Náš modlitební postoj

Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: 'Zastaň se mne proti mému odpůrci.' Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.'„ A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?" (Luk 18,1-8)

Pojďme se společně trochu zamyslet nad tímto podobenstvím, z kterého pro nás zároveň plyne nádherné zaslíbení. Pán Ježíš zde říká, že Bůh se zastane svých dětí, které k němu dnem i nocí volají. Povšimněme si důležité věci. Tato výzva k neochabování v modlitbách je použita v procesu zastání se práva. Není zde řečeno, že vyslyší každou naši prosbu, ale že pro nás zjedná právo. Já osobně tomu rozumím z celého kontextu tak, že se nás zastane v těch věcech, na které máme jako Boží děti právo. Vdova, která ustavičně chodila za soudcem, chtěla zastání ve věcech, na které měla právo. Na co máme právo my? Určitě máme právo žít jako Boží děti, kterým jsou určená mnohá zaslíbení. Nepřítel se nás bude neustále snažit obelhat a okrást o vše, co má Bůh pro nás připraveno. Zabraňuje prohlubování našeho vztahu s Bohem. Musíme vědět, že máme v nebi svého Zastánce, který čeká na naše modlitby. Jsem přesvědčen, že Bůh má zároveň zalíbení v našich modlitbách. Dovolím si zde pro ilustraci použit příběh o dvou rabínech.

V Izraeli bylo sucho a tak lidé přišli za rabínem Wilhelmem s prosbou, aby se modlil za déšť. On se modlil, modlil, modlil, a ne a ne zapršet. Zemědělci se tedy rozhodli jít za jiným rabínem. Přišli za druhým rabínem Hugem se stejnou prosbou. Ten se pomodlil a začalo pršet. Lidé jej začali chválit, že se jistě jeho život musí Bohu líbit, neboť vyslýchá jeho modlitby. Rabín jim velmi moudře odpověděl: „Bůh vyslyšel mou modlitbu, ale to ještě neznamená, že má ve mně větší zalíbení než v rabínu Wilhelmovi. Právě naopak. Poslyšte. Bůh chce někdy své věrné poslouchat, jak jej o něco prosí. Pokud vidí vytrvalost a neustálou neodbytnost, tak se tím prohlubuje vzájemný osobní vztah. My lidé se také někdy necháváme přemlouvat k něčemu svými dětmi a nevyslýcháme jejich prosby hned napoprvé." Bohu jde o něco osobního a hlubokého. Každý rodič je potěšen, když mu děti projevují důvěru a vynakládají úsilí v komunikaci. Nedivme se, že Bůh touží po stejné věci.

Podobenství je zakončeno otázkou, zda Syn člověka (Ježíš Kristus) nalezne víru na zemi, až přijde. Jaký druh víry tedy bude Ježíš hledat na zemi při svém druhém příchodu? Význam řeckého slova víra v podstatě znamená, že člověk mění důvěru v sebe na důvěru v Boha. Mohli bychom to říci také jinými slovy, že se odevzdává pod vládu Ježíše Krista. Činíme-li to každý den, tak již nechceme být sami sobě zastánci, kteří se domáhají svých práv. Tuhle práci přenecháváme svému Spasiteli Ježíši Kristu. Dokazujme svým životem a prosbami, že jsme plně vydáni Kristu, a důvěřujeme mu. Pokud nás zastihne druhý příchod Ježíše Krista, budeme připraveni a Pán bude poctěn naší vírou, kterou nalezne. Někdy se zamýšlím nad postoji srdce, s jakými křesťané volají k Pánu.

Bože, dej mi...

Nemohu se zbavit dojmu, že prosby některých křesťanů vypadají jako návštěva obchodního domu, kde člověk vytáhne seznam položek, které je potřeba nakoupit. Modlitby potom vypadají nějak takto: „Bože, dej mi to, na co mám právo, co jsi mi zaslíbil". Velmi mi to připomíná postoj marnotratného syna, který řekl: „Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá." Jak příběh pokračuje? Syn odchází od Otce a prohýří majetek. Tento syn příliš neprohluboval vztah se svým otcem, ale naopak. Nebeský Otec tímto postojem jistě není příliš poctěn.

Bože tobě...

V podobenství o vdově si všimněme těchto slovíček. Např. „zjednat právo vyvoleným" nebo „nalezne víru". Můžeme usoudit, že Bohu jde o jeho milované děti, které rád slyší, když k němu volají a je potěšen jejich důvěrou. Přeje si s každým z nich rozvíjet osobní vztah. Taková modlitba není návštěva supermarketu, ale například příchod do domácnosti, kde se lidé radují ze vzájemného obecenství. Lidé nechodí prohlubovat osobní vztahy do supermarketu, ale používají k tomu jiná místa, kde se mohou věnovat jeden druhému. Přicházejme před trůn Boží s pohledem upnutým na něj, ne na sebe. Žalm 100,4: Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu. S tímto postojem začínají modlitby nějak takto: „Bože Tebe chválím, Tobě děkuji, Tebe bych chtěl více znát, Tvé království ať přijde, důvěřuji Tobě, staň se Tvá vůle, Tobě se vydávám atd."

Bratře a sestro, nedej se uštvat tlakem doby ani vichřicemi, které kolem nás sviští, ale stůj pevně na skále, kterou je Ježíš Kristus. Přeji ti větší a hlubší vztah s Králem králů.

Lumír Folvarčný,

pastor AC Karviná