Izrael - velmoc zády přitlačená ke zdi

Záznam přednášky Johanesse Gerloffa v Brně 3. května 2007

Řeknu pár vět o sobě: Vyrostl jsem v jižním Německu, studoval jsem teologii, nejdříve v Německu. V té době jsem poznal svou manželku, pak jsme spolu byli rok v Kanadě, kde jsme ještě dále studovali, potom jsme bydleli rok v Praze, takže je nebezpečné přede mnou mluvit česky, protože docela dobře rozumím :-), a teď už třináct let žijeme v Izraeli. Máme pět dětí, chodíme do jednoho mesiánského židovského sboru v Jeruzalémě a pracuji jako novinář. Jsem korespondentem německého křesťanského mediálního svazu KEP a píšu také do časopisu Život v Kristu. Dělám to, co dělají mnozí žurnalisté v Izraeli. Mám dva novinářské průkazy. Zaprvé jsem akreditován u izraelské vlády, a za druhé také u Palestinské autonomní správy. To znamená, že cestuji na obou stranách. V Jeruzalémě i v Gaze a v Ramalláhu. Někdy i do sousedních zemí. Co tam dělám? Shromažďuji informace, snažím se porozumět tomu, co se tam děje, a pak se to snažím pokud možno srozumitelně předávat vám.

Současná situace v Izraeli

Nejprve tedy k politické situaci. V poslední době svou přednášku označuji titulkem Izrael - velmoc zády přitlačená ke zdi. Vím, že to je rozpor. V Německu už mnohé sbory tento titulek cenzurovaly, protože se jim nelíbil. Jedněm se nelíbí, že Izrael je velmoc, chtěli by vidět maličký Izrael, který sám stojí proti přesile Arabů, říkají: „Ano, přitlačený ke zdi - to sedí, ale ne jako velmoc." Jiným se zase nelíbí to, že by Izrael měl být zády ke zdi. A patrně nejvíc je v tomto světě takových, kteří říkají: „Židé by se měli trošku snažit a konečně dosáhnout míru. Měli by se překonat, přinutit, a podat těm Arabům ruku. Přece jenom jsou Izraelci ti silnější."

Vidíte tedy, že v tom výroku je napětí. Myslím si, že obojí je pravdou. Izrael je velmoc, anebo, protože jsme na půdě sboru, tak byste možná řekli, že Izrael je požehnaný, ale na druhé straně je pravda, že Izrael stojí přitlačený zády ke zdi.

Izrael je například požehnaný tím, že je velmocí ve smyslu hospodářském, společenském a kulturním. Jenom na židovské straně žijí lidé, kteří přišli ze sto dvaceti zemí. Přinesli s sebou všechny své původní jazyky, své vzdělání, své zkušenosti, svou mentalitu, a to vytváří neuvěřitelné bohatství, které tahle země nabízí. Nebo mohu jmenovat hospodářské záležitosti. Izrael v loňském roce prožil válku, celý měsíc milion Izraelců seděl v bunkrech. Nemohli pracovat. Patrně jste o té válce v Libanonu hodně slyšeli. Umíte si jistě představit, kolik to stálo. Při počtu obyvatelstva sedm milionů, milion z nich celý měsíc nemohlo pracovat, to znamená značné hospodářské škody. A přesto, když se dnes díváme zpátky, musíme říci, že v roce 2006 zaznamenal Izrael hospodářský růst více než pět procent.

Během posledních patnácti let se do Izraele přistěhoval více než milion nových lidí. Jen si představte, že by se během deseti let do Čech přistěhovaly tři miliony lidí, kteří neumějí česky, jejichž vzdělání není na české úrovni, kteří neznají zdejší mentalitu, chybí pro ně celá infrastruktura, nemají kde bydlet, není dost pracovních příležitostí... Musí se nějak integrovat. Navzdory tomu všemu má dnes Izrael míru nezaměstnanosti pod devět procent.

