Úvaha o evangelizaci

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Matouš 5,13-16

Drazí bratři a sestry, vážení čtenáři,

vítám vás na stránkách zářijového Života v Kristu. Dnešní zamyšlení bych chtěl věnovat otázce evangelizace a evangelizačních akcí, jež jako církev i sbory pořádáme. Jistě jsme všichni naplněni touhou přinést evangelium tomuto národu. Jistě se i modlíme za to, aby naše sbory rostly! Myslím, že je zcela správné se snažit evangelizovat, neboť jde o jednu z čelních priorit křesťanského života. Přál bych si, abychom v tomto ohledu byli ještě mnohem horlivější. Na naší cestě za probuzením se ale musíme vyrovnávat s faktem, že růst církve v této zemi není zdaleka takový, jaký bychom si přáli. A tak hledáme všemožné způsoby, jak situaci zlepšit. Pojďme se spolu zamyslet nad výše uvedeným textem z Písma.

Vy jste sůl země... Vy jste světlo světa... Jedná se o jedny z nejznámějších Ježíšových přirovnání ohledně toho, kým jako jeho učedníci jsme. Obě přirovnání hovoří o vlivu Ježíšových učedníků na tento svět: Tak jako sůl dává chuť pokrmu, tak i živá a svatá církev činí tento svět „snesitelnějším". Jednou z vlastností soli je, že sama do sebe nepřijímá jiné chutě, avšak sama ochucuje. Pokud ztrácí slanost, je k ničemu a může se vyhodit. (Sůl v tehdejších dobách mohla obsahovat i řadu jiných minerálů a příměsí, takže představa nekvalitní soli bez chuti nebyla tak nereálná, jak se z dnešního pohledu zdá). Podobně je tomu i s přirovnáním o světle. Je absurdní představa, že by temnota zvítězila nad světlem (J 1,5), a přeci toto nebezpečí Ježíšovým učedníkům hrozí: Světlo může zůstat skryto. A tak obě přirovnání hovoří o nebezpečí ztráty vlivu na tento svět. V prvním případě křesťanům něco zásadního chybí - nejsou tím, kým mají být, v druhém případě něco zásadního zanedbávají - nedělají to, co mají dělat. Výsledkem je, že církev se stává jako Boží nástroj bezcennou a nepoužitelnou. Tak to ale nemá být. Ježíš nás poučuje o tom, co se stane, plní-li křesťané své poslání: Lidé uvidí vaše světlo a budou chválit vašeho Boha v nebesích (v. 16, parafrázováno). Přátelé, není tady naznačen jasný vztah k evangelizaci? Není zde řečeno, že když lidé uvidí naše skutky, že uznají našeho Boha a budou jej chválit? Je těžké přesvědčit ateistický národ žijící v relativním blahobytu o tom, že potřebuje Boha. Ale je možné vytvořit takovou atmosféru, že lidé se budou po Bohu sami ptát.

Text je ve zdánlivém rozporu s tím, co je napsáno v další kapitole, kde Pán Ježíš říká, abychom dobré skutky konali ve skrytu tak, aby je druzí neviděli. Tento rozpor je skutečně jen zdánlivý: Pokud se někdo rozhodne dobře činit ve prospěch druhých, nelze to jen tak skrýt, tak jako světlo prozáří temnotu. A fakt, že tyto skutky konáme nesobecky a nevystavujeme je na odiv, jen umocní jejich záři: Svět uvidí to, jak křesťané žijí, a vzdá slávu Bohu.

Přirovnání o soli a světle také obsahují tajemství, proč Ježíše následovalo tolik lidí, zvláště prostých venkovanů: Ježíš jim dokázal dát hodnotu. Ukázal jim, jak jsou v Božích očích důležití. A tak prostí vesničané, rybáři, pohrdaní Galilejci či nenávidění celníci s vírou následovali Ježíše, protože uvěřili, že mohou měnit svět. Uvěřili, že nejsou vyvrhely společnosti, ale světlo a sůl, tedy prvky zaručující vliv a změnu.

