Demokracie do církve?
Při četbě tohoto nadpisu jistě mnozí čtenáři nadskočí a uchopí časopis zvyklým chvatem, aby jej mohli kdykoliv začít trhat na tenké proužky a tyto posléze porcovat na drobné čtverečky... :-)
Tento podmíněný reflex zřejmě vznikl v roce 98 minulého století, kdy v naší církvi zaznělo poprvé slovní spojení „jed demokracie".
Demokracie v naší republice nicméně oslavila dvacet let trvání a v okolním světě také v mnoha státech trvá. Tedy žijeme v ní a je tedy nepochybně potřebné se jí zabývat.
V již zmíněném roce 1998 vyšel v našem časopise (10/98) článek na toto téma a ani dnes, cca po 12 letech bych na něm jako autor nic neměnil. Navzdory tomu, že jsem za něj na internetových stránkách Granosalis posléze obdržel ironickou cenu udělovanou nejhorším literárním počinům. J
Demokracie jako nástroj
Protože jsme obklopeni většinou sekulárním světem a také většina lidí označujících se za křesťany se podle něj chová, doléhá na nás silně jeden slogan: „Naším cílem je rozšířit demokracii na další státy na světě. Potom nepochybně zmizí války, hlad a další velká negativa lidského soužití!" Omyl jak Brno (Brňáci jistě odpustí).
Jak je zřejmé z rozboru slova, demokracie znamená vládu lidu. Jaksi samozřejmě se předpokládá, že „lid" je moudrý, uvážlivý a schopný. Jeho vláda tedy bude zajisté moudrá, uvážlivá a kompetentní. (Komu by to nelichotilo, vždyť se to vztahuje na každého z nás...)
„Lid" je však takový, jaký je a bude takový jaký bude. Dle mého soudu ne nadbytečné sdělení. Dnešní západní společnost, ke které patříme, jednomyslně konstatuje svůj mravní úpadek. Od něj se přirozeně odvíjí úpadek ve všech ostatních oblastech života: Lidé přestávají být schopni žít v rodinách. Děti, které nevyrůstají v úplných rodinách, jsou obecně méně schopné zapojit se přínosným způsobem do společnosti. „Provoz" rozbitých rodin či jiných forem soužití je velice drahý a neefektivní. Velká část západních zemí vymírá díky nedostatečnému populačnímu přírůstku. (Hlavní příčinou je takřka jistě narůstající sobectví kombinované se vzácným nedostatkem soudnosti.) Ekonomika těchto zemí bude v blízké budoucnosti čelit zřejmě neřešitelným problémům.
Takováto společnost je evidentně těžce nemocná ne-li bláznivá. Vládne si a bude vládnout bláznivě.
Podíváme-li se na masovou propagaci potratů, homosexuality, promiskuity či cílený boj proti řádné výchově dětí, minimálně nás to povede k zamyšlení když ne k okamžitému souhlasu s tímto tvrzením.
Z výše uvedeného si činím tento závěr: Demokracie v žádném případě není cílem, je toliko jedním z prostředků, nástroj...
Nástroj, který v rukách neschopného zraňuje a ničí, v rukách schopného tvoří.
Naším cílem tedy není „vláda lidu" ale dobrá a moudrá vláda spojená s dobrým a moudrým lidem, který bude ochoten svoji vládu poslouchat.
Dostáváme se tedy okruhem ke Komenskému a dalším velikánům, kteří věděli, že klíčem k prosperitě lidstva je jeho proměna a výchova a ne ustanovení „toho pravého vládce" ať již je jím jednotlivec či společnost s všeobecným volebním právem.
Znovu: Demokracie je nástroj!!!
Před léty jsme jako církev bojovali proti vstupu našeho státu do Evropské unie s tím, že její struktury obsahují „demokratický deficit". V EU, coby převážně sekulárním útvaru, je takováto absence „nástroje demokracie" velice nebezpečná. Důsledky tohoto demokratického deficitu vidíme všichni rok od roku více. Mocenské struktury EU se chovají rok od roku sobečtěji, autoritativněji a hloupěji. Ovlivnit tuto skutečnost je díky existujícímu demokratickému deficitu velmi obtížné.