Má tu někdo telefon Nokia? Máte-li telefon Nokia, docela jistě obsahuje čipy vyrobené v Izraeli. Kdo má doma počítač, ve kterém má software od společnosti Microsoft? Víte, kde fungovalo první PC? V Izraeli. V celé oblasti software a vyspělých technologií je Izrael opravdovou velmocí. Možná, že při pomyšlení na Izraelské hospodářství vás napadnou pomeranče a avokáda. Nevím, jestli se vůbec tady do Čech dovážejí z Izraele, ale v Německu je jich hodně. Ale celé zemědělství představuje pouze dvě procenta izraelského hospodářství. Velká hospodářská síla je jinde. A že to není vidět, má jiný důvod, protože dnes se produkty, na kterých je napsáno made in Izrael, moc dobře neprodávají. Kupříkladu existují Palestinci, kteří prodávají palestinské pivo, sám jsem to viděl a vyfotografoval. Říkali: „No, v Izraeli se palestinské pivo neprodá", tak jsem tam viděl naskládané sudy a na nich nápis Pražské pivovary. V takových sudech se to jejich pivo už prodat dá. Podobně to dělají také Izraelci.

Ale pokud řeknete velmoc, tak si asi představíte něco docela jiného. Představíte si armádu. Musím říct, že i ve vojenské oblasti je Izrael velmocí. Vloni řekl jeden izraelský generál, že dnes už neexistuje na zeměkouli žádná země, která by mohla konvenčními zbraněmi vážněji ohrozit existenci izraelského státu. Izrael v tomto smyslu je skutečnou velmocí. To, že jsme v posledních dvou letech zaznamenali velmi málo teroristických útoků, není způsobeno tím, že by Palestinci chtěli méně útočit. Mluvčí islámského džihádu řekl, že by toho rádi zvládli víc, ale že nemohou. Klid, který dnes v Izraeli máme, je vojenským úspěchem. Izraelská armáda jenom v loňském roce 2006 zachytila 187 pokusů o sebevražedný palestinský teroristický útok. Bylo ještě mnoho dalších útoků, které se nepodařily. To je vojenský úspěch.

Jedna věc je plot, kterému se tady v Evropě říká zeď, který je velice účinný. Já jako Šváb, jako Němec, se nejdříve zeptám, kolik to stálo, a i tady musím říct, že Izrael z toho udělal velký kšeft, protože všude na světě se dnes hledají podobné bariéry, které by zabránily tomu, aby obyvatelé přecházeli z jednoho místa na druhé, ale které nevypadají tak, jako kdysi železná opona, kde se po lidech střílelo. Smyslem takových bariér dnes je, aby se zabránilo lidem přecházet z místa na místo, ale aby se jim přitom nic nestalo, protože demokracie dnes závisejí na veřejném mínění, a tady je důležité, aby lidé nebyli zraněni. Ale přesto se například nechce, aby se lidé z východu dostali na území Evropské unie. Pákistánci a Indové potřebují mezi sebou plot v Kašmíru. Spojené státy potřebují plot směrem do Mexika, a mohl bych pokračovat. Dnes je na světě spousta zemí, které potřebují podobnou bariéru. A Izrael za to dostává hodně peněz. Takový plot, kdybyste si ho chtěli koupit do zahrádky, stojí kilometr asi milion dolarů. Důležité je, že je to zázračné dílo moderní technologie. Plot má osm různých možností poplachu. Každých sedmdesát kilometrů je jedno kontrolní centrum, viděl jsem to, tam u počítačů sedí mladé holky, osmnáct, devatenáct roků, a už podle druhu poplachu poznají, co se asi děje. Jestli sem přišla ovce, která se otírá o plot, nebo jestli se tam pověsil novinář, který dělá nějakou studii, jestli znuděný pastýř hází na plot kameny, anebo jestli ho někdo stříhá, anebo jestli šplhá přes plot. Ve stejném okamžiku se spustí zvukový poplach, obsluha uvidí na obrazovce souřadnice, to je řízeno pomocí GPS. Každý metr plotu je zaznamenáván čtyřmi kamerami. Dvě denní a dvě noční kamery. Během vteřiny se kamery zaměří na napadené místo a děvčata vidí velice přesně v dokonalém rozlišení, co se tam děje. Pak se rozhodnou: Pokud je to terorista, stisknou knoflík a obraz se přenese do kontrolního střediska veliteli. Ten promluví telefonicky s patrolou, a opět jediným stisknutím tlačítka pošle obrázek na přenosný kapesní počítač, který má důstojník v terénu. Ten ihned vidí, co terorista dělá, a může zakročit. A to je jenom to, co nám ukázali. Není to jenom plot, který vedl k vojenskému úspěchu, nýbrž vyspělá technologie v mnoha oblastech. Dále mají skvělou tajnou službu, je zde vysoká motivace vojáků, a mnoho dalších faktorů, které s tím souvisejí. Ještě v mnoha jiných oblastech bych vám mohl ukázat, že Izrael je i ve vojenské oblasti velmocí.

