Rozhovor s Františkem Cupalem, pastorem sboru v Břeclavi a seniorem Jihomoravské oblasti

Františku, většina čtenářů si asi pamatuje, že jsi měl před dvěma lety těžké zdravotní problémy. Jak to období s odstupem času hodnotíš?

V první řadě bych chtěl říct, že dostat se do takových zdravotních potíží bylo pro mě překvapením. Člověk počítá s určitým zdravím a než se nadá, může jeho život skončit. Není možné si zakládat na životě, nebo si říct: „Mám dost času" nebo „Mohl bych si dělat, co bych chtěl". V takové nemoci si člověk uvědomuje, že potřebuje v každé chvíli být vyrovnaný s Bohem, aby mohl obstát a být přijat do věčnosti. To byla moje první zkušenost, kterou jsem přijal.

Dále mohu říct, že jsem srdcem i duchem vnímal modlitby za mne, vnímal jsem moc modliteb. I lékaři a zdravotní personál se divili, že to jde velice rychle dopředu, že se to rychle mění k dobrému. Což i pro mne bylo povzbuzením.

Samozřejmě že jako člověk jsem měl určité krize. Napadalo mě, že třeba nebudu pořádně mluvit nebo že zůstanu částečně ochrnutý. Když mi přicházely tyto věci na mysl, Bůh mě skrze druhé posilnil a povzbudil. Nebudu to rozvádět, ale bylo to tak, že ti lidé ani nevěděli, co prožívám, a mohli mě povzbudit. Takže jsem jasně věděl, že to nebyli lidé, ale že si je použil Bůh.

V těch krizích mi Pán také jasně ukazoval, že o mne stojí a že se mnou počítá. Docházelo také k jiným nebezpečným situacím, a to kvůli nedbalosti. V každém nedostatku se Pán za mě postavil a vyvedl mě z toho. Například při příjmu do nemocnice jsem řekl, i když těžkopádně, že mám alergii na jód. Přesto se stalo, že si toho lékaři v zápisu nevšimli a chtěli mi zavést sondu s aplikací jódu. Později mi bylo řečeno, že kdyby k tomu došlo, bylo by to velmi zlé. Bůh zasáhl a použil si k tomu tentokrát mě. I když jsem nevěděl, co mi chtějí aplikovat, zopakoval jsem jim na poslední chvíli, že jsem na jód citlivý.

Takže tě Pán i skrze takovou těžkost v něčem obohatil...

Jak už jsem řekl, je dobré být v každé fázi vyrovnaný s Bohem. Také mi nemoc pomohla se víc radovat ze života. Když se probudím, jsem mnohem vděčnější za život, než jsem byl předtím. Protože, když jsem tehdy usínal, nevěděl jsem, jestli se ještě probudím nebo ne. Byla to velice silná zkušenost. Jsme věřící a těšíme se na věčnost. Ale já osobně vím, že jsou věci, které nás ještě přitahují k tomu žít na této zemi, jako je třeba rodina nebo nedokončená služba.

Čtenáři by se rádi dozvěděli něco víc o břeclavském sboru.

Chtěl bych zdůraznit Boží milost. Uvědomuji si, že nebýt Boží milosti, nebyl by sbor na té úrovni, na které je nyní. Nechci říct, že bychom byli sborem bez chyb, sborem dokonalým, to v žádném případě. Máme své chyby a své nedostatky. Ale přes to všechno mohu říct, že je to milost Boží, že jsme tam, kde jsme. Zní to tak všeobecně, když to říkám. Ale skutečně jsem potěšen, že náš sbor nikdy nešel do mínusu co se týče počtu členů. Naopak vždycky máme, i když někdy jen malý, nárůst. Je tomu tak i přesto, že vyloučíme lidi, kteří žijí hříšným způsobem života a nedbají na napomenutí. Snažíme se, aby sbor byl zdravý. Neradi bychom, aby nějaký kvas prokvasil celý sbor.

Zmínil jsem nedostatky sboru. Tady vidím, jak nás Duch svatý vede. V kázáních i v proroctvích nás napomíná a vyučuje nás. Kázání se doplňují, aniž bychom se navzájem domlouvali na tématech. Tvoří řetězec k tomu, aby veškerá nepravost odešla. Slabostí našeho sboru je, že jako celek není vydaný pro dílo Boží, jak by měl být. Bylo by dobře, kdyby v této oblasti přišel průlom. Kdyby se mohlo alespoň o polovinu zvýšit využití všech našich zdrojů, i materiálních, na Boží dílo. V tomto vidím určitý nedostatek, ale nechci tím říct, že by to teď bylo úplně špatné. Byl bych velice rád, kdyby to tímto směrem mohlo jít víc dopředu. Aby na nás bylo více vidět Boží světlo a aby byla dána sůl k ochucení celé Břeclavi a okolí, kde náš sbor působí.

