá, odhaluje více ze svého plánu, a následně upřesňuje, jaké to bude požehnání.

Za účelem zajištění praktické aplikace biblické teologie misie se tyto podklady zaměří na požehnání evangelia. Zpráva evangelia je zprávou misie. Je „dobrou zvěstí", která musí být nesena až na sám konec země. To, jak porozumíme tomuto požehnání, ovlivní, jak dobře naplníme zodpovědnosti, které jej doprovázejí.

Prvních jedenáct kapitol Genesis nám představuje základ k pochopení evangelia. Můžeme vidět počátek myšlenky o Vykupiteli v zaslíbení „símě". Avšak v kapitole dvanácté zpráva evangelia začíná nabírat na hloubce a srozumitelnosti. Bůh žehná Abrahamovi a předkládá mu „dobrou zprávu", když říká: „v tobě dojdou požehnání všechny národy." (Galatským 3,8). Když Bůh uzavírá smlouvu s Abrahamem, zahrnuje tři specifická požehnání, která onu smlouvu doprovázejí: 1. učiním tě velikým národem, 2. požehnám ti, 3. učiním tvé jméno velikým. Taková je Boží odpověď na lidskou cestu za jménem v Genesis 6,4 a 11,4. Společně s těmito třemi požehnáními ale dodává účelovou větu: „abys byl požehnáním."

Z této účelové věty můžeme poznat, že biblická perspektiva požehnání zahrnuje aspekt zodpovědnosti. Od těch, kteří obdrží požehnání, se očekává, že je budou i předávat. Ať už tato požehnání přichází ve formě věhlasu, slávy nebo materiálního požehnání, to vše má být použito k přenesení na Požehnání (tím je evangelium). Bůh to ustanovil jako matrici již od smlouvy s Abrahamem, když mu řekl, že skrze něj budou požehnány všechny národy.

Bůh nikdy nezamýšlel smlouvu s Abrahamem jako exkluzivní (výhradně pro něj), ale spíše inkluzivní (zahrnující všechny), právě tak, jako nikdy nezamýšlel vyhradit zaslíbení - přebývat mezi smrtelnými - jen pro Šéma (Genesis 9,27). Když Bůh naplnil své zaslíbení učinit Abrahama velikým národem (tj. Izraelem), stalo se zodpovědností Izraele sdílet Boží zjevení mezi ostatními národy. Jako potomci Abrahamovi, měly být skrze ně jiné národy požehnány. Izrael ale ve své zodpovědnosti selhal. „Proroci se nikdy neunavili připomínáním Izraeli, že jeho vyvolení nebylo privilegiem, které může sobecky držet pro sebe. Zahrnovalo povinnost svědčit mezi národy."

Jonáš poslouží jako výborný příklad selhání Izraele při předávání požehnání Božího zjevení. Prosil úpěnlivě Boha, aby jej vysvobodil z útrob velryby a přece se hněval, když Bůh udělil tu samou milost jeho nepřátelům z Ninive. On, spolu se zbytkem Izraele, selhal, když nepochopil, že od těch, kteří přijímají Boží požehnání, se očekává, že jej budou také sdílet dál.

„Jonáš je otcem těch křesťanů, kteří touží po výhodách a požehnáních z vyvolení, ale odmítají z něj pramenící zodpovědnost." York objevuje napříč historií církve opakující se model křesťanů, kteří v zasahování lidí mimo svou komunitu selhali. Konstatuje, že pokud církev selhala v misijním působení, následoval vždy nějaký druh katastrofy, ať již v podobě moru, dobytí území atd.

Říká: „Princip spočívá v tom, že ti, jenž požehnání od Boha přijímají (tj. evangelium), musí je i sdílet. Selhání je následováno pohromou."