Ale můžete mi namítnout: „Izrael přece vloni v létě prohrál válku." Anebo je tu někdo, kdo říká, že Izrael válku vloni v létě neprohrál?! Ano, je tu někdo takový. Já si to taky myslím! Chci na jednom příkladu ukázat, že během války se událo hodně věcí, o kterých běžně nic nevíme. Jeden důstojník tajné služby mi řekl, že v libanonské válce patrně došlo k věcem, které, když se na ně podíváme zpětně, zastíní celou šestidenní válku. 13. července 2006, to byl druhý den války, se izraelskému letectvu podařilo během necelých pěti minut vyřadit přes 90 procent raket středního doletu, které měl Hizballáh. Víme, že Hizballáh měl rakety s dosahem 300 až 500 kilometrů. Nevím, jestli u vás v televizi visílali, jak jednou všechny arabské televize jásaly nad sestřelením izraelského letadla. Nad Bejrůtem byla vidět ohnivá koule. Až později vyšlo najevo, že to byla raketa ZilZal, která pochází z Íránu. Co se přesně stalo, nevíme. Víme však, že žádná z těchto raket nedopadla na Izrael, i když Hizballáh ty rakety měl. Když jsem se zeptal důstojníka tajné služby: „Jak jste to mohli tak přesně vědět, kde ty rakety jsou? A jak jste je dokázali tak přesně trefit?" Vidím takový typický výraz tváře - jak hloupě se novináři zase ptají. Jedno si musíme uvědomit: Od dobrých tajných služeb a od dobrých vojáků se dozvíme zpravidla jenom o neúspěších. Úspěchy se tají - aby je mohli použít ještě jednou. Právě proto se tak těžko posuzují výsledky války. Jak vypadá veřejné mínění - to vím taky. Většina lidí v Izraeli si myslí, že tu válku prohráli. To je fakt. Ale je-li to pravda, to je otázka.

Přitlačen zády ke zdi

Teď k té druhé části výroku: řekl jsem, že Izrael je přitlačen zády ke zdi. Myslím na rozhovor s jedním mužem, který zná bezpečnostní systém Izraele jako nikdo jiný. Dlouhá léta byl šéfem izraelské vnitřní tajné služby. Dnes je ve vládě ministrem pro vnitřní bezpečnost. Tehdy řekl: „Aktivně jsem se zúčastnil většiny izraelských válek. Ve většině válek jsem sám bojoval. Nikdy jsem neměl strach o budoucnost židovského státu. Vždycky jsem věděl, že nějak to zvládneme. Dnes mám poprvé strach, že židovský stát nepřežije. V posledních letech jsem slyšel tak často jako ještě nikdy, že lidé mluví o tom, že Izrael nemá budoucnost. Píše se o tom v novinách, a nevěřili byste, že mladí lidé chtějí jenom jedno: chtějí vycestovat. Do Austrálie, do Evropy, do Ameriky."