Můžeš ještě uvést, z čeho máš ve sboru radost a co tě těší?

Především chci říct, že jsou ve sboru lidé, kteří jsou nadšení prací na Božím díle. Jsem za to skutečně velice vděčný. Jako vedení sboru se snažíme lidi motivovat, aby celá práce sboru byla jednotnější. Dále jsem nesmírně vděčný, že nám Pán dal modlitebnu. Stalo se to po osmi letech naplněných usilovnou snahou ji získat. Je pravdou, že jsme si na to museli vypůjčit hodně peněz, které musíme záhy splatit. Bude to pro členy sboru poměrně veliká zátěž jak na rodinné rozpočty, tak na čas. Samozřejmě bychom byli rádi, kdybychom mohli najít pomoc i v těle Kristově, v Církvi. Uvítali bychom každou pomoc, která by nám byla pro tento účel poskytnuta. Čeká nás totiž rekonstrukce, která bude představovat asi jeden a půl milionu korun. Pokud chceme být co nejdřív ve svém, abychom nemuseli platit nájem, bude to skutečně zátěží. Takže budeme vděční za každou pomoc, pokud by to někomu leželo na srdci.

Mám radost také z toho, že jsme se trochu více otevřeli pro misijní či evangelizační činnost. Nejedná se o tradiční evangelizace ve smyslu nějakých shromáždění. Je to evangelizační činnost zaměřená hlavně na děti. Děláme akce na největším sídlišti ve městě a do budoucna je chceme rozšířit i na druhé největší sídliště. Chtěli bychom dětem pomoci, aby je nepohltily gangy a aby našly smysl života v Pánu Ježíši. Rovněž bychom chtěli, aby se nad jejich životy mohli zamyslet i rodiče, případně, aby i ti mohli následovat Pána Ježíše Krista.

Další povzbudivou skutečností je, že část našeho sboru se nasadila k modlitebnímu životu. Scházíme se každé ráno od šesti do sedmi hodin ke společným modlitbám. Jsme za to velice vděční. Naší touhou je, aby minimálně polovina členů ze sboru uviděli důležitost společných modliteb, protože už dnes vidíme mnohá požehnání, která skrze tyto modlitby přicházejí.

Poznali jsme to i ve vysílání v rozhlase. Po odvysílání našeho nedělního shromáždění v přímém přenosu přicházely kladné ohlasy. Nechceme se vyvyšovat. To Bůh si nás používá a oslovuje skutečně mnohé lidi. Jsme za to velice vděční, stejně jako za evangelizační akci, když jsme do Břeclavi pozvali fotbalové mužstvo Ambassadors. Jsou to hráči z části američtí, z části čeští. Sehráli zde tři zápasy, z toho jeden s představiteli města, se kterými jsme se tímto způsobem mohli více seznámit.

Kromě práce pastora sboru pracuješ také jako senior oblasti. Mohl bys tuto službu čtenářům přiblížit?

Zaprvé bych chtěl poděkovat Bohu, že jsem našel milost v jeho očích, že mohu vykonávat službu pastora i tolik potřebnou službu seniora oblasti. Snažím se také jednotlivé pastory podpírat. Mají-li některé věci ve své práci nevyjasněné, mohou se opřít o radu oblasti. Mnohé si můžeme říct na setkání oblasti a povzbudit se. Pomáhá nám to, abychom mohli být občerstveni, dosáhli větší jednoty a navzájem se podpírali.

Jak se ti daří spojit obě dvě služby?

Porovnám-li obě práce, službu pastora a službu seniora, mohu říct, že se to dá těžko skloubit dohromady. Na druhé straně je však pravdou, že určité zkušenosti, které získávám jako pastor, mohu použít při práci seniora. Je to velkým přínosem, ale zároveň je to velmi náročné na čas. Z toho důvodu práci seniora ještě nedělám tak, jak bych si sám představoval. Je docela možné, že pastoři ode mě očekávají i víc. Avšak vzhledem k tomu, že potřebuji, aby sbor šel zdravě dál, není možné se oblasti věnovat víc.