Pryč s modlářstvím!
Proč budí téma demokracie tolik emocí, pokud se otevře z jiné pozice nežli bezvýhradného souhlasu? Proto, že sekulární svět ji zařadil mezi své klíčové modly, kterými nahradil Hospodina. Dalšími jsou např. humanismus či tolerance ve svých extrémních podobách (jak už to u falešných božstev bývá).
Zkuste skácet či se jen dotknout modly a nejspíše se se zlou potážete...
Demokracie je dobrý nástroj stejně jako zlato je dobrý materiál na zubní korunky. Jestliže uděláte ze zlata býčka, kterého budete uctívat, jste na cestě do zahynutí. Uctíváte-li demokracii jako cíl svého snažení, jste na cestě do zahynutí.
Uděláte-li si zlatou zubní korunku, může vám léta dobře sloužit. Použijete-li demokratické principy s bázní a modlitbou, mohou vám dobře posloužit.
Jak s demokracií v církvi?
Otázka, která se řeší již staletí a diskuse a následné uplatňování jejích výsledků budou trvat nejspíše do příchodu Krista.
Nemáme-li však co do činění s „modlou", ale zacházíme s „nástrojem", nemusíme se bát.
Pracujme však rozvážně a opatrně, protože demokracie je nástroj pěkně ostrý. Může i vážně poranit.
Již ve zmíněném prvním článku k tématu odkazuji na místa v Písmu, která nám dokládají fungování demokratických principů v některých případech již v prvotní křesťanské církvi. Výběr „mužů ke službě u stolů" v knize Skutků je jen jedním z nich.
Uplatnění demokratických principů v církvi se tedy nemusíme bát ani je „kropit na potkání svěcenou vodou". J
Co se týče fungování církve jako celku, ukazuje nám Písmo jiný princip, nežli je demokratická volba vrcholového vedení. V čele církve stojí apoštolové (vybraní Hospodinem), kteří ve spolupráci s dalšími úřady církve rozhodují v klíčových otázkách. (Viz Sk 15.)
Prvních dvanáct apoštolů ustanovil Pán Ježíš na pokyn svého Otce, další byli již rozpoznáni a přijati samotnou církví (včetně apoštola Pavla).
Protože „apoštol" stejně jako prorok, učitel, evangelista či pastýř je „dar od Hospodina" (Ef 4,11), jsme v případě těchto úřadů zcela odkázáni na milost Boží stejně jako v případě znovuzrození člověka.
Není-li církev Boha poslušná, nerodí se do Božího království noví lidé a Bůh také nedává církvi své dary - pastýře, učitele, evangelisty...
Protože je „snazší organizovati nežli poslouchati" vypomáhá si někdy církev fintou: Znovuzrození již není požadavkem pro členství v církvi - stačí zápis v matrice. Boží povolání a obdarování již není požadavkem pro uvedení do církevního úřadu - stačí demokratická volba.
Výsledky potom tomuto odpovídají.
Prosme proto Boha nejen o další znovuzrozené, ze kterých budeme v církvi „činit učedníky" (Mt 28) ale i dar Bohem povolaných a obdarovaných služebníků, kteří budou církví rozpoznáni a posléze uvedeni do výše zmíněných úřadů.
Aleš Navrátil
Poučení z minulosti
Vážení čtenáři, pojďme se nyní seznámit se třemi slavnými dokumenty v dějinách moderní demokracie. Vybrali jsme je proto, abychom se mohli konkrétněji seznámit přímo s myšlenkami často citovaných a opěvovaných osobností, které se snažily přinést mnoho dobrého. Jistě jim patří světový věhlas a sláva, jejich dílo se dařilo, ale v konečném důsledku nejsou ani ty nejryzejší myšlenky o demokracii samy o sobě schopny změnit člověka uvnitř a uzdravit společnost. Nestačí mít jen dobrý úmysl a touhu po zlepšení, a ani s nezměrným úsilím či osobními oběťmi lidstvo nedokáže dojít až do cíle. Slýcháme: „musíš mít nezlomnou víru a zvítězíš", ale je víra v principy demokracie tou pravou vírou? Vztah mezi pojmy „víra" a „demokracie" je nezbytné chápat hlouběji...
