Sportovci a křesťané

„Ne silou, ani mocí, ale mým Duchem, praví Hospodin zástupů." Zacharjáš 4,6

Milí sourozenci v Kristu, chtěl bych otevřít téma aktuálně sportovní - totiž vztah sportovce a jeho trenéra. A to přesto, že jde olympiáda mimo mě, protože nám doma v televizi nehraje ani ČT2 ani ČT4. :-)

Jsou lidé, kteří v životě dosáhli nějakého úspěchu. Sportovci na olympiádě jsou dobrým příkladem. Nechci teď polemizovat, jakou hodnotu bude mít dnešní lidská sláva jednou na věčnosti - myslím, že to za moc stát nebude. Jsou to však věci, které nám křesťanům mohou pomoct v přemýšlení o našem snažení, úspěchu a životě obecně.

Když někdo dosáhne velkého vítězství a jsou toho plné noviny, je vidět pouze menší část pravdy - konečný výsledek. Není vidět příprava, která úspěchu předcházela. Není vidět námaha, pot, slzy nebo jiná forma sebezapření, kterou ten člověk prošel, než mohl stanout na stupni vítězů. Mám pocit, že v dnešní době je kolem nás tolik zdůrazňovaný úspěch, že mnoho lidí očekává úspěch každý den. Očekávají slávu, dobrý pocit, „mít se fajn" a užívat si každý den. Je mnoho jasných důvodů, proč je takové očekávání mylné. Sportovec, který vytrvale netrénuje, nemůže vyhrát. Zemědělec, který nezaseje, nemůže sklidit. Stavitel, který nemá jasný plán nebo podle plánu nestaví cihlu za cihlou, nemůže postavit pevný dům. Vědec, který nebude bádat, nic neobjeví.

S mým duchovním životem je to stejné. Očekávám, že ve víře dosáhnu vítězství. Očekávám, že mi Bůh bude blízko celý můj život, že budu na věčnosti v Božím království (ne v pekle), že moje rodina bude fungovat, že moje služba Bohu bude provázena viditelnými úspěchy atd. Bylo by hezké, kdyby tohle přicházelo samo a každý den. Ale bez usilovné duchovní práce to nepřijde. Co je tedy potřeba dělat? Všechno to, co mi Bible ukládá a do čeho se mně tělesně nechce: odložit soběstřednost, budovat sebekázeň, studovat Písma se srdcem otevřeným pro Boží pravdy, trávit pravidelně určitý čas o samotě s Bohem místo usilování o co největší pracovní výkon, podřizovat své jednání Duchu Svatému, prokazovat milosrdenství bližním místo zdůrazňování svých „práv" a potřeb. Dalo by se toho najít mnohem více. Všechno mně to bude stát určitou námahu. Je to ale jediná cesta k úspěchu. Kdo nezaseje, ten nesklidí. Zaséváš správně, nebo čekáš, až to na tebe samo spadne z nebe?

Na sportovcích se můžeme naučit ještě jednu věc - špičkoví sportovci mají špičkové trenéry, kteří na nich tvrdě pracují, nesleví jim ze zadaných úkolů a bdí nad tím, aby šli dopředu. Moji milí, máme velkou výsadu, že máme toho nejlepšího osobního trenéra, jakého si jde v celém vesmíru představit. Bůh zná naše možnosti - nemá tedy na nás přehnané nároky, má individuální tréninkový plán šitý na míru života každého z nás. Zná tempo, kterým můžeme jít dopředu. Ve své moudrosti nás nebude hnát rychleji než zvládneme ani nás nenechá někde zakrnět. Vybral jsem pro vás jedno místo ze starého a jedno z nového zákona:

„Hospodinovo poučení, synu, neodmítej, když tě napravuje, nezoufej; Hospodin kárá, koho miluje, jak otec syna, jehož má v oblibě." (Př 3,11-2)

„Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zj 3,19-20)

Ať vás Bůh provází svou láskou a moudrou výchovou!

Honza Bubík, AC Vyškov