Krize v manželství - příčiny a prevence I.

Různí lidé nás před svatbou varovali, abychom se připravili na to, že po svatbě přijde vystřízlivění a první velká krize. Někdo tvrdil, že první krize přichází do roka po svatbě, jiní nás varovali před kritickým třetím rokem a další byli přesvědčeni, že první velká krize přichází po pěti letech. Jsme spolu již více než šest let a přestože jsme už řešili nejednu neshodu, či problém, nikdy jsme dosud neprocházeli obdobím, které bychom mohli nazvat manželskou krizí. Myslím, že není třeba dopředu se obávat krizí, nebo problémů. Bůh požehnal manželství a stoprocentně za ním stojí. To znamená, že je připraven dát nám dostatek síly na to, co manželství obnáší.

Pokud jde o závažnost problémů, které v manželství vznikají, nejsem nijak naivní. V církvi samozřejmě řešíme i kritické manželské situace, včetně manželství, která se již zcela rozpadají. Nikdy ale nejde o náhlý neočekávaný zvrat, který způsobila jediná situace. Většinou lidé zkrátka sklízejí ovoce svých předchozích rozhodnutí. Proto považuji za velmi důležité, aby již počátky vztahu byly v pořádku. Krásné a šťastné manželství není mýtus, ani zbožné přání. Cesta k němu ale vede přes mnoho jednotlivých kroků a situací, které se nám zdají být běžné, a přesto se na nich buduje budoucí vztah. Jak vztah začne, jak si mladí lidé chrání svoje srdce a své city, jak daleko si dovolí zajít ve sblížení před manželstvím, jaké jsou hranice intimnosti ve snoubenectví, jak už před svatbou spolu komunikovat a řešit problémy? Z těchto jednotlivostí se budují základy budoucího vztahu dávno před tím, než se snoubenci postaví před oddávajícího.

Další věcí, která mě osobně velmi pomáhá při řešení neshod v našem manželství, je přesvědčení, že v podstatě nemám jinou možnost, než bojovat a najít společně východisko. Někdy mohou nastat velmi těžké a bolestivé situace, kdy má člověk chuť všechno vzdát. Když ale budeme upřímní, musíme přiznat, že všechny jiné alternativy jsou vždy jen horší než krize, kterou právě prožíváme. Jaké jsou vůbec jiné možnosti? Uzavřít se do sebe a přestat komunikovat? Najít si svoje vlastní záliby a žít si vlastní život sám pro sebe? Žít vedle sebe a nestarat se o druhého? Nebo se snad uchýlit k agresivitě a silou si vynutit prosazení svých představ? A jak dlouho se dá takhle žít? Nebo je snad řešením rozvod? Sám jsem dítě z rozvedeného manželství, a proto vím velmi dobře, že rozvod není řešení, ale jen přenesení problému na jiné místo a do jiné doby, ale už nikdy to nebude lepší. To je jen marná představa člověka znechuceného těžkým bojem. Pamatuj ale, že to jinde bude časem jen horší. Do nového vztahu si totiž člověk přináší ještě navíc zranění, problémy a předsudky zformované minulým vztahem. I proto se druhá a třetí manželství rozvádějí přibližně dvakrát častěji než manželství první. Takže já moc dobře vím, že nemám jinou možnost. Žádné jiné řešení, které by dlouhodobě dávalo smysl, není. Možná to zní, jako velmi neradostné konstatování. S trochou nadsázky bych mohl říct, že jsme odsouzeni k tomu, bojovat až do konce. Ale je úžasné vědět, že ten zápas není marný. Každé vybojované vítězství přináší užitek v upevnění našeho vztahu s Bohem a prohloubení blízkosti manželů. Takový vztah potom bohatě uspokojuje naší tělesnou, duševní i citovou potřebu po vztahu s milujícím a milovaným člověkem.

Štěpán Hlavsa