Hledání Božího rukopisu

Úvahy k 60. výročí státu Izrael

Bůh jedná. O tom se v Bibli nepochybuje ani nediskutuje. Bible to předpokládá a vypráví o tom. Bůh povolává Abrahama, vyvoluje Izáka a zachovává věrnost Jákobovi. Stává se tak později známý jako "Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův". Na otázku "Jaké je tvé jméno?" odpovídá Mojžíšovi z hořícího keře "Jsem, který jsem!" (2. Mojžíšova 3,14). Je Bohem, který se zjevuje v dějinách, který dějiny tvoří, a proto také může být v dějinách rozpoznán. To potvrzuje apoštol Pavel (Římanům 1,20).

Nikoli Mojžíš, ale Bůh Hebrejů vyzývá světovou egyptskou velmoc a donutí ji padnout na kolena, "abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi" (Římanům 9,17). Bůh vyvádí "houf otroků" z Egypta přes poušť do Kanaánu, dává jim zaslíbenou zemi, řády, proroky, soudce, vojevůdce a krále. A ponechává v zemi zbytek původních obyvatel, "aby jimi zkoušel Izraele" (Soudců 3,1).

O několik staletí později vkládá Bůh malého, nepatrného Izraele "velkému krokodýlu", egyptskému faraónovi, "hák do tlamy", aby mu vnutil svou vůli (Ezechiel 29,3n). Hrozný babylónský panovník Nebukadnezar je označován jako "Boží služebník", protože svou politikou naplňuje Boží vůli (Jeremjáš 25,9).

Prorok Izajáš rozpoznává v perském králi Božího "Pomazaného". Hospodin jej uchopil za pravici, aby "pošlapal před ním pronárody, rozvázal opasky na bedrech" (Izaiáš 45,1n). A Daniel nahlíží Boží plány přes babylónskou, perskou, řeckou a římskou světovou říši až po království, "jemuž nebude konce". Cestou k němu je Bůh tím, kdo "mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje" (Daniel 2,21.44).

Podle výpovědi Písma nejde o to, abychom z nahodilostí světových dějin vyždímali nějaký hlubší smysl nebo se snažili dění okolo nás vyložit duchovně. V dějinách jedná Bůh. Proto se v biblických zprávách vyskytuje tak překvapivě málo hodnocení. Boží jednání nepopisují teologové, nýbrž novináři - ať už vědomě či bezděky. Otázkou je, zda "otisky prstů" živého Boha dokážeme v každodenním dění kolem sebe rozeznat.

Když přemýšlíme o Božím jednání v dějinách, jak je nám podáváno v Písmu, ozřejmuje se nám dvojí:

Zaprvé - Izrael není lepší, ale je vyvolený

"Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás... ale protože vás Hospodin miluje!" (5. Mojžíšova 7,7n), píše Mojžíš svým lidem na rozloučenou do kroniky. Vyvolení padlo na Izrael z pouhé milosti. "Když z milosti, tedy ne na základě skutků - jinak by milost nebyla milostí." (Římanům 11,6).

"Re-akce" Izraele na Boží rozhodnutí má důsledky pro osobní budoucnost každého jednotlivého Izraelce, nikoli však pro funkci a úkol Božího lidu jako celku. Bůh ví přesně, "koho si předem vyvolil" (Římanům 11,2). A "svých darů a povolání nelituje" (Římanům 11,29). Proto budeme Boží jednání přehlížet, jestliže se soustředíme pouze na bytí a myšlení, jednání a chování židovského lidu a nebudeme se ptát, co chce Bůh říct mně.

Zadruhé - Izrael je měřítkem pro posuzování národů

To platí pro všechny nežidovské národy, i když Izrael tančí kolem zlatého telete, Boží volbě se ze všech sil vzpírá a dělá všechno možné, aby se co nejvíc podobal ostatním národům.

"Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí," (1.Mojžíšova 12,3) řekl Bůh Abramovi ještě dříve, než ten si vůbec stačil svou odpověď rozmyslet. Podle biblické výpovědi je to Bůh, kdo vymezuje národům jejich životní prostor. Hranice ustanovuje podle "počtu synů Izraele" (5. Mojžíšova 32,8). Výše zmíněný Kýros dosáhl svého vynikajícího postavení jen "kvůli mému služebníku Jákobovi a kvůli Izraeli, mému vyvolenci" (Izajáš 45,4).

Říše moábská a seírská východně od Jordánu jsou Bohem souzeny kvůli svým prohlášením: "Hle, judský dům je jako všechny pronárody." (Ezechiel 25,8). Egypt je volán k odpovědnosti kvůli své záludné politice vůči Izraeli (Ezechiel 29).

Prorok Jóel předvídá, že Pán dějin, Stvořitel nebe i země, shromáždí k soudu všechny nežidovské národy, aby je soudil "kvůli svému lidu, kvůli svému dědictví, kvůli Izraeli, kterého rozehnali mezi pronárody" a za to, že "jeho zemi rozdělili" (Jóel 4,2).

Můžeme na pozadí Písma rozeznat v současném dění Boží rukopis? Odvažuji se tvrdit, že ano, a předložit k diskusi tři teze:

Izrael se svého Boha nezbaví

Theodor Herzl svou vizí židovského státu nesměřoval k naplnění biblického proroctví nebo dokonce Boží vůle, nýbrž k odstranění antisemitismu, židovské výlučnosti a "nenáviděných rysů" židovského národa. Proces proti poručíkovi Alfrédu Dreyfussovi v říjnu 1894 v Paříži vídeňského novináře přesvědčil, že ani asimilace ani konverze nemůže Žida zachránit od jeho židovství. Dospěl tudíž k závěru: musíme se stát národem jako ostatní národy, skončit se svým příživnictvím, vzít na sebe odpovědnost. Potřebujeme svůj vlastní stát.

Spíše náhodou nebyl pak tento stát zřízen ani v Jižní Americe ani v Africe, nýbrž na Blízkém východě. Možná poněkud neuváženě zvolili jeho socialisticko-sekulárně profilovaní zakladatelé pro židovský stát název Izrael - a celému světu tím deklarovali: "Bůh bojuje!" a "Bůh bude panovat!" To jméno neznamená, že by byl Izrael "Božím bojovníkem", nýbrž v doslovném překladu je v něm obsažen nárok na to, aby se před Ním nakonec sklonilo každé koleno a každý jazyk vyznal, že jediným Pánem je On a "přijdou k němu a budou se stydět všichni ti, kdo proti němu pláli vzdorem" (Izajáš 45,23n).

Kdo trochu zná Židy, ten ví, že jejich "vyvolenost" je jim spíš trapná. "Dej mi pokoj s tím vyvolením, nepřineslo nám nic než trable," vyjel na mě jednou můj židovský přítel, který přežil peklo německého koncentráku. Kdo dnes Izraelcům předhazuje, že si na svém vyvolení pyšně zakládají, jenom dokazuje, že ty lidi vůbec nezná - a promítá rasistické předsudky, které si sám nemůže dovolit, do druhých. Nejpozději při Božím zjevení na Sinaji - když Izraelci poslali Mojžíše na horu a vyrobili si zlaté tele - udělal Izrael všechno, aby se svého Boha a jeho nepohodlných nároků zbavil. Bezvýsledně! 60 let státu Izrael je hmatatelným důkazem, že Bůh se svého lidu nikdy nevzdá!

Izrael se nezbaví své země

V biblických dobách slíbil Bůh svému národu zemi od Eufratu až k Nilu. Britové slíbili židovskému národu v roce 1917 vlast ve svém mandátním území Palestině, které tehdy ještě zahrnovalo i dnešní Jordánsko. Je přirozené, že mají Židé citové pouto k zemi svých otců. Když dnes ale mluvíte s Izraelcem, brzy si všimnete, že nechce území, nýbrž mír.