Náš text je tedy důležitým prohlášením, jací máme být my křesťané, chceme-li druhým kázat evangelium. Nejprve sůl, tedy identita. Sama dává chuť, ale jiné chutě nepřijímá. Jsme takoví? Ve starověku byla sůl vyhledávaným obchodním artiklem. Je na nás něco, co lze považovat za vzácné? Apoštol Petr říká „Proto vynaložte všechnu snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost..." (2Pt 1,5). A pak je tu světlo, tedy skutky, které činíme, aby byl Bůh oslaven. O jaké skutky jde? Není to zde přímo řečeno. Protestantská tradice kladla důraz na spasení z víry a o skutcích se tolik nemluvilo. Avšak v životě křesťanů mají skutky veliký prostor, od Ježíšových učedníků byly očekávány, dokonce vyžadovány. Například od křesťanských vdov se očekávaly tyto skutky: Pohostinnost, pomoc lidem v nouzi, ochota pomoci, kde bylo třeba, vychované děti. Pavel učí, že máme konat dobré skutky, které nám Bůh připravil (Ef 2,10) a Jakub nám ve své epištole říká, že teprve skutky jsou skutečné projevy naší víry. Bez skutků se o víře nedá mluvit. Ve Sk 9,36 je velebena jistá Tabita, která byla známa tím, že konala mnoho dobrých skutků. Mimo jiné rozdávala dary potřebným lidem a šila košile a pláště. Takovéto skutky má Ježíš na mysli. A závěr? Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali chválu vašemu otci v nebesích.

Dnešní evangelizace s sebou nese jedno nebezpečí: Redukujeme naše misijní snahy na pouhé „projekty". Máme obrovskou svobodu evangelizovat. Dnešní společnost nabízí mnoho možností, jak se jako křesťané můžeme uplatnit. Práce mezi mládeží, potřebnými lidmi, menšinovými a ohroženými skupinami a tak podobně. Na projekty lze sehnat granty, dnes není problém „něco" dělat. Dokonce se stává, že peníze jsou nám přímo vnucovány (samozřejmě za určitých podmínek). Už slyším, jak se někdo ptá: „A je to špatné, když máme možnost konat řadu dobrých věcí?" Nebo: „Je chybou, že po tolika letech totality máme konečně možnost evangelizovat a využíváme toho?" Ne, nic takového jsem rozhodně nechtěl říci. Jsem vděčný za možnosti, jaké nám dnešní doba přináší, a bylo by velikou chybou je nevyužít. To, co ale zdůrazňuji je, že základem pro evangelizaci je proměna charakteru, ne uspořádaná akce. „Nejlepším evangelistou je proměněný a vnitřně osvobozený člověk", pravil jeden známý misionář. Základem pro evangelizaci tedy není akce, ale bytí - to, kým jsme. Tedy sůl. Z toho automaticky vyvěrají skutky - tedy způsob, jakým se projevujeme v práci, ve škole, ve vztazích mezi sousedy a známými. Naše skutky nám získávají respekt, což je to světlo. A to otevírá cestu k evangelizaci. A nově obrácení lidé jsou pak ovocem evangelizačních akcí. Zde si musíme uvědomit, že to nejsme my, kdo lidi obrací, ale „Pán který působí" (Mk 16,20; Sk 2,47).

Chtěl bych se několika slovy zmínit o pronásledování. Existuje skutečné pronásledování pro víru, které je nutné, chceme-li žít zbožně (2Tm 3,12). Toto pronásledování jde napříč dobou i politickými režimy, neboť jde o duchovní princip. Ale ne vše, co za pronásledování vydáváme, ve skutečnosti pronásledováním je. Jedni z nejnepříjemnějších lidí jsou protivní náboženští lidé. A zvláště když se domnívají, že jsou odmítáni pro Ježíše. Musíme si uvědomit, že kromě odporu a pronásledování máme být také lidem příjemní (Sk 2,47). Ne vždy po nás lidé hází kameny. Svět ve skutečnosti touží po něčem, co je opravdové, ryzí, neposkvrněné. Když to spatří, je občas ochoten vzdát chválu našemu Otci v nebesích.

Tak existuje jedno povolání, kterého se dostalo nám všem, totiž být světlem a solí. Každý jsme povoláni k tomu, abychom byli v Božích očích nesmírně důležití a jako takoví měli hluboký a přesvědčivý vliv na své okolí. To je základ pro skutečnou evangelizaci.

Přeji vám hojnost Božího požehnání do vašich životů!

Martin Moldan, zástupce biskupa