Jaká jsou ta velká nebezpečí, kterým Izrael čelí? Popíšu vám tři největší. Předem řeknu jedno: Nikdo v současné době nevidí východisko. Největší nebezpečí, kterému Izrael čelí, je demografický vývoj. Už dnes mezi řekou Jordán a Středozemním mořem žije víc neŽidů než Židů, a velká hrůza Izraelců je, jak dokážeme, aby ještě za padesát let existoval židovský stát, který bude demokratický a ve kterém nebude systém apartheidu? Víte, Izraelci nejsou rádi okupanty. Vidím, že to je v rozporu s mnohými obrázky, které si v Evropě děláme. Vidíme velmoc. Vidíme vojáky, jak stojí se svými zbraněmi, kteří vyzařují hrdost. Znám jich docela dost osobně. Většina z nich ví, že armádu potřebují, aby přežili. Neznám ani jednoho, který by byl rád okupantem. Jen se vciťte do jeho situace. Každá bezpečnostní kontrola je ponižující pro toho, kdo je kontrolován. To patří k bezpečnostní kontrole. Pro ty, kteří kontrolu provádějí, to vůbec není jednoduché. Sám jsem to zažil, když na mě voják namířil a říká: „Vystup z auta!" Musel jsem prokázat, že nemám na sobě bombu. Musel jsem zvednout košili. A ostatní se dívali. Představte si, že je vám dvacet, pětadvacet, a musíte to dělat s cizím žurnalistou. Nebo to musíte udělat svému pastorovi, i to se stane. A pastoři si pak samozřejmě stěžují. Zkuste se vcítit do myšlení obou stran. Izraelci mají strašný strach, že by se zase dostali do situace okupantů. To je jeden z důvodů, proč vloni v létě zase nenapochodovali do Libanonu, ačkoli to měli a mohli udělat. To, že chce Izrael dnes dát Palestincům zemi, není proto, že by Palestince měli rádi, ani proto, že si myslí, že za to dostanou mír, Izrael dnes rozdává zemi, aniž by za to dostal mír, důvodem je, že se chtějí Palestinců zbavit. Protože chtějí mít židovský stát, v němž bude židovská většina, který zůstane židovskou demokracií. Noční můrou je, že se stanou menšinou ve vlastní zemi. Nevím, jestli to víte, ale zhruba milion Arabů má izraelské občanství. Ze sedmi milionů obyvatel. Izraelští muslimové mi řekli docela otevřeně: „Vyřešíme problém židovského státu ve svých ložnicích. Už dnes se nám rodí daleko víc dětí. Počkejme ještě dvě generace." To je veliká obava, veliká noční můra židovského Izraele.

Motivace

Druhý velký problém, pro který neexistuje řešení, je motivace k teroru. Popisoval jsem před chvílí, jak dobře se Izraeli daří teroru bránit. Ale každý voják ví docela jasně, že terorismus nemá vojenské řešení. Je potřeba dostat se na kobylku motivaci pro teror. Lidé se musí tak změnit, aby už nechtěli páchat terorismus. Protože jinak budou vyvíjet stále nové metody, a nemá to konce. Je to jako když se vám vaří voda v hrnci a vy na něj dáte pokličku. Tlak pod ní roste. Když nechcete, aby to přeteklo, tak musíte uhasit oheň. Nemůžete jenom držet pokličku. Vojenská akce dokáže držet pokličku. Ale otázka zní: Jak uhasit oheň? Vím, že si myslíte, že se Palestinci vyhazují do vzduchu, protože nemají naději. Protože nemají vzdělání, protože nemají peníze, protože nemají budoucnost, protože nemají stát. Proto jim to všechno dáváme. Celý svět včetně Izraele chce darovat Palestincům stát. Zvenčí to vypadá tak, že jediný, kdo ten stát nechce, jsou Palestinci sami. Zástupce velké německé organizace v Ramalláhu teď před pár dny řekl: „Začínáme chápat, že svými penězi jsme toho víc pokazili, než vybudovali." Víte, peníze nejsou na palestinských územích problém. Tam je neuvěřitelně mnoho peněz. Palestinci už dnes dostali na hlavu třikrát víc, než Němci v rámci Marshallova plánu. Když jezdíte po palestinských územích, vidíte tam spoustu peněz. Kolik stojí zbraně? Jeden sebevražedný útok stojí třicet až padesát tisíc dolarů. To je mimořádně komplikovaná vojenská operace. Sám jsem zažil, jak ke mně přišel jeden Palestinec, asi si pomyslel, že muž beze zbraně není žádný muž, chtěl mi pomoct, abych byl správným chlapem, a tak mi nabídl pás s municí. Jeden náboj stojí osmnáct šekelů. Vím, kolik stojí kalašnikov, protože se můžu zeptat obchodníka se zbraněmi. Podle stáří a kvality stojí od osmi set do patnácti set dolarů. Když chcete mít americký samopal M16, ten stojí až dva a půl tisíce dolarů, i víc. A lidé v pásmu Gazy jsou skoro všichni ozbrojeni. A střílejí. Střílejí, když jsou zoufalí, zažil jsem to při pohřbu Jásira Arafata, oni nestřílejí po sobě, střílejí do vzduchu. Střílejí, když se radují, na svatbě, kdybyste bydleli blízko arabské vesnice, tak byste to slyšeli. Každou noc se tam střílí. A každý výstřel z kalašnikova stojí osm šekelů. Za jeden šekel si můžete koupit deset chlebů. Peníze nejsou problém. Jeden můj kolega z Německa před časem napsal: „Jestliže nemají Palestinci co jíst, tak ať žerou svoje zbraně." Vzdělání také není problém. Mezi Araby jsou Palestinci národem s nejvyšším vzděláním. Mají nejvyšší počet doktorátů na hlavu na obyvatelstvo. Asi před dvěma týdny mi řekl předseda hospodářské komory v Betlémě, že dnes mají problém, že je tam příliš mnoho akademiků, pro které není práce, a nemají řemeslníky. Protože řemeslník si v Izraeli vydělá víc, než na palestinském území, tak chodí pracovat do Izraele.

