Rozhovor s pastorem brněnského sboru AC, Františkem Apetauerem

Milý bratře Františku, řekl bys našim čtenářům něco o sboru, o sobě, o své rodině? Jistě by bylo zajímavé, kdybys uvedl, jak ses obrátil.

Obrátil jsem se před více než 26 lety, tedy až ve svých 36 letech docela zvláštním a dramatickým způsobem, když jsem prožíval, že svůj život nejsem schopen správně uřídit. Měl jsem jako výtvarník významné profesní úspěchy, což bylo provázeno i dosti značnými honoráři, ale vnitřně naplněný jsem tím vším nebyl. Tehdy, po určité životní krizi, jsem se obrátil k Bohu, ve kterého jsem věřil jako v autora přírody a vesmíru. Jinak jsem si o sobě myslel, že jsem křesťan, protože mě jako dítě pokřtili v katolickém kostele a v koutku duše jsem doufal v očistec. Řekl jsem Bohu, že mu chci svěřit svůj život, aby On jej řídil. Udělal jsem to s velkými obavami. Teď ale vidím, jak bylo důležité, že jsem mu dal poctivě právo na všechny oblasti svého života a na všechno, čím jsem podle svého domnění vládl a co mi bylo nejdražší, a to včetně své víry, i když doslovně se zaťatými zuby.

Zpětně jsem si později uvědomil, že většina z těch věcí byla hříšných nebo se hříchem spjatých. Bůh, pro mne nečekaným způsobem, na toto moje obrácení se k němu a pokoření před ním zřetelně odpověděl a dal mi do srdce jistotu, že existuje a také že vzal můj život do své péče. To bylo něco, co pro mě bylo neuvěřitelné, protože jsem neznal nikoho, kdo by měl s Bohem tak osobní vztah. Od té doby se začaly v mém životě dít doslovně zázraky, o kterých by se dalo hodně hovořit. Pán Bůh se skutečně prokazoval jako laskavý a milosrdný, jako ten, kdo dokáže řešit problémy, které se vymykají lidským možnostem. Patřily k nim i zdravotní problémy - mé i v naší rodině. A pak se mi dostala do rukou Bible, po které jsem toužil s přesvědčením, že je to osobní dopis Pána Boha pro mne.

A posléze mě trpělivě dovedl až do společenství Božího lidu, kde jsem až doposud. Musím říct, že se mi v tom sboru zpočátku nelíbilo. Ale měl jsem také velkou úzkost, abych tu milost drahocenné Boží přítomnosti ve svém životě neztratil. Proto jsem se bál něco rozhodovat podle sebe a velmi jsem Pána Boha prosil, aby mě pevně držel, vedl a dělal s mým životem to, co sám chce. A On to také milostivě a obdivuhodně činil a věřím, že mi tuto milost neodejme až do posledního dne.

Představ, prosím, svoji rodinu.

Můj život před obrácením byl velmi pohnutý. Také jsem nezvládl problémy v manželství, které jsem řešil rozvodem. Z toho manželství mám dceru Janu (36), za kterou se vytrvale modlíme. Stala se také výtvarnicí.

Jsem vděčný Bohu za svou manželku Ivanku (50), kterou jsem si vzal čtyři měsíce před tím, než jsem se vydal Pánu a která asi za rok po mně za dramatických okolností ohrožení života uvěřila také. Je mi pracovitou a moudrou pomocnicí a modlitebnicí, která nesla po celá léta ten těžší konec břemene. Tím, že se starala po dlouhé roky mé služby o rodinu a o domácnost, mi umožňovala všechen čas a sílu věnovat práci na Božím díle. Máme syna Davida, který se narodil právě v čase mého obrácení a který se v září tohoto roku oženil, a dceru Peťku (22), dosud studentku Filosofické fakulty, která se vdala před dvěma lety. Těmito sňatky nám přibyla do rodiny dcera Helenka (21) a syn Jenda (34). S námi doma žije už jen nejmladší syn Michal, sedmnáctiletý student gymnázia.

Jakým způsobem tě Pán přivedl k tomu, že ses stal pastorem sboru?

Když jsem uvěřil a přišel mezi Boží lid, byl jsem tak vděčný, že se Bůh nade mnou smiloval, že jsem velice toužil po tom, abych se mohl Pánu Bohu alespoň nějak odvděčit. Říkal jsem si, že výtvarníků je dost, ale na Božím díle je nedostatek služebníků. A tak jsem se s nadšením podílel na budování modlitebny a dělal řidiče při cestách na stanice. Na jednom vyučování jsem pak slyšel, že je málo pastýřů. Modlil jsem se tedy k Bohu, pokud by si mne mohl použít, byl bych takovým pastýřem moc rád. Bůh vzal mou prosbu vážně.

