O návratu k Bohu

Obrátil jsem se před necelými dvěma roky. Vždy jsem tak nějak věřil, ale bylo to spíš formální. Živého Boha, jako ho poznávám teď, jsem neznal. Chodil jsem do kostela. Jednou jsem Bohu ale řekl, že si chci se svým životem naložit po svém. Věřím v něj, ale chci si řídit život sám. Užíval jsem si radostí tohoto světa - alkohol, diskotéky, prostě naprostá svévole.

Spadl jsem do hraní na automatech. Samozřejmě mi nestačily peníze, a tak jsem se dostal do dluhů. Byl to naprosto rozpolcený život, plný napětí, schovávání se před věřiteli. Hledali mě vymahači dluhů. Věřím, že jen díky Pánu mě nikdy nenašli a nezlikvidovali. Byla to Boží milost, protože dnes bych toto svědectví možná nepsal.

Postupem času na mě bylo podáno trestní oznámení, protože jsem dluhy neměl jak zaplatit. Dostal jsem předvolání k soudu a vše jsem přiznal. Byl jsem odsouzen k nepodmíněnému trestu. Dlouho se nic nedělo. Mezitím jsem si našel dívku - svobodnou maminku s malou holčičkou. Bylo mi s ní krásně, myslel jsem, že ji určitě miluji. Dnes vím, že milovat je o něčem jiném. Bydleli jsme spolu a zdálo se, že nám nic nechybí. Otěhotněla. Očekávali jsme narození dcery.

Ale jednoho dne mi přišel od soudu dopis, že mám nastoupit výkon trestu. Sám jsem ale neměl odvahu to udělat, tak jsem se schovával a vyhýbal se tomu. Byla to hrozná trýzeň, něco, co se nedá popsat! Několik měsíců jsem žil ve strachu, napětí. Snažil jsem se modlit k Bohu, prosil jsem o něco, o čem dnes vím, že mi to nemohl dát. Nebylo by to pro mě dobré.

Ten strašný den přišel. Než jsem se nadál, stáli u mě policisté a odvedli mě. Nechal jsem doma těhotnou přítelkyni s holčičkou. Vše se odehrávalo tak rychle! Najednou jsem se ocitl v Brně ve vězení - ve špinavé cele se zamřížovaným oknem. Chtěl jsem si vzít život. Pak mě převezli k výkonu trestu asi 350 km od mého bydliště. Začal jsem se často modlit. Byl jsem mezi různými násilníky a vrahy, ale Bůh nedopustil, aby mi někdo ublížil.

Pak přišla radost v podobě dopisu, že se mi narodila dcera Sabinka! Těšil jsem se na ni. Pamatuji si, že jsem se každou noc po večerce modlíval. Krátce nato ale přišla rána. Pár dní před Vánocemi za mnou přijela moje přítelkyně a oznámila mi, že naše dcera zemřela (asi tak po jednom měsíci). Nezvládal jsem to. Chtěl jsem být sám. Proto jsem požádal o pobyt v samotné cele. Mezitím přišel dopis, že na mě má přítelkyně nepočká, že bych jí dceru připomínal. Takže jsem přišel během krátké doby o dva pro mne drahé lidi. Dnes vím, že to byl skutečně Bůh, kdo mi pomáhal, komu vděčím za to, že jsem svůj život neukončil.

Po čase jsem se setkal s člověkem, jehož otec byl bývalým kazatelem. Půjčoval jsem si od něj duchovní knihy, pak i Bibli. Bůh se mi dával poznávat v mnoha případech. Moje víra opravdu rostla. Navštěvoval jsem vězeňské bohoslužby i duchovního a bylo to fajn. Duchovně jsem rostl.

Po 26 měsících jsem byl propuštěn. Bůh mi dal obecenství, rodinu, ve které je mi dobře. Teď se učím být vděčný Pánu, protože to byl On, kdo mě ochránil, dal mi chuť žít, být šťastný a pokojný! Dnes už vím, že jsem tehdy sklidil, co jsem zasel, Bůh mě vyvedl ze tmy do světla.

Nedávno jsem chtěl vydat toto svědectví v obecenství Božího lidu u příležitosti mého křtu, ale tréma byla silnější.

Chci ale, aby Bůh byl oslaven, aby i ostatní věděli, jak jednal v mém životě. Dnes s ním žiju, procházím spoustou zápasů, ale jak je psáno: „Nikdy tě neopustím, nikdy se tě nezřeknu."

Přijal jsem od Pána, že mám pomáhat sloužit dětem, a věřím, že mi v tom požehná.

Roman Drápela,

stanice Velké Meziříčí