„Kvalita" demokracie je přímo úměrně závislá na „kvalitě" lidí, kteří ji tvoří. Pokud budeme stavět dům z nejkrásnějších voskových cihel na světě, asi brzy spadne. Naše nezměrné úsilí během stavby, nemalé finanční náklady a oběti i upřímná víra v nový dům přijdou v niveč.
Nejsem nepřítelem demokracie, každopádně má lepší výsledky i dopad na životní úroveň lidí než všechny nedemokratické formy totality. Ale podobně jako vosk nepatří do zdiva, nýbrž na svícen, tak ani od demokracie nemůžeme očekávat, že trvale a pevně postaví lidskou společnost na pevný základ, dá jí domov a vyřeší Problém člověka - hřích.
Demokracie je nástroj, který při správném používání přináší užitek a při nesprávném používání škodu. Jak překvapivé J. Nejprve je potřeba „uzdravit" člověka, poté jeho rodinu a z tohoto základu vzejde zdravá společnost, která dokáže tvořit zdravou a funkční formu vlády - na tomto zdravém základě mají teprve úvahy o řízení společnosti své nezastupitelné místo. Víra v demokracii předchozí kroky nejenže nemůže zajistit, ale dokonce zastiňuje Toho, kdo tuto uzdravující sílu má.
Evangelium není vynález novozákonních pisatelů Matouše, Marka, Lukáše či Jana. Je to Boží moc ke spasení každému, kdo je ochoten ji přijmout. Je to nezasloužený dar Stvořitele svému stvoření. Dar z Boží milosti určený k uzdravení podstaty lidské existence - obnovení Života, který měl Bůh v původním plánu pro člověka a cesta k trvalému usmíření hříchu, k uzdravení člověka (ducha, duše i těla), jeho rodiny a následně i celé společnosti.
Podívejme se v dějinách na „fungování" těch generací, které stály na pravdách Písma a budovaly společenské zřízení. Spočívá na nich Boží požehnání a jejich pojetí demokracie pod Boží vládou prosperovalo. Srovnáme-li to s generacemi, které sice také budovaly demokracii, ale v duchu humanismu a podle biblických zásad nežily upřímně (formální návštěvy kostelů a tradice nestačí), nebo se dokonce svými vyznáními či životem Bohu vysmívaly, vidíme nad výsledky prokletí táhnoucí se řadou pokolení.
Kompaktáta z Mayflower
11. listopadu 1620
Jedna z ranných amerických osad byla založena skupinou anglických nonkonformistů, známých v amerických dějinách pod jménem Poutníci. Odebrali se do Nového světa s úmyslem zbudovat společnost na základě svobody vyznání. V září 1620 vypluli z Plymouthu v Anglii na palubě malé lodi Mayflower a po dvouměsíční bouřlivé plavbě přistáli na mysu Cod (Cape Cod, na severovýchodním pobřeží dnešních Spojených států). Když se ocitli v dohledu amerických břehů, shromáždili se jejich předáci v hlavní kajutě a sepsali úmluvu o společenském řádu nové osady. Tato úmluva, jeden to z nejstarších dokumentů amerického demokratického zřízení, známá jako Kompaktáta z Mayflower, se stala ústavní listinou osady.
A tak, jak napsal guvernér Bradford, „ze skromných počátků věci veliké se zrodily... a právě tak jako jediná svíčička zažehne tisíc jiných, tak i světlo zde vykřísnuté zazářilo mnohým, ba možno říci, celému našemu národu."
Ve jménu Páně, Amen. My, jichž jména jsou podepsána, věrní poddaní našeho Svrchovaného pána krále Jakuba, z Boží milosti krále Velké Britanie, Francie a Irska, Obránce Víry, atd., Podniknuvše pro slávu Boží jakož i pro rozvoj křesťanské víry a pro čest Krále a Vlasti Cestu, abychom zřídili první osadu v půlnočních končinách Viržinie; tímto listem slavnostně a navzájem před Bohem a jeden před druhým se usnášíme a sami sebe vespolek pojíme v občanské Těleso Politické, pro lepší svoji Správu a Ochranu a Pokračování v Cílech svrchu zmíněných; A z té moci vynášeti, ustavovati a zřizovati takové spravedlivé a rovné Zákony, Nařízení, Články, Ústavy a Úřady, čas od času, jak bude uznáno za nejprospěšněji pro obecné Dobro Osady; těmto pak slibujeme patřičné Poddanství a Poslušnost. V čehož svědectví tuto jsme podepsali svá jména na mysu Cod jedenáctého listopadu Anno Domini 1620.
