Ještě nezapadlo slunce nad Evropou!
Před nějakým časem jsem napsal do tohoto časopisu články „Evropa v uzlíčku" či „Europo, jsi věřící?" a dnes bych se tomuto kontinentu chtěl věnovat opět. V listu Efezským 4,26 je psáno: „Nenechme zapadnout nad svým hněvem slunce!" Věřím tomu, že tam, kde necháme „zapadnout slunce", není místo pro Ducha svatého.
Evropa je zvláštní světadíl, je tak malý, a přitom si o sobě velmi mnoho myslí. Už v době renesance se Evropané vypravili do Indie, aby si zde zbraněmi vydobyli svou obchodní pozici a v téže době systematicky vyvraždili tisíce příslušníků rozličných indiánských kmenů v Americe. Netrvalo pak dlouho a právě Evropané zotročili velké množství afrického obyvatelstva, aby je v již zmíněné Americe místo indiánů využili k tvrdé práci na plantážích. Právě Evropa se stala koloniální mocností devatenáctého století a právě ona vyprovokovala obě světové války. A na tomto světadílu žiješ.
Byla to Evropa, která přijala punc ateismu, když přišlo v osmnáctém století její typické období, totiž osvícenství. Evropané se pokusili založit oficiální zákony, které se poprvé v tomto „století ateismu" veřejně přihlásily k tomu, že nestojí na zásadách Bible. Na jakých tedy budou stát principech? Na principu toho, co se jeví pro člověka jako atraktivní. A to je mnoho věcí. Známe to z dnešní doby moc dobře.
Princezna Európa, ten dávný krétský mýtus, který se v baroku propojil s kultem Marie (viz některé barokní obrazy), protože tahle civilizace vždycky toužila po uctívání bohyně ženské podstaty, se stále ještě směje ve své rozmařilosti. Jenže to už dlouho nepotrvá. Z mnohých stran přicházejí proroctví o tom, že se zatřesou základy tohoto kontinentu včetně našeho malého národa, který je jejím slovanským srdcem. Ale uvědomme si, že dnes ještě nezapadlo slunce nad tímto kontinentem! Stále ještě máme čas, který můžeme využít k volání za milost nad naším světadílem a národem. Není to dlouho, co mi Bůh položil na srdce téma kázání o „jonášovském syndromu". Stejně jako Jonáš seděl nad městem Ninive a čekal, až se splní Boží soud o zkáze toho velikého asyrského města, připadá mi, že čekáme i my, až dopadne Boží ruka na náš kontinent a ti „nevěřící" lidé okolo nás si konečně uvědomí, že šli špatnou cestou. Chtěl opravdu Hospodin od Jonáše takový postoj? A ptám se dál, chce Bůh dnes od nás podobný postoj?
Jestliže vidíme, že náš kontinent a národ nefunguje, ptám se, jak je na tom církev? Česká republika je obrazně srdcem Evropy, možná je srdcem Evropy i v tom duchovním slova smyslu, ale s jistotou také můžeme říct, že srdcem národa je církev. Jestliže je s národem zle, jak je na tom jeho srdce? Cítím, že je čas pro pláč nad českou církví. Bůh nám daroval čas lítosti nad sebou, aby nemusela přijít zkáza. Nikdo z nás neví, kolik budeme mít času na to, abychom toho všeho litovali poté, co se začnou věci viditelně hroutit. Dnes ten čas máme, Bůh nás postavil do tohoto národa a na tento kontinent, jsme jeho součástí a Bůh o něm již několikrát promluvil. Co uděláme? Jaký bude náš postoj? Slunce nad Evropou ještě stále nezapadlo, tytéž chyby z dějin už se ale dlouho opakovat nebudou...
A tak toužím, abychom si opravdu jen nemnuli ruce nad tím, že už brzy skrz Boží soud pozná Evropa, kdo je Bůh. Prvně to totiž musíme poznat my, a to bude vidět na tom, jaký postoj v našich modlitbách zaujmeme.
Mgr. David Kafka
AC Ústí nad Labem