O nadcházející době

Představme si, že by před nás někdo postavil nějakou sochu nebo obraz, aby byl naším bohem, kterému bychom se klaněli. Pravděpodobně bychom odolali. Ale co kdyby nám podstrčil něco daleko rafinovanějšího. Například nějakou moderní technologickou hračku, nebo nějaké moderní populární náboženství (čti „modlářství"). A co kdyby toto náboženství vypadalo převelice lákavě? Co kdyby se jednalo o ochranu kytiček a broučků (ekologie), nebo o všeobjímající toleranci vůči všemu a všem (humanismus)? Nebyli bychom potom v pokušení se takovéto modle poklonit, nebo se před ní alespoň maličko sehnout „aby se neřeklo"? Abychom se vyhnuli například problémům? Milovaní, nemylme se. Nelze si modly ošklivit a přitom jíst z jejich oltáře! Apoštol Pavel to v listu Římanům napsal zcela jasně:

„Říkáš, že se nesmí cizoložit, a sám cizoložíš? Ošklivíš si modly, a věci z jejich chrámů bereš?" (Římanům 2,22, CEP)

Není příznačné, že Pavel tuto věc psal právě do Říma? Řím a celá jeho říše byla tehdejší politickou velmocí, obrovským byrokratickým aparátem, podobně jako je jí nyní Evropská unie. Možná že ne nadarmo mnozí považují současnou integrovanou Evropu za historického pokračovatele Římské říše a Margaret Thatcherová ji se zdviženým prstem nazvala „Čtvrtou říší". Protože i my jsme součástí tohoto celku, měli bychom být připraveni na to, co přichází. Možná se trochu s úšklebkem díváme na evropská nařízení o zakřivení okurek nebo regulaci slunečního svitu a přehlížíme, jak se postupně ukrajují naše svobody projevu. V České republice zatím můžeme chodit na ulice a svobodně hovořit o Pánu Ježíši. Přesto není daleko doba, kdy z důvodu „tolerance" nebudeme smět veřejně legálně hovořit o naší víře. Ano, budeme vystaveni tlaku, abychom byli tolerantní k nevěřícím, kteří nechtějí slyšet evangelium. Bude nám předkládáno, že nesmíme hovořit o Bohu s muslimy, buddhisty či uctívači kdejakého kamene, protože to může být považováno za zásah do jejich osobní integrity. Nebudeme moci hovořit o homosexuálních praktikách jako o hříchu, protože se to bude dotýkat této skupiny spoluobčanů. Možná moje slova působí jako přehnané strašení a samotnému se mi nepíší lehce. Přesto máme řadu proroctví, která nás na tuto poslední dobu připravují a ta doba je již tu.

Lidé mají sklony být optimisty a doufat v to lepší v nás. Sám bych takovým chtěl být. Nyní však není na takový optimismus čas.

Dvacet let po sametové revoluci žijeme ve společnosti, která je označována jako svobodná. Pokud se náhodou někdo rozhodne vybočit s řady a vyjádřit poněkud skeptičtější pohled na současnou realitu evropského uspořádání, je většinou rychle ukázněn příkladem o frontách na banány a devizových příslibech. Možná máme pokušení i my někdy podlehnout této iluzi svobody, ale nemylme se. Naše svoboda se neměří dostupností banánů ani možností cestovat až na konec světa. Naše svoboda má mnohem bližší ohraničení, kterým je možnost veřejně hlásat Boží slovo. Když jsem uvažoval o tom, jak tuto úvahu uchopit, vytanul mi na mysli příběh tří mladíků - Chananjáše, Míšaele a Azarjáše. Asi je spíše známe pod jejich babylonskými jmény Šadrach, Méšach a Abed-nego. Jejich příběh je dozajista známý, ocituji proto jen část jejich rozhovoru s králem Nebúkadnesarem:

„Nebúkadnesar se jich otázal: „Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili? Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!" Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme." (Daniel 3,14-18)

Pokusme se nyní přenést v čase do současnosti a místo uvedené sochy si představme například již zmíněnou multikulturní toleranci. Jak se zachováme v okamžiku, kdy vyjde zákon zakazující veřejné kázání Božího slova. Uhneme, podřídíme se? Nebo budeme riskovat perzekuci a budeme Boží slovo dál kázat? Můžeme se samozřejmě nechat inspirovat prvními křesťany, můžeme vzpomenout na pronásledování v době totality, můžeme se podívat na současnou podzemní církev v Číně. To všechno můžeme, ale co musíme, je položit si otázku, jak se zachováme každý sám za sebe? Neptejme se, jak se zachová naše církev nebo ostatní křesťané. Není podstatné, jak se zachová člověk, který sedí na bohoslužbě vedle mě. To není důležité. Nedívejme se na ostatní, nehledejme úkryt, skrýš či tajnou komůrku. Ptejme se sami sebe, jak moc vážně bereme své rozhodnutí následovat Pána.

Zmínil jsem příběh tří mladíků v babylonském zajetí. Příběh Daniela tím nekončí, k moci se dostal král Darjaveš a opět zde byl požadavek, aby se všichni klaněli zlatému obrazu a celý měsíc se nemodlili ke svým bohům. Daniel se vědomě rozhodl tuto direktivu nerespektovat a když se modlil k Hospodinu, otevřel u toho všechna okna, aby to každý viděl:

„Když se Daniel dověděl, že byl podepsán přípis, vešel do svého domu, kde měl v horní pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve." (Daniel 6,11, CEP)

Daniel ve svém životě učinil závažné a zcela zásadní rozhodnutí. Rozhodl se zcela vědomě porušit králův edikt a činit to, co činil vždy. Daniel věřil, že ho Hospodin může zachránit. Jeho rozhodnutí pro něj mohlo mít zcela fatální důsledky, nejen že by přišel o velmi dobré postavení u králova dvora, ale čekala by ho velmi nepříjemná smrt. Přesto se nepodřídil. Nechci, aby tato úvaha vyzněla negativně. Naopak bych si přál, abychom byli v tomto čase povzbuzeni těmito příběhy. Věřím, že mi Pán toto slovo vložil na srdce ne proto, abychom byli zdeptáni, ale abychom byli připraveni vydat svědectví o jeho moci a k jeho slávě. V úvodu jsem psal o modlách. Izraelský národ měl s modlami velký problém, vždyť stačilo jen aby se od nich Mojžíš na pár dnů oddělil a už uctívali zlaté tele. I my budeme zakrátko stát před rozhodnutím, jak se zachovat, až před nás položí jejich tele. Věřím, že nám dá Pán Ježíš sílu k tomu, abychom stáli pevně, jako jeho lid.

„Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu." (Jozue 24,15, CEP)

Tom Klíčník, AC Brno