Brzy vyvstala situace, že nebylo, kdo by pracoval s mládeží. Tak jsem se Pánu Bohu nabídl, že pokud by si to přál, jsem ochoten do této potřeby vstoupit. A On si mě dokázal ze své milosti použít a té práci požehnal. Po několika letech pro mne tato služba skončila; věděl jsem, že ji mám předat jiným. Mezitím jsem se stal jedním ze starších sboru. No a když nastala ta možnost, protože jsme byli státními orgány povoleni, byl jsem vyzván, abych vstoupil do služby na plný úvazek. Nejprve do služby druhého pastora. A po odchodu pastora s částí sboru v r. 1992 jsem pak byl církví povolán jako pastor sboru.

Tlaky dnešní spotřební společnosti jsou tak silné, že se mnoho křesťanů bojí důvěřovat Bohu. Pro povzbuzení chci proto zmínit, že také můj vstup do služby na plný úvazek znamenal pro naši rodinu nemalý materiální dopad. Můj plat výtvarníka byl vystřídán platem „duchovního". Mimoto ukončením mé výtvarné činnosti skončily i honoráře. Dostali jsme se rázem až na prosté životní minimum. Věděli jsme však, do čeho jdeme. Oba s manželkou jsme považovali službu na Božím díle za nesmírnou výsadu a tak o tomto povolání smýšlíme dosud. Jediné, co jsme z té tehdejší změny vyvodili, bylo, že jsme procentuálně navýšili odváděné „desátky", protože jsme si uvědomovali svoji hlubší závislost na Boží péči.

Nikdy se za celou dobu mé služby nestalo, že by si manželka postěžovala na nedostatek peněz, i když v těch počátečních letech byly situace, kdy jsme třeba museli říci dětem, že na školní výlet se spolužáky nebudou moci jet. Často jsme prožívali předivné Boží zaopatřování a obdarovávání. A z Boží milosti dosud prožíváme, i když díky navýšení platu od státu a biblické štědrosti sboru je naše finanční situace už delší dobu opravdu dobrá.

Brněnský sbor je jedním ze sborů, které v naší zemi existují již delší dobu. Pověz také něco o jeho historii.

O počátcích vím jenom z doslechu, protože jsem do sboru přišel teprve v roce 1980. Ale za totality byl náš život skutečně velice dobrodružný. Krátce po tom, co jsem do sboru přišel, vystoupily státní orgány prostřednictvím StB (tehdejší Státní tajná bezpečnost) proti naší církvi, která se formovala a marně přitom usilovala o státní registraci. Tehdy byli na Těšínsku a v zápětí i v Brně tři bratři z vedení (i nemocný zakladatel sboru bratr Tetiva) uvězněni. Nám bylo zakázáno se scházet v modlitebně, kterou jsme právě postavili na dvorku rodinného domku jednoho našeho bratra. Protože jsme ale po společném setkávání všichni toužili, začali jsme se scházet ve dvou bytech a později, protože jsme chtěli být všichni spolu, jsme se scházeli u láskyplných manželů Mečkovských v jejich rodinném domku. My pamětníci máme trvale ve vzpomínkách, jak byly posléze všechny místnosti obsazeny do posledního místa, od přízemí až po střechu včetně schodiště. Chtěl-li mít člověk dobré místo, musel přijít hodně brzy.

Státní orgány nás ale na pokoji nenechaly. Stávalo se, že nás příslušníci bezpečnosti legitimovali a každého zapisovali, když jsme přicházeli do shromáždění. Nezapomenutelné bylo, když je naše děti uctivě pozdravily, protože nechápaly o co jde, a těm mužům se chvěly ruce. Bylo s podivem, že až na několik výjimek tyto akce proti nám nikoho neodradily a všichni podstupovali riziko možných sankcí. Nikdo totiž nemohl předpokládat, jak daleko státní orgány půjdou. Doslovné „přepadení" jsme prožili i na táboře mládeže. (Když byl po sametové revoluci zpřístupněn archiv StB v Pardubicích, můj osobní spis měl mít 387 stran. Ale i ze zbytku, který nebyl zničen jsem se dočetl, že i já jsem měl být „zajištěn".) A právě v těch dobách byla naše setkávání naplněna obzvláště vroucností. Prožívali jsme mnohé nelehké věci v souvislosti s totalitním režimem, ale zpětně mohu říct, že jsme si tím víc vážili Boží milosti, která nám byla dána, a také jedni druhých.

Později, když jsme byli v r. 1989 povoleni, naše práce dostala jiný rozměr. První měsíce v otevřených možnostech demokracie byl v tomto státě velmi silný hlad po duchovních věcech. Tehdy mnoho lidí uvěřilo a sbor se rychle rozrostl až do počtu 270 lidí. Skutečně však nastalo to, co Bůh předpověděl skrze ústa některých bratří, že vnější tlaky ustoupí, ale že je vystřídají tlaky vnitřní. Nedokázali jsme jim čelit. Dodnes jsou pro nás bolestné vzpomínky na rozštěpení, kterým sbor prošel, a to dokonce dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1992 a pak ještě v roce 1996.

Jaký je sbor dnes?