O Poutnících je známo, že se drželi Písma a Pán jim žehnal. Do Nového světa šli s vírou. Ano, ale s vírou v Boží slovo, s vírou, že je Pán vede a chrání. Dějiny i jejich ovoce ukazují, že víra této generace obstála. Proto měla i „jejich demokracie" úspěch. Zajímavé je, jak stručně lze vyjádřit podstatu dohody mezi lidmi, kteří mají jednotu Ducha a společnou cestu k Pánu.
První nástupní proslov Woodrowa Wilsona
4. března 1913
Woodrow Wilson, učenec, vychovatel a reformátor, byl presidentem Spojených států od roku 1913 do roku 1921. Ve svém prvním nástupním proslovu formuloval program konstruktivní reformy, jenž byl v souladu se vznešenou americkou tradicí liberalismu a demokracie. Byl oddán ideálu vlády, jež by činně hájila zájmy prostého lidu a podporovala rozvoj jeho blahobytu.
Nikde jinde na světě neukázali vznešení mužové a ženy v úchvatnějších formách krásu a sílu soucitu, pomoci a rady i bližnímu v úsilí napravit křivdu, zmírnit utrpení a poslat slabé cestou síly a naděje. Nadto jsme vybudovali skvělou vládní soustavu, která po dlouhý věk byla v mnoha směrech vzorem těm, kdo se pokoušejí opříti svobodu o základy, jež by odolaly nahodilým změnám, bouřím a nehodám. Náš život obsahuje vše, co je vznešené, a obsahuje to v bohaté hojnosti.
S bohatstvím přišlo neomluvitelné plýtvání. Rozházeli jsme velkou část toho, čeho jsme mohli použít a nedbali jsme o zachování štědrých darů přírody, bez nichž by náš genius podnikavosti byl bezcenný a neschopný, zhrdli jsme obezřelostí, byli jsme hanebně marnotratní právě tak, jako obdivuhodně výkonní. Jsme hrdi na své průmyslové úspěchy, leč dosud jsme se sdostatek nezamyslili nad jejich nákladností v lidských hodnotách, nad tím, co stály na odhozených životech, na přetížené a zlomené energii; nad strašlivou hmotnou a duchovní cenou, splacenou muži a ženami a dětmi, na jejichž bedra dopadala celá ta mrtvá váha a břímě bez milosti a po všechna ta léta. Všechno to úpění a utrpení nám ještě nedolehlo k sluchu; ten slavnostní, dojemný spodní tón našeho žití, plynoucí z dolů, z továren a ze všech domovů, kde zápas o bytí má své vysezené místo. Spolu se skvělou vládou přišlo mnoho tajného, a my příliš dlouho odkládali do těchto tajů nahlédnout a prozkoumat je nezaujatým a nebojácným okem. Té skvělé vlády, kterou jsme milovali, bylo příliš často zneužito k soukromým a sobeckým cílům, a ti, kdo jí zneužívali, zapomněli na lid...
Pevným základem vlády je spravedlnost, nikoliv soucit ... Rovnost příležitosti k úspěchu, stěžejní to požadavek spravedlnosti v politickém tělese, není možná, pokud životy a životnost mužů, žen a dětí nejsou chráněny před následky mohutných průmyslových a společenských přerodů, jež jednotlivec nezvládne ani nezmění. Společnost musí dbáti toho, aby sama nerozdrtila, neoslabila, či nepoškodila své vlastní složky. První povinností zákona je zachovati při zdraví společnost, které slouží. Zdravotní zákony, zákony o čistotě potravin a zákony, určující pracovní podmínky, k jejichž určení síla jednotlivce nestačí, jsou podstatnou součástí spravedlnosti a právní výkonnosti.