Řeknu jeden příklad, ale zástupně vydá za mnoho. Jeden zástupce Hamasu mi řekl ve východním Jeruzalémě, a mimochodem mě požádal, abych to v Evropě opakoval, takže vám teď zvěstuji poselství Hamasu: „Musíte rozumět, že naši mladí lidé nejdou na smrt proto, že by neměli naději. Oni jdou na smrt právě proto, že mají naději. Protože vědí, že po tomto životě přijde teprve to pravé. Protože vědí, že tento život je jenom přechodná fáze." Pak se na mě podíval, věděl, že jsem křesťan, a řekl mi: „A vy, křesťané, jste už dávno prohráli. Protože máte tento život příliš v lásce." Já jsem studoval teologii. Vím něco o tom, co to je naděje ve vzkříšení. Tak to ve mně vzkypělo a chtěl jsem mu to vysvětlit. Ale pak jsem si najednou vzpomněl na diskuse v našich sborech, jestli je ještě dneska zodpovědné jet do Izraele, jestli to není příliš nebezpečné. Vzpomněl jsem si na počty turistů. Tyto snižující se počty turistů mluví daleko hlasitěji, než jakákoliv teologie. Jestliže dnes pojedete do Izraele, tak hlasujete pro ano, hlasujete pro život, pro věčný život, pro naději vzkříšení. Tito islamisté, kteří nevidí jenom Izrael, nýbrž celý západní svět, ti představují obrovskou výzvu pro Ježíšovu církev. Výzvu naší naději ve vzkříšení. Kladou nám otázku, do jaké míry naše naděje ve vzkříšení skutečně ovlivňuje náš život. Ale vrátím se do politiky. Jako politik na to nemá nikdo odpověď. Jak s těmi lidmi mluvit? Jak jim odebrat jejich motivaci? Jeden ortodoxní Žid napsal před časem knihu, ve které píše: Izrael má jedinou naději. Tento ortodoxní Žid prožil v Americe tajné setkání, pozdravil ho tam jeden Palestinec a řekl mu: „Víš, já jsem byl také bojovníkem za svobodu. A pak jsem poznal Ježíše. Teď tě mám rád a vím, že Bůh má s vámi svůj plán." Tento ortodoxní Žid, neřekl, že Ježíš je jeho Mesiáš, ale napsal knihu s názvem Izrael přežije díky probuzení křesťanů.

Írán

Poslední velké téma je Írán. Ani tady si Izrael neví rady. Přemýšlí se o všech možnostech, včetně vojenských. Ale všichni vojáci, se kterými jsem se dosud setkal, říkali, že na problém Íránu neexistuje vojenské řešení. Jedinou útěchou, kterou Izrael má, je, že Írán má na mušce nejenom Izrael, nýbrž celý západní svět. Izrael doufá, že se Západ jednou probudí a že si uvědomí, že v dosahu íránských raket je nejenom Jeruzalém, ale mohl by tam být i Berlín nebo Praha.