S hlubokou vděčností musím říci, že Bůh je Bohem milosti a že svoje dílo neopouští. Tak jsme to mohli prožít v obou zmíněných krizích. Když nás zůstala po druhém rozdělení v modlitebně jenom hrstka a přišlo prorocké slovo, že ji Bůh naplní, přiznám se, že i pro mě bylo těžké tomu uvěřit. Ale skutečně se tak stalo. Pán Bůh způsobil, že jsme mohli pokračovat. Někteří se vrátili, všechna zranění byla ve sboru postupně uzdravena. Upřímně jsme žehnali všem těm, kteří odešli a vytvořili vlastní společenství. Smutnou skutečností každého rozdělení ovšem je, že se při nich vždycky příliš mnoho Božích dětí ztratí ve světě. Nicméně jsme mohli jít dál s obnovenou odvahou a s novou důvěrou. Bůh k nám byl dobrý. Naplňoval ono proroctví tak, že se nám postupně původní modlitebna opravdu stávala těsná. Po hledání Božích cest jsme modlitebnu zbourali a postavili novou na celé ploše pozemku, který nám patřil. Od r. 2001 máme tedy téměř dvojnásobný prostor a když se sejdeme na památku večeře Páně i s většinou sourozenců ze stanic, je zcela naplněná. V této chvíli je nás 162 dospělých a 89 dětí.

Pokud jde o naši charakteristiku, jsme sborem, který je postaven na domácích skupinkách. Znamená to, že za stěžejní obecenství považujeme nedělní společná shromáždění a život ve skupinkách. Věříme, že křesťanství má být zaměřeno na to, aby se lidé stávali učedníky Pána Ježíše Krista. To znamená, že budou růst ve skutečné následovníky, že se budou podílet nejenom na životě sboru, ale že budou spoluúčastní také na jeho budování. A současně, že budou svědky Pána Ježíše Krista všude tam, kde se ve svém osobním životě pohybují.

Žijeme ovšem v době velkých tlaků současné spotřební společnosti. Mnozí jsou značně pracovně vytíženi. To se samozřejmě v životě sboru také odráží.

Chtěl bych také vyjádřit, že si velmi vážím spolupracovníků, které mi Bůh dal. Jak ve staršovstvu, tak ve stanicích a ve vedení skupinek i všech dalších službách, které způsobují, že sbor žije a funguje. Jsem vděčný za všechny ty, kdo jsou ochotni sloužit v praktických službách, bez nichž by duchovní náplň sboru prostě nebyla možná.

Kde všude působíte?

Náš sbor má stanice v Blansku, v Dačicích, ve Velké Bíteši a ve Velkém Meziříčí.

Co ti dělá radost a co naopak působí smutek?

To, co mi přináší radost, je, že ve sboru jsou lidé všech věkových kategorií a nejrůznějších profesí. Myslím si, že je třeba, abychom mohli ukázat světu, že mezi námi nejsou bariéry generační ani jiné. Stejně tak mě velice těší, že mezi námi našli své místo i lidé z jiných zemí, kteří u nás žijí - z Arménie, Ukrajiny, z Ruska a dokonce i ze Slovenska.

Mám radost z naší aktivní mládeže, z dobré práce mezi dětmi, a to i v rámci Royal Rangers. Také máme dobrý tým chval. Nyní začínáme práci s dětmi z problematických, převážně romských rodin. Mám pochopitelně velkou radost ze všeho, co se daří, ale obzvláštní radost mám z každého Božího dítěte, v jehož životě se projevuje touha líbit se Bohu a ochota obětavě sloužit, spolu s pokorou a bázní Boží.

Smutek mám tam, kde něco z těchto vzácných věcí chybí. Z knihy Zjevení i z proroctví, která Duch Svatý dává, vidíme, že nejdeme do lehkých časů.

Jak se vám daří působit evangelizačně?

Mládež se v létě iniciativně pustila do osobní evangelizace v Dačicích. Získali cenné zkušenosti a mám radost, že chtějí pokračovat také v Brně. Těším se z toho, protože věřím, že Bůh si chce zvlášť použít mladou generaci. A v říjnu jsme se odhodlali vstoupit do kurzů Alfa. Získáváme teprve zkušenosti, ale už nyní vidíme, že je požehnáním snažit se naplňovat odkaz Pána Ježíše být mu svědky a usilovat o záchranu ztracených duší.

Kdyby se čtenáři chtěli modlit, za co by mohli?

Aby Bůh dal milost a bylo mnohem víc těch, kteří budou ochotni „marnit" čas hledáním Božího srdce ve vděčném uctívání a ve společných přímluvách.

Jsi také členem RC a zástupcem seniora; co tato služba ve tvém případě konkrétně obnáší?

Ano, to je další milost, že smím mít účast na vedení církve. Možná to někomu nebude znít příliš sympaticky, ale vidím svůj úkol především v podpoře bratra Rudka jako biskupa. Nikoliv slepě ani mechanicky. Vážím si ho. Především proto, že ho povolal Pán Církve, a také proto, že u něj shledávám Boží