Utlumená církev?

Určitě nejsem sama, kdo přemýšlí, jak je to možné, že my, Kristova církev, jsme tak trochu v útlumu. Působí ještě mezi námi Boží moc? Kde je ten sborový dům, který tak potřebujeme? A co probuzení, o kterém se tolik mluvilo? Nebyly to všechno jen nereálné sny? A vůbec, jaké jsou Boží záměry s jeho lidem?

Tyto otázky občas slýchám, a když o nich přemýšlím, vybavují se mi jednoduchá slova: trpělivost, věrnost a vytrvalost. Proto přemýšlím o trpělivém životě ve víře, která věci zaslíbené Bohem převádí do reality našeho života. Přemýšlím také o věrnosti, své věrnosti smlouvě, do níž jsem s Bohem dobrovolně vstoupila. Přemýšlím také o tom, co to je vytrvalost v práci, kterou mi Bůh svěřil, i když se momentálně necítím nebo se vyskytnou nějaké problémy. Ono je to Boží myšlení přece jen jiné než to naše, i jeho čas má trochu jiné rozměry. Nakonec veškerá má přemýšlení vedou k jednomu závěru. Proč se zaplétat do složitých úvah, když je to tak prosté a jen my si to děláme složité. Jediná odpověď na to všechno je Ježíš Kristus. Copak On není počátek a konec všeho, tedy Alfa a Omega, tedy i mého celého bytí?

On k nám mluví rozličnými způsoby. A tak bych s vámi ráda sdílela něco, čemu mě naučil Duch svatý. Když začala před několika lety v letních měsících tropická vedra, dostávala jsem se do velmi svízelné situace. Protože jsme měli v dětství „studený odchov", nebyly pro mě letní dny oblíbeným ročním obdobím, pokud jsem zrovna netrávila čas někde ve vodě. A když se mi v posledních letech zhoršil zdravotní stav a nastala ta vedra, letní dny jsem spíše jen přežívala a dělala jen to, co bylo opravdu nezbytně nutné. Také jsem si proto vylévala srdce před Pánem. Nebudu to zbytečně rozvádět. A On mi dal odpověď. Žádný čas není pro křesťana vhodný, aby přežíval. Žádná situace, byť nám připadá sebeobtížnější, není důvodem k přežívání. Kristus přišel, abychom měli život. A život, to není přežívání. A tak jsem se učila a stále se učím, že On je mojí schopností, On je i tvojí schopností žít.

Vraťme se ale k jádru věci, k tomu útlumu, o němž jsem psala na počátku. Mít sborový dům je skvělé, dobré a potřebné. Ale pokud zatím není, neznamená to, že bez něj nemůžeme naplno žít. Mít dobrou aparaturu a chválící skupinky je také skvělé. Ale k čemu to bude, pokud se nezapojíme sami celým srdcem do chval. Mít skvělé aktivity a programy je dobré a užitečné. Ale pokud by jejich centrem nebylo Kristovo evangelium a nebyly by inspirovány Duchem svatým, bude z toho pouze nějaká činnost. Myslím, že rozumíte, o co mi v tomto sdílení jde.

Ještě bych chtěla na závěr zmínit to nejpodstatnější, což možná někomu bude znít docela tvrdě. K čemu Kristus ustanovil církev? Nejsme tady sami pro sebe, vždyť už nejsme sami svoji. Abychom se převážně obírali svými problémy, abychom si foukali své bolístky, aniž využijeme možnosti je řešit, to také není pro nás dobré. Řešme své problémy, vyhledejme pomoc, pokud si sami nevíme rady. Ale nedovolme, aby se to stalo naší celoživotní náplní. Nejsme zde také proto, abychom si jen užívali dobrých věcí. Rozumějte mi, prosím, dobře.

Vše, co potřebuji k životu a mnohé další, a i to, co nepotřebuji, mi chce dát Pán sám. On si to vzal na starost a říká: „Ty si s tím nedělej starosti. Když budeš hledat království Boží, já ti to přidám." Předkládejme mu své problémy a potřeby a nechejme na něm, jak to bude řešit, ať skrze zázraky, nebo přirozenou cestou skrze lidi. Nám dal Pán úkol nést evangelium, a to je život. Nést evangelium mohu jedině tehdy, když ho budu vroucně milovat a žít, nikoliv přežívat. Tak to tedy dělejme, svým životem i tím, že se podle potřeby připojíme ke sborové evangelizaci. Utlumená církev je jako spící obr. Když se ale probudí, pohne světem. Ale nezapomeňme, že ne svou silou a mocí, ale jedině Duchem svatým něco zmůžeme.

Eva Hasmandová,

AC Valašské Meziříčí