Co pro mě Pán Ježíš udělal

Toto svědectví není o tom, jak jsem uvěřila, ale jak jsem se vrátila.

Svůj život jsem odevzdala Pánu v roce 1987 a stala jsem se členkou sboru AC v Havířově. Manželovi se to nelíbilo a mezi věřící nechtěl jít. Začal pít a znepříjemňovat mi život.

I můj život začal jít špatným směrem. Kolem roku 1993 jsem ze sboru odešla, chtěla jsem jít svou cestou. Věděla jsem, že dělám špatně, ale Pán mě nechal. On nikoho nedrží násilím. Bylo to moje rozhodnutí. Když oba manželovi rodiče zemřeli, rozhodla jsem se ukončit manželství. Bylo to strašné manželství, nevěra, hádky, alkohol, ublížení na zdraví. Měli jsme tři děti, chtěla jsem se o ně postarat sama. Nastoupila jsem do práce na Důl Dukla a dostala jsem byt 3+1. Byla jsem šťastná, že máme kde bydlet.

Děti rostly a dospívaly a já jsem nechtěla zůstat sama. Toužila jsem najít si přítele. Tak jsem jednou jednoho potkala. Zdálo se to být fajn. Ale začala jsem také hodně pít alkohol a kouřit. A moc šťastná jsem nebyla. Svoje soukromé problémy jsem řešila alkoholem, až jsem byla agresivní. Starší dcera odešla, provdala se. Zůstala jsem s mladší dcerou a synem. Dcera má 21 a syn 17 let, mně je letos 43 roků.

Začala jsem se kvůli alkoholu nenávidět, chtěla jsem přestat, ale už jsem nemohla. Jednou mi dcera řekla, že bych měla jít na léčení. Ale proč? Vždyť chodím do práce, nejsem žádný alkoholik, takovou ostudu bych si nikdy neudělala. Tak jsem to zkoušela sama, nejvíce jsem vydržela pět dnů. Byla jsem tak nešťastná, že jsem nemohla spát, pořád jsem se nad tím trápila, nechtěla jsem skončit jako alkoholička.

A najednou to přišlo, vzpomněla jsem si na sbor, do kterého jsem chodila, jak mi tam bylo krásně. Začala jsem volat k Bohu: „Pane, prosím tě, pomoz mi! Já vím, že jsem tě opustila, prosím tě, pomoz mi! Možná mě neslyšíš, ale mně se nechce žít takový život, raději umřít než žít v takové ostudě." Pořád se nic nedělo, pořád jsem byla stejná. Zašla jsem i tak daleko, že jsem uvažovala, že si vezmu život. Chtěla jsem se opít a vzít si tabletky a... Říkala jsem si, že už mám docela velké děti, ony to zvládnou. Stejně jim dělám jen ostudu. A tak jsem seděla a přemýšlela, že vlastně udělám radost ďáblu, když si vezmu život. Víte, měla jsem pořád ve svém srdci Ježíše. I když jsem byla tak daleko, pořád jsem ho viděla, jak za nás hříšníky prolévá svou krev. Znovu jsem volala k Ježíši: „Pane, pomoz mi, odpusť, že jsem šla svou cestou, mně se hnusí můj život!"

A Pán mě vyslyšel a začal mi pomáhat. Teď zpětně to mohu vidět zcela jasně.

Když jsem jednou šla se svým přítelem domů, zlomila jsem si škaredě nohu. Měla jsem ji na třikrát zlomenou. Tři měsíce v sádře, nemocenská více než rok. V důsledku toho mi neprodloužili pracovní smlouvu a propustili mě. Zůstala jsem bez práce a s přítelem jsem se rozešla. Viděl, že nemám práci, a začal mi to dávat značně najevo. Když jsem přišla o práci i o přítele, začala jsem se zase opíjet. Neměla jsem sílu se tomu vzepřít a řešila jsem tím i svou samotu.

Každé probuzení z alkoholu bylo horší a horší. A tížilo mě svědomí, že jsem takový slaboch. Měla jsem touhu vrátit se do sboru, ale styděla jsem se. Jak se na mě budou dívat? Tolik roků jsem tam nebyla, teď tam přece nemůžu jen tak přijít.

Pak v létě přijela moje mladší sestra. Ale místo domluveného grilování jsme na zahradě začaly pít. Došlo to tak daleko, že jsme se pohádaly, až ze mě vylezlo, že když jsem chodila do sboru, že mě bylo rozhodně lépe. Sestra mi na to odvětila: „Jo, tys byla fanatička!" To se mě dotklo, tak jsem na ni řvala, že raději fanatička než alkoholička! Popadla jsem děti a maso a šla domů vařit oběd.

Cestou jsem potkala švagrovou, náhodou šla po cestě na procházku. Ale dnes vím, že to byl Pán, který mi ji dal do cesty. Ptala se mě, jak se mám. A já celá ubrečená jsem jí vyklopila, že se chci vrátit do sboru, ale že se stydím, že mě nepřijmou mezi sebe. Ona se pousmála a řekla, že se pro mě staví. Souhlasila jsem.

Nastal okamžik znovu uvidět známé tváře. Byla jsem nervózní. Když jsem však vstoupila dovnitř, cítila jsem se bezpečně. Všechna nervozita ze mě spadla. Připadalo mi, jako bych nikdy neodešla. Byla jsem šťastná. Tak mě Pán přivedl zpátky na svou cestu.

V mém životě se začalo všechno měnit. Prostě velký úklid. Znovu jsem Bohu odevzdala svůj život, který mi dal. Patřím jen jemu. Teď mě hodně mění a já jsem s ním moc šťastná. Začala jsem znovu žít, je to dva roky, co jsem s ním. Odpustil mi všechny mé hříchy. Alkohol ani cigarety už nepotřebuji. On mě vyléčil. Modlila jsem se za práci a Pán mi dal takovou práci, která mě baví. Pracuji s křesťany, v nakladatelství Apoštolské církve v Českém Těšíně. A jsem šťastnou babičkou, mám tříletého vnoučka.

Víte, těžko se píše o sobě, o špatném životě, ale já vám tím chci říct, co pro mě Ježíš udělal! Možná máš podobný problém a můžeš ho i podobně vyřešit. Dva roky mě Pán proměňuje, protože se mu chci podobat. Ta jeho moudrost, láska, trpělivost a čistota, to se nedá ani popsat. On zvítězil nad každou špatnou věcí na tomto světě. Prolil svoji krev, aby nás zachránil, abychom nemuseli hříchu otročit. Neboj se, že tě Bůh neslyší, volej k němu z plných plic a on ti dá, o co prosíš. Musíš mu ale dát svůj život a Pán tě bude pomalinku měnit. Bude si tě celého předělávat, jak to dělá se mnou. Ale musíš chtít, jinak to nepůjde. Staré věci, které ti překážejí ve vztahu s Ježíšem, musíš odhodit. Začínám to tak dělat a Pán mi dává sílu. On je v mém životě tím nejcennějším. Žádné bohatství tohoto světa mě vůbec nezajímá, protože už ho mám. Mám Ježíše, který je živý a ke kterému každý den volám. Ráno, když vstanu, se modlím, aby mě ochraňoval a vedl svou cestou. Modlím se za lidi, aby mohli poznat našeho Krále, Ježíše Krista, protože On žije. Je tady, aby nám pomohl. Ať vám Pán žehná.

Jiřina Kubiczková,

AC Havířov