Selhání Božího lidu v průběhu historie částečně pramení z mylné představy o naplnění Božích zaslíbení o požehnání. Když Bůh zaslíbil Abrahamovi potomstvo (Genesis 17,5), zemi (Genesis 11,31; 12,1; 15,7) a požehnání (Genesis 12,2-3), tato zaslíbení byla dána prorocky. Abrahamovi se nenaplnila v čase, kdy je dostal. „Novozákonní pisatelé rozuměli Starozákonnímu proroctví jako by nemělo jedno, ale obvykle trojí naplnění - minulé, současné a budoucí." Takový byl i případ smlouvy s Abrahamem.

Abrahamovo zaslíbení ohledně potomstva, země a požehnání se naplnilo v minulosti, když mu Bůh dal syna Izáka a znásobil jeho potomstvo během doby v Egyptě. Dal Abrahamovi a později jeho potomkům zemi Kanaán. Požehnání přicházela, když Abraham a jeho potomci poslouchali Boží přikázání. Toto zaslíbení je naplněno v přítomnosti skrze Církev. My, kteří věříme, jsme děti Abrahama (Galatským 3,7). Bůh dává celou zemi svému lidu, neboť se stal součástí smlouvy v každém koutu světa. Všechny národy jsou žehnány skrze požehnání spásy. Naplnění v budoucnosti se uskuteční na konci tohoto věku, kdy se zástupy z každého národa shromáždí před trůnem Božím. Jejich územím bude nový Jeruzalém, nové nebe a nová zem, a požehnáním bude Boží přítomnost a jeho milostivý řád na věčnost.

Selhání přichází, když je Boží lid chycen v momentálních požehnáních, aniž by pamatoval na zaslíbení, které má teprve přijít. Ke každé době zůstává zodpovědnost stejná: sdílet Boží zjevení a veřejně vyhlašovat jeho slávu. Avšak perspektiva, která uvízla v bezprostřednosti, vede k honbě za sebeuspokojením, které přehlíží vrcholící záměr/cíl Božího poslání, kterým je požehnání národů, záchrana celého lidstva.

Williams popisuje ty, jenž očekávají naplnění všech požehnání v přítomnosti. Říká:

Jako rozmazlené děti, o Vánocích trhají obaly jednoho požehnání za druhým, vychutnávající „potěšení mít" pro pomíjivý moment... a pak se vrhnou ještě na jiný dárek. Oni a jejich dovádění ve snaze získat, obklopeni předměty a dojemnou nádherou. Pak, uchváceni, ale stále nespokojeni, se shromáždí s kamarády stejného smýšlení, aby porovnávali „požehnání" a těšili se ze svědectví, jak někoho trumfnuli! Měli bychom se modlit: „Otče, odpusť nám!" Jsme tak nezralí, takové děti!

Samozřejmě problém není v požehnání. Problém je v perspektivě.

Každá fáze naplnění Božího zaslíbení požehnání má účel. Naplnění v minulosti slouží k budování naší víry. Izraelský národ měl nařízeno pamatovat na Paschu, jak jej Bůh vysvobodil z otroctví. Když vzpomínali, odkud je Bůh vysvobodil, budovalo to jejich víru a udržovalo pevně jejich perspektivu.

Naplňování požehnání v přítomnosti je nám dáno ku pomoci šířit víru. Bůh požehnal Šalomounovi moudrostí a bohatstvím, aby Boží jméno bylo rozšířeno na samý konec země a bylo učiněno slavným v jiných územích. Bůh dává také materiální požehnání, aby nás uschopnil nést jeho zprávu na konec země. Jednejme jako správci těchto materiálních požehnání a používejme je prakticky k požehnání národů evangeliem.

Naplnění požehnání v budoucnosti je naší nadějí. Mělo by to být naším záměrem. Pascha neustále Izraeli poukazovala k naději, která měla přijít. V současném čase naší naděje se připomíná blížící se požehnaný Kristův návrat. Měl by nás povzbudit ke sdílení naděje s ostatními. „Jsme spaseni nadějí. Nejsme spaseni ‚vlastnictvím.'„Pokračování příště

Jason Morrison