Společná modlitba manželů, ano nebo ne?

Před časem jsem se setkal s jednou ženou, byla to manželka pastora, a ta mi vysvětlovala, že společná modlitba manželů je něco dobrovolného, a co ona ví ze života v církvi, je téměř nemožné, aby se manželé spolu pravidelně a v jednotě modlili. V rozhovoru později přiznala, že její manželství je plné nedorozumění a neshod, a totéž viděla i u těch, kteří ji v jejím přesvědčení utvrzovali.

Je to skutečně tak? NE! Uvěřili jsme s manželkou před patnácti lety, naše manželství bylo na zhroucení, plné neshod a omylů. Bůh nám dal velikou milost do začátku, seznámil nás s jedním sedmdesátiletým bratrem a jeho manželkou. Oni do nás od počátku vložili slovo Písma: „Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,19-20)

Jestliže vy, kteří máte k sobě nejblíže, nevyužijete tohoto velikého zaslíbení, pak s kým se chcete sjednocovat? Dva lidé mohou změnit zemi na svých kolenou, shodnou-li se. A v tom se později ukázal problém, nešlo to tak hladce, jak jsme si představovali. Je zde Bůh, který chce požehnat, ale i zlostník, který nečeká se založenýma rukama. On přebývá v temnotě a, máš-li ji ještě v nějaké formě ve svém životě, on má na ni domovské právo. Společná modlitba je výborným katalyzátorem vztahů, nemohli jsme se opravdově modlit poté, co došlo k neshodě, i když jenom v srdci. Pak jsme seděli, koukali do země třeba půl hodiny a nic... následoval odchod do osobní komůrky, projednání s Bohem a zpětný návrat. Hodně nám v tom pomohly děti, když jsme opustili modlitbu, chování dětí se natolik změnilo k horšímu, že jsme na sebe pořád jen křičeli a museli káznit.

Museli jsme si zvyknout jeden na druhého, na jeho způsob, a taky se nechat ukáznit, když se třeba jeden modlí dlouze a druhý při tom usíná. Nebo technika, kdy jeden neustále opakuje stejná slova nebo mluví nepřirozeně. Museli jsme si dát pozor na stereotyp. Také je důležité vyřešit, kdo bude iniciátorem, většinou jsem to já, jsou ale chvíle mojí duchovní ochablosti, pak je iniciátorem modliteb žena. Jsme v tom oba dva naplno. Byl to dlouhý zápas, mnoho pokání a odpouštění, ale výsledek stojí za to, naše manželství a služba se pomocí kříže a společné modlitby proměnily. Spousta problémů vůbec nevzniká a vzniknou-li, mají brzy řešení. Společná modlitba je místo síly, víry a lásky. Zde jsme jedno spolu i s Bohem. Společná modlitba není variantou, ale zaslíbenou zemí, kterou musíte dobýt a zabrat. Vychází samozřejmě z osobního života, není možné být úspěšný ve společném modlitebním životě bez opravdového a pravidelného osobního modlitebního života.

Dodnes mi zní v uších rada jedné staré sestry: „Milý bratře, dobře si zapamatuj, kvalitní modlitební život rovná se kvalitní intimní život manželů." Nevěřím v úspěšné manželství křesťanů bez tohoto základu. Toto je naše povolání a služba od Boha a na nás je, zda do ní vstoupíme. Br. Clendennen říká: „Ukažte mi člověka, který se nemodlí, a já vám ukážu člověka, který potřebuje Boha." Totéž platí o manželství.

Připojuji tři překážky z rozhlasové relace Společná modlitba manželů od Marie Frydrychové, které brání společné modlitbě:

První překážka: Naše duše. To, co se nám před časem jevilo na partnerovi úžasné, nám po čase snadno zevšední. Z předností se může stát stereotyp, a dokonce i klady se začnou jevit jako zápory. Rozdílnost našeho chápání svěřování se Bohu, která nás dříve okouzlovala, začne jít pěkně na nervy. Ženy jsou většinou citové i v modlitbě. Tak jako v běžném životě i v modlitbě pláčou, smějí se a mnoho mluví. Muži jsou naopak střízlivější. A oba tyto styly, opakují-li se každý večer, se mohou stát protivnými. Zažila jsem i páry, které se v modlitbě dokázaly svatě hádat. „Pane Bože, dej, ať je Jeníček trpělivější a nekřičí tolik na děti," modlí se nahlas Mařenka. A Jeníček na to rychle odpovídá: „Ano, Pane Bože, pomoz Mařence, aby byla důslednější a děti nedělaly takový nepořádek." Navíc manželé se stále více poznávají, takže konfrontace modliteb s obyčejným životem je někdy dost tvrdá. „Už se s tebou nechci společně modlit. V modlitbě jsi svatý, ale tvůj život tomu vůbec neodpovídá." Tohle může být realita procesu zrání manželství.

Druhá překážka: Duchovní kvalita modlitby manželského páru je závislá na tom, jak se v církvi modlí pastor a jak motivuje k modlitbě muže. Jestliže dnes ve většině modlitebních shromáždění vidíme hlavně ženy, pak si nedělejme naději na probuzení v národě. Duch svatý určitě chce odpovědět na zoufalé volání žen, ale pokud muži Ducha svatého neposlechnou...

Třetí překážka: „Stejně i vy muži, kteří žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší, a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet." (1Pt 3,7) Nemá-li muž porozumění pro svou ženu, neprokazuje-li ženě úctu, i když ona je tak jiná, je mezi ním a Bohem blok - modlitební překážka. Všimněte si, že odpovědnost za modlitbu je opět kladena na muže. V Kristu Ježíši jsou si muž a žena před Bohem rovni. Proto v Kristu Ježíši ženatý muž i vdaná žena mají před Boha nejprve předstupovat samostatně a své hluboké osobní věci mají s Bohem projednávat soukromě. Tak se vyhneme mnohým nedorozuměním. Společně se modlíme za to, v čem můžeme být stoprocentně zajedno. Jednota je hlavní síla společné modlitby. Nejednotná společná modlitba je ztrátou času. Osobní modlitby potřebujeme denně, jinak duchovně zemřeme. Společná manželská modlitba má tryskat ze spontánní potřeby. Pokud se vám ještě denně nedaří, nezoufejte, ale hledejte jednotu. Pak poznáte Boží moc a modlitba - i ta společná - vás začne těšit. Už to nebude povinnost, ale radost. Hlavně si však dávejme pozor na nečistotu, hněv, hádky, pochybování a vzájemnou neúctu. A vyprošujme Ducha svatého všem mužům, především však těm, kteří nás vedou.

Pokoj Pána.

Jirka Bureš, pastor AC Polička