Moc jména Ježíš

Paní, kterou jsem dostala na starost jako asistentka, už byla slaboučká na těle i na duchu. Chodit už nemohla. Čekala, až ji posadíme na lůžku, převezeme do křesla v kuchyni, nakrmíme ji a budeme jí dělat společnost. A tak jsme si četly, zpívaly, někdy sledovaly rozhlas nebo televizi.

Dokud paní vnímala, že je doma a že je všechno v pořádku, byla to příjemná práce. Horší byla situace, kdy paní reagovala na něco, co jsme neviděly a kdy se začala nekontrolovatelně bát. Jak jí uklidnit?

Měla jsem připravenou Bibli, kytaru, knihu s vyprávěním misionáře o zkušenostech s Boží pomocí a o vyslyšených modlitbách. Zpívala jsem paní s kytarou i bez kytary písně k Boží slávě. Předpokládám, že tato velmi stará paní vychovaná jako katolička, slyšela poprvé moderně zhudebněné žalmy a biblické verše. Ani jí nenapadlo protestovat proti těm divným zpěvům, které ona za svých mladých let neslýchala. Sepjala své staré, vrásčité, upracované ruce na hrudi, tiše poslouchala a nešetřila chválou. Kdo mě zná, ví, že nejsem ani pěvkyně ani kytarový virtuos. Chvála za ty písně opravdu patřila Bohu. Při čtení Bible paní spokojeně přikyvovala. Přemýšlení o Božích věcech ji pomalu vracelo ze světa představ, které ji děsily, do klidné reality.

Asi bych o tom nepsala, kdyby kolegyně, které mne ve službě u této paní střídaly, neměly nepříjemné zkušenosti se stavy, kdy paní uklidnit nešlo.

Je to přece jen pádný doklad moci jména Ježíš. Paní, která byla vyděšena vlastními představami, která byla nepřístupná rozumovému vysvětlování, reagovala na Boží slovo a na zpěv k Boží chvále. Umíte si to vysvětlit jinak, než tak, že Ježíš dosud neztratil moc nad světem, který ho nechce znát?

Marie Faldynová, AC České Budějovice