Osobně jsem to pojal tak, že se snažím v čase, který mám, věnovat věcem podstatným. To mě vede k tomu, abych práci ve sboru rozdělil mezi služebníky. Také v oblasti se snažím spolupracovat se svým zástupcem i s ostatními pastory. Snažím se si veškerý čas zorganizovat. Například tak, abych se tři dny věnoval čistě oblasti a tři dny sboru.

Složitější je to v tom, že každý pastor vidí předně potřebu svého sboru, zrovna tak, jako já. Ne vždycky pak dáváme prostor společným akcím, které bychom jako oblast mohli udělat. Jsem vděčný za to, že se jednou ročně všechny sbory společně scházíme. Přináší to určité klady do vztahů mezi sbory i do vztahů mezi lidmi navzájem. Chceme však ještě najít větší plnost a využít těchto setkání více než doposud.

Čím ještě oblast žije v průběhu roku?

Důležitou prioritou oblasti jsou modlitby. Scházíme se jako pastoři, modlíme se za naše sbory a žehnáme si navzájem. Můžeme tak nést břemena jedni druhých. Jedním z těch břemen je například zdraví Timoteje Cupala, synka pastora hodonínského sboru. To je věc, kterou neseme před Pánem a toužíme, aby se oslavil. Aby tak těžká nemoc, jako jsou nemocná játra a v současné době uzavřené žlučové cesty, byla odstraněna a aby chlapeček byl k radosti svých rodičů a ke chvále jména Pána Ježíše uzdraven. Byl bych rád, kdyby i vás to oslovilo a modlili jste se za něj. Pokud budete chtít nějaké zprávy, bylo by dobré, kdybyste se obrátili na jeho otce, pastora Bohuslava Cupala.

Dále máme dvakrát v roce setkání staršovstev všech sborů v oblasti. To také přináší lepší pohled do práce, kterou ten který sbor koná. Může totiž najednou vidět, jakým způsobem to řeší ostatní. Je to obohacením pro starší, kteří pak mohou svá obdarování uplatnit ve sboru ještě více. Samozřejmě užitečnost každého setkání velmi záleží na každém jednotlivci, jaký důraz na to klade a co si z toho chce vzít ke svému prospěchu a pro svou práci. Možná to všechno není tak jednoduché, jak to vyznívá z mých slov. Jsou problémy, které se řeší a ve kterých potřebujeme stále jednat.

Co očekáváš ve sboru, popřípadě v oblasti, do budoucna?

Určitou vizi jsme přijali jako sbor i jako oblast. Hlavní podstatou obou vizí je samozřejmě to, abychom žili vítězným životem na této zemi. Aby všichni, kteří uvěřili, mohli jednou okoušet věčnou radost s naším nebeským Otcem. Co se sboru týče, toužíme, aby ze stanic rostly sbory a z diaspor se staly stanice. Aby se evangelium šířilo. Podnikáme kroky k naplnění této vize. Vyučujeme vedoucí stanic tak, aby měli přehled o tom, co služba obnáší do budoucna. A také, aby se toho nezalekli, a naopak si vymodlili od Pána milost k tomu, aby mohli obstát. Aby žádný útok nebo zkoušky je neodradily a práce neustávala, ale naopak rostla a Boží dílo se rozhojňovalo.

V centru sboru v Břeclavi usilujeme o rozhojnění práce skupinek a ostatních služebností. Chceme, aby jejich práce směřovala od pohledu na sebe sama k práci evangelizační. Vidíme, že jsou u nás bratři a sestry, kteří mají od Pána schopnosti sloužit v osobní evangelizaci, a bylo by škoda, kdyby byly promarněny. Dalším cílem je, aby se náš sbor rozvíjel také po duchovní stránce. Abychom našli takovou milost v Božích očích, že ve sboru nebude chybět žádné obdarování.

Už jsem zmínil naši modlitebnu - místo ke shromáždění s kapacitou 240-250 lidí. Byli bychom rádi, kdyby tato kapacita velmi brzy nestačila a my bychom shromáždění mohli mít alespoň třikrát za neděli. A abychom i v tom velkém požehnání, které bude, mohli dál budovat zázemí sboru.

Chtěl bys ještě na závěr připomenout nějakou modlitební potřebu za sbor nebo za oblast?

Pojal bych to všeobecněji. Pokud jsme jako sbor i jako oblast získali místo ve vašem srdci, modlete se za nás, aby naše práce nikdy neupadala, ale rostla v Pánu. Děkuji.

Za všechny čtenáře časopisu ti děkuji za rozhovor.

Ptal se Karel Káňa.