Rozhlas a televize, hrozba nebo příležitost?

Žijeme v době, kdy sdělovací prostředky často komunikují s člověkem více než lidé mezi sebou. Pokud pozorně sledujeme své okolí, snadno zjistíme, že ze světa mizí „přirozené ticho". Tedy takové, které neobsahuje mocný hlas médií valící se ze všech stran. Hudba zní v restauracích, obchodech, firmách či v autobusech. Do vagonů metra se postupně instalují malé reklamní televizory s cílem nenechat cestujícího oddychnout od palby propagačního průmyslu. V hypermarketech kraluje chaos hlučných velkoplošných obrazovek. Vysílané informace musí divák často registrovat, aniž by chtěl. Některé marketingové teorie se domnívají, že odolnost jedince vůči reklamě není nikdy stoprocentní a je jen otázkou času, kdy podlehne. Co to však pro nás křesťany znamená? Máme se zříci technických vymožeností a žít někde v ústraní zbožný život světců? Či máme do tohoto světa aktivně vstoupit a být solí a světlem, jak nám káže Markovo evangelium? (Mk 16,15)

Proč píši o rozhlasu a televizi? Mnozí si možná řeknete, že je lepší od nich dát ruce pryč a raději šířit Dobrou zprávu pomocí tradičně osvědčené misijní metody z úst do úst. Taková metoda je jistě nejlepší, ale položme si otázku: Kolik času věnujeme zvěstování evangelia mezi lidmi a kolik jich tím oslovíme? Porovnejme si intenzitu našeho působení s téměř soustavnou masáží médií. Osobně zde cítím výrazný nepoměr.

Minulý rok jsem se často modlil za možnost proniknout do médií. Měl jsem silnou touhu promlouvat k tisícům hledajících, abych jim mohl přiblížit Ježíše a křesťanské duchovní hodnoty. Přihlásil jsem se také na kurz Úvod do mediálních studií, který pořádala Vyšší odborná škola misijní a teologická v Kolíně ve spolupráci s Trans World Radio. Vzpomínám si zejména na přednášku Petra Vaďury o křesťanském vysílání na Českém rozhlase Plzeň. To vyrábí pro toto veřejnoprávní médium právě výše uvedené rádio TWR trošku jiným způsobem, než na jaké jsou posluchači zvyklí z programové nabídky tradičně orientované náboženské redakce celoplošného vysílání z Prahy. Tehdy mě napadlo, že by bylo dobré, aby podobný pořad mohli lidé slyšet také u nás v severočeském kraji. Věděl jsem, že v převážně ateistickém regionu nebude jednoduché prosadit tak smělý požadavek, ale přesto jsem vše odevzdal v modlitbách Hospodinu a čekal na příležitost.

Již v prosinci minulého roku jsem měl možnost nahrát s místním zpravodajem Českého rozhlasu Davidem Hertlem krátký tříminutový vstup o sborníku Dialog na cestě, který vydal stejnojmenný literární klub, jehož jsem členem. Ten byl zařazen do pořadu Kulturní deník na Českém rozhlase Sever, v rozšířené verzi byl pak opakován v Křesťanském týdeníku na Rádiožurnálu a také v Českém rozhlase 6.

S tím jsem se však nespokojil. Staré protestantské heslo říká: Čiň a Bůh ti pomůže! Při natáčení jsem si vyžádal kontakt na ředitele Českého rozhlasu Sever, jemuž jsem zaslal doporučený dopis s požadavkem zařazení křesťanského vysílání do programové skladby. Byl jsem upozorněn, že pravděpodobně odpoví v tom smyslu, že podle průzkumů veřejného mínění není na severu Čech o tento druh pořadu zájem. Stalo se však něco zcela neočekávaného. Vedení v Ústí nad Labem můj podnět přivítalo, poděkovalo mi a informovalo mě o tom, že se právě mění programové schéma, ve kterém se už tento typ pořadu objeví. Navíc jsem byl pozván do pořadu Host Severu, kde jsem měl možnost čtyřicet minut hovořit o duchovních hodnotách.

Posléze byla provedena jiná anketa, ze které kupodivu vyšel jako jeden z nejreligióznějších míst v kraji právě mnou promodlený okres Louny. Dozvěděl jsem se o tom z telefonu od výše zmíněného zpravodaje, kterému byla na základě těchto skutečností tvorba pořadu přidělena. Zároveň jsem byl požádán o kontakty na další osobnosti křesťanského života, které by byly ochotné vystoupit ve vysílání, a o informace z církevního prostředí. V současnosti se připravuje vysílání, které bude zahájeno od září. Ti, kteří bdí a chtějí na severu naší vlasti mediálně působit, mají teď velkou šanci.

Někteří z vás si možná řeknou, že působení v médiích je sice prospěšné, ale že pro tuto službu jsou povoláni jiní - misijní pracovníci, pastoři, tiskoví mluvčí, biskup. Odpovím vám: Nemějte strach! Během své kazatelské praxe jsem si povšiml, jak moc věřících se bojí s někým začít rozhovor o spasení. Pro leckoho není tak těžké rozebírat rozdíly mezi církvemi, či probírat sporné teologické pasáže v Bibli. O tom se s nevěřícími mluví dobře, ale zkuste přejít k jádru věci.

V této souvislosti mě velmi oslovilo svědectví pastora Filipa Savočky z ukrajinské Církve spasení. Cituji: „Pamatuji si příběh jednoho známého evangelisty - kazatele. Na Sibiři, kde byl misionářem, došlo na jedné silnici k havárii, ve které byla vážně zraněna mladá dívka. V blízkosti nebylo žádné jiné auto, a proto onomu bratru nezbylo nic jiného než odvézt zraněnou do nemocnice, která byla vzdálena několik desítek kilometrů. Celou cestu dívka prosila: „Chci žít, hrozně chci žít." Nerozuměl jejím prosbám a jel rychleji a rychleji. Před samotnou nemocnicí dívka umřela. Vtom všechno pochopil - Bůh jej poslal, aby jí řekl o spasení (záchraně). Kristus nechtěl, aby šla do pekla, a dal jí šanci - věřícího bratra. Žel, on to promlčel."

Výsledkem našeho mlčení mohou být tisíce a miliony lidí mladých i starých, kteří nemohou nalézt cestu k věčnému životu. Bůh dělá všechno možné, abychom je mohli oslovit. Jednou z velmi efektivních možností jsou hromadné sdělovací prostředky. Přestaňme se jich tedy bát, začněme se za to modlit a aktivně na ně působme.

Závěrem bych rád uvedl slova apoštola Pavla Římanům: Takže pokud se mě týče, jsem připraven kázat evangelium i vám, kteří jste v Římě. Nestydím se totiž za Kristovo evangelium, neboť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. (Ř 1,16) Buďme připraveni kázat i těm, kteří sedí u televizorů či u rádia.

Ing. Ivo Kraus

AC Louny