Televize

V roce 1967 přitáhli naši rodiče odněkud televizi značky „Aleš". My, děti, mně bylo tehdy sedm a mé sestřičce pět, jsme na ten vynález koukaly s otevřenou pusou. Nikdy předtím jsme totiž televizi neviděly. A tak nám bylo občas dovoleno se na ten zázrak dívat. (Myslím tím samozřejmě pořady, které v televizi běžely.) Po několika letech, když „Aleš" „dohrál", si naši rodiče pořídili další televizi, tentokrát značky „Orava". Z té doby si pamatuji, že k televizi bylo třeba během pořadu neustále běhat a „štelovat" ji. Pořád po ní běhaly pásy buď doleva nebo doprava, a podle jejich směru se točilo kolečkem na spodku televize, aby ty pásy zmizely. A časem dohrála i „Orava". Bez televize už naši rodiče asi nedokázali být, a proto si v sedmdesátých letech pořídili docela novou, jaké značky byla, to si už nepamatuji. S přibývajícími léty jsme se i my děti mohly dívat na televizi častěji. V době dospívání jsem díky ní znala všechny herce i zpěváky. Sbírala jsem jejich obrázky a lepila je do velkého sešitu. Mnozí z nich byli mými idoly. Televize se stala mým druhým světem.

V roce 1980 jsem se vdala. Televizi jsme si nepořídili, protože jsme na ni neměli peníze. Zvláštní bylo, že jsem ji vůbec nepostrádala. Když jsem v roce 1982 porodila naše druhé miminko, manžel Slavoj mi jako dárek pořídil televizi. Mě to hodně udivilo, ale nakonec jsem byla ráda. Bývala jsem velmi často sama doma, protože Slavoj jezdil na služební cesty, a tak jsem večery trávila u obrazovky. Když děti trochu povyrostly, posazovala jsem i je před televizi, abych si mohla dělat svoji práci a měla od nich klid. Po pěti letech ze mě byl „televizní narkoman". Musela jsem vidět všechno, co se mi zdálo aspoň trošku zajímavé. Večer jsem co nejdříve uložila děti do postýlek a hajdy k televizi. Slavoj se také samozřejmě díval, když byl doma, ale jeho televize nepohlcovala, zatímco mě přímo stravovala.

Vše se změnilo v roce 1987, kdy jsme se znovuzrodili. Jednou večer, tak jak jsem byla vždy zvyklá, jsem zasedla sama k obrazovce, abych před ní strávila večer. Běžela zrovna detektivka. V jednom momentě jsem koukala do očí vraha a Duch svatý k mému srdci tiše mluvil: „Na co se to díváš? To se Ježíši vůbec nelíbí." Moje srdce bylo zasaženo doslova přímým zásahem. Televizi jsem vypnula a už jsem ji nikdy nezapnula. Nemohla jsem. Bůh mě od televize osvobodil. Samozřejmě jsem vše vyprávěla Slavojovi. Ještě celý rok se on i naše děti na televizi dívali, ale beze mě. Já jsem byla něco jako vyléčený alkoholik, nemohla jsem obrazovku ani cítit. Zvláštní? Po roce jsme televizi dali z domu pryč. Našim dětem tehdy bylo šest a sedm let. Mohu říct, že na televizi byly hodně zvyklé, ale když jsme jim vysvětlili, že televizi nechceme proto, že se Pánu Ježíši nelíbí, byly z toho nadšené. V té době už obě děti vydaly své životy Pánu, takže náš postoj chápaly.

Od té doby se naše rodina začala velmi sbližovat. Už jen to, že jsme všichni znali Pána Ježíše nás spojovalo. Odpoledne a večery, které jsme dříve věnovali televizi, byly teď naše. Chodili jsme spolu na procházky, doma jsme hráli různé hry, četli jsme knihy a hodně jsme si spolu povídali o všem možném. V roce 1989 se nám narodila další dceruška, která o tom všem, co jsme prožili, neměla ani tušení. Televizi znala jen z návštěv.

Uvědomovali jsme si, že naše děti mohou mít kvůli televizi problémy ve škole s kamarády. A tak jsme si čas od času s nimi o tom povídali. Ptali jsme se jich, zda se jim děti neposmívají, že nemáme televizi, zda jim to nevadí, zda jim nevadí, když si kamarádi o filmech povídají. Naše děti vždy svorně tvrdily, že s tím žádné problémy nemají a že jim nic nevadí. Nikdy jsme se jich nezapomněli také zeptat, zda by televizi nechtěly. Jejich jednoznačná odpověď nás vždy udivila: „Nechceme, protože se to Pánu Ježíši nelíbí." To byla Boží milost!

Problémům jsme museli odolávat i my jako rodiče. Často nám příbuzní i známí říkali, že děti okrádáme, že se nemohou prostřednictvím televize vzdělávat, a že my sami nic nevíme, když se na televizi nedíváme. Naše argumenty, že televize není jediný zdroj vzdělávání a zábavy, padaly jako hrách na stěnu. Neobstáli jsme. Lidé si ťukali na čelo dál a mysleli si o nás své. Naše přesvědčení však bylo tak pevné, že jsme od něho neustoupili, i když opozice byla někdy opravdu velmi nechutná.

Naše děti vyrostly bez televize. Není na nich vidět, že by tím byly nějak poznamenané. A ani nám rodičům se ani jednou za celých sedmnáct let po televizi nezastesklo. Ještě dnes, když se občas všichni doma sejdeme, ale už bez nejstarší dcery, která je vdaná, trávíme večery povídáním o všem možném... To je příběh naší rodiny.

Lidka Raszková, AC Jihlava