Zde je vznešený úkol nových dnů: Vše, co se dotýká našeho státního života, pozvednout do světla, jež vyzařuje ze svědomí každého jednotlivce a z jeho ideálu práva. Nelze si představiti, že bychom tak učinili jako straníci; nelze věřiti, že bychom to dokázali v neznalosti fakt či ve slepém spěchu. Budeme obnovovat, nikoliv bořit. Nástrojem nám bude naše hospodářská soustava, taková, jaká je a jak může být pozměněna, nikoliv jaká by mohla být, kdybychom měli před sebou nepopsaný list papíru; krok za krokem ji učiníme takovou, jakou by měla být, vedeni duchem lidí, kteří pochybují o své vlastní moudrosti a hledají radu a poučení, nikoliv mělkou samolibost či vzrušení výprav k cílům, jež sami neznají. Naším heslem bude vždy spravedlnost, a jen spravedlnost ...
„Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus." (1K 3,11) Biblický základ byl humanismem odsunut do pozadí a jak postupně dohasínala víra v Boží moc, zůstávalo jen lidské snažení...
První nástupní projev Franklina D. Roosevelta
4. března 1933
Když se v březnu 1933 Franklin Delano Roosevelt ujal úřadu presidenta Spojených států, země tonula v hluboké hospodářské krisi, a její demokratické zřízení stálo tváří v tvář nejtěžší zkoušce amerických dějin. Bude stát schopen dosáhnouti hospodářského ozdravění a sociálního pokroku tradiční demokratickou cestou? Na tuto otázku nový president s důvěrou odpověděl kladně. Sliby nástupního projevu byly bezodkladně uvedeny v zákon, a jako v minulosti, Spojené státy opět dokázaly, že demokracie může jednati účinněji a zároveň spravedlivěji a snášenlivěji, než jakákoliv jiná vládní forma.
naším pravým údělem není býti obsluhovánu, nýbrž sloužiti sami sobě a svým bližním.
Poznání, že hmotné bohatství není pravou mírou úspěchu, jde ruku v ruce se zavržením mylného názoru, že úřad a vysoká politická hodnost mají být ceněny jen podle míry hrdosti a osobního zisku; v peněžnictví a v obchodě pak je nutno skoncovat s chováním, jež příliš často dávalo posvátné důvěře vzhled bezcitné a sobecké nepravosti.
Není divu, že důvěra chřadne; vždyť se jí daří jen v poctivosti, ve cti, v posvátnosti závazků, ve věrné ochraně, v nesobeckém podnikání. Bez toho všeho nemůže důvěra žít.
Obnova však nevolá jen po změnách v mravnosti. Tento stát volá po činech, po okamžitých činech.
Naším největším a předním úkolem je dát lidem práci. Není to problém neřešitelný, přistoupíme-li k němu moudře a statečně.
Částečně to můžeme dokázat přímým vládním náborem, jednajíce jako bychom jednali v nebezpečí války; zároveň však poskytnutím zaměstnání uskutečníme vysoce žádoucí veřejné práce, jež povzbudí a zreorganisují využití našich přírodních zdrojů.
Ruku v ruce s tímto podnikem musíme otevřeně uznat, že obyvatelstvo se převážně soustřeďuje v průmyslových centrech, a redistribucí v celostátním měřítku se musíme pokusit o zajištění lepšího využití půdy těm, kteří jsou k zemědělství nejpovolanější.
Pomůže nám, zaměříme-li své úsilí k zvýšení hodnoty zemědělských výrobků, čímž zároveň zvýšíme kupní sílu a odbyt pro výrobky měst.
Pomůže nám, zamezíme-li realisticky tragedii rostoucích exekučních ztrát domků a drobných hospodářství.
Pomůže nám, budeme-li trvati na tom, aby federální, státní a místní správa sledovala požadavek drastického snížení výdajů.
Pomůže nám unifikace podpůrných akcí, jež jsou dnes často rozptýlené, nehospodárné a nerovnoměrné. Pomůže nám státní plánování a dozor ve všech oborech dopravnictví, komunikací a jiných zařízení nesporně veřejné povahy.