Agresivita izraelských sousedů, odmítání islámského světa uznat právo na existenci židovského státu a pokaždé příliš opožděný souhlas Arabů k politické realitě, donutil Izrael dobývat území a stát se okupantem. Už přinejmenším od Šestidenní války se židovský lid snaží zbavit se zaslíbené země, vyměnit ji za vytoužený mír. Problémem izraelských politiků je, že formulka "území za mír" ještě nikdy a nikde nefungovala. 60 let státu Izrael dokazuje hmatatelně: Bůh dává zemi tomu, komu chce! Dokonce i proti vůli těch, kterým ji slíbil.

Svět se Izraele nezbaví

Bůh dává zemi tomu, komu chce - to platí i pro izraelské jednostranné vyklizení pásma Gazy v létě 2005. Je-li pánem dějin skutečně Bůh, nebylo odstoupení tohoto území vůbec v Šaronově moci. Pak to byl sám Bůh, kdo část územní Izraeli odňal a dal Palestincům.

Pochopitelně nás při všech těch úvahách zajímá, co to všechno znamená pro izraelský národ a jak by se měl Izrael zachovat. Možná by nám ale náš Pán odpověděl svým proslaveným "Co je ti do toho?!" (Jan 21,22). - Abychom nepřeslechli slovo svého Pána, aby nám neunikl jeho pohled, měli bychom se ptát: Co to všechno znamená pro mě - pro nás - pro pohanské národy?

Kdykoliv musel vyvolený lid svou zemi opustit, byla to pro nežidovské národy doba milosti, výstraha, odklad soudu. Vidíme to u Abrahama, kterému je oznámeno, že jeho potomci budou muset svou zem na čtyři sta let opustit, "neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti" (1. Mojžíšova 15,16). Poslední dvě tisíciletí byla pro Izrael dobou vyhnanství - pro pohanský svět však jedinečnou dobou milosti.

Není to samozřejmě "politicky korektní", ale podobnosti mezi vyklizením Gazy a hurikánem Catharina v USA jsou nepřehlédnutelné. Hurikán se zvedl přesně v okamžiku, kdy poslední izraelský voják opustil Gazu. Obrázky zkázy a uprchlíků v Izraeli a v USA si byly k nerozeznání podobné. Prakticky současně se ocitl stejný procentuální podíl Izraelců i Američanů bez přístřeší. Izraelská armáda označovala domy určené ke zbourání přesně stejným znakem X v kruhu, jaký použili američtí záchranáři k označení domů, které byly prohledány kvůli případným zasypaným a evakuovány.

Když si toto vše připomínám, nejde mi o to z bezpečné evropské perspektivy zjišťovat, jak Bůh soudil bezbožnou Ameriku. Spíš se nabízí otázka: je tohle všechno náhoda, nebo tím chce Bůh něco sdělit nám? Budou u posledního soudce něco platné výmluvy, že se při svých varováních neřídil zvyklostmi naší politické korektnosti?

Prorok Jóel varuje, že národy budou jednou souzeny za to, že rozdělily zemi Izrael. "Vzpěračský balvan Jeruzalém" (Zacharjáš 12,3) přitahuje světové politiky jako magnet. Nejzbožnější president, jakého USA v posledních desetiletích měly, je první, který rozdělení Svaté země prohlašuje za svůj politický program. Přitom je konflikt mezi Izraelem a jeho sousedy v mezinárodním srovnání spíše zanedbatelný. Na světě je spousta národů, které usilují o nezávislost, spousta útisku a krveprolévání, které blízkovýchodní konflikt daleko předčí. Svět se Izraele nezbaví, ať se snaží sebevíc tento konflikt vyřešit, přesněji vlastně ze sebe setřást.

přeložil Pavel Mareš