Náprava může být zjednána mnoha způsoby, nikdy však nebude zjednána pouhými slovy. Musíme jednat a musíme jednat rychle.
musíme zavést přísný dohled nad peněžnictvím, úvěry a investicemi; musíme skoncovat se spekulací penězi druhých a musíme zajistit dostatečnou, leč zdravou měnu.
To jsou body, s nichž povedeme útok. Budu ihned naléhat na nový Kongres v mimořádném zasedání, aby mi poskytl podrobná prováděcí opatření a požádám jednotlivé státy o okamžitou podporu.
Tímto akčním programem hodláme uvésti do pořádku svůj státní dům a důchod vyrovnati vydání.
Přes svoji ohromnou důležitost jsou naše mezinárodní obchodní styky až druhé na řadě po výstavbě zdravého státního hospodářství.
Pokládám za praktickou politiku, klást první věci na první místo. Nebudu šetřit úsilím o obnovu světového obchodu mezinárodními hospodářskými úpravami, avšak řešení našeho domácího nebezpečí nestrpí odkladu.
Základní myšlenka těchto konkrétních prostředků k národnímu ozdravění není úzce nacionalistická.
Je to především zdůraznění vzájemné závislosti rozmanitých prvků Spojených států - je to uznání starého a trvale platného projevu amerického pionýrského ducha.
Je to cesta k ozdravění. Je to cesta bezprostřední. Je to nejpevnější záruka, že ozdravění bude trvalé.
Na poli světové politiky bych tento stát zaslíbil politice dobrého souseda - souseda, který je odhodlán ctít sama sebe a protože tak činí, ctí i práva ostatních - souseda, který respektuje své závazky a svatost svých dohod ve světě a se světem sousedů ...
„Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu." (1K 1,19) Dělá to snad Bůh proto, že nás nemá rád? Ne, volá nás k sobě a pokud nás něco (naše moudrost, úsilí o nápravu, víra v lepší zítřky) odvádí, odhaluje nám to v pravém světle: Tato víra není pravá a cesta k cíli tudy nevede.
Prognostik varuje: Svět opět čeká velká válka
22. září 2010, rozhovor
„Celá Amerika už jen posluhuje dluhu. Všichni pracují na banky. Až se země zhroutí, nastane celosvětově období temna podobně jako po pádu Říma."
Když se podíváte do historie, co následuje po období ekonomických obtíží a propadů? Když trhy v roce 2008 zkolabovaly, nastala panika. Rok 2009 byl rokem celosvětových sanací a stimulů. Nafoukla se sanační bublina, jak jsme ji nazvali. Říkali jsme, že až tato bublina splaskne, až už se vládám nebude dostávat dalších peněz na stimulace, přijde nezbytně válka. K tomu to nyní směřuje.
Vážně?
Zajímají se pouze o svůj prospěch a klamou sami sebe. Když jste sem přijel, vystoupil jste snad z jumbo jetu a rozvinuli před vámi červený koberec? Vyhrávala k tomu snad hudba? Ten jejich sebeklam, pocit vlastní důležitosti, je obrovský. A hrozně nesnášejí, když ztrácejí. Když ztrácejí moc. A lidé, jejichž zájmy hájí, zase nesnášejí finanční ztráty. A ty finanční ztráty nyní jen tak neustanou. Organizace, jako je Mezinárodní měnový fond nebo Evropská měnová unie, jen zachraňují velké korporace, banky, finanční a investiční instituce, které špatně investovaly. To je proti jakýmkoli pravidlům byznysu. Sanují ovšem jen své kamarády. Když kamarádi přijdou o peníze, politici je vezmou od řadových občanů a kamarády zahojí. A říkají tomu úsporná opatření.
www.tyden.cz
Poslední ukázka je aktuální, představuje obraz dneška. Zamysleme se - je na tom obraze vymalováno, že bychom se poučili? Uběhlo bezmála 400 let experimentování s demokracií. Leccos jsme se naučili, mnoho bojů jsme úspěšně vybojovali, ale zdá se, že pointa nám ve většině stále uniká. Kolik zbývá času na další pokusy? Závěrem bych nechal promluvit Písmo, které je opět velmi aktuální:
(Žd 3,7 až 4,2)
za redakci Pavel Slepička
Citováno z knihy Listiny svobody, vydala informační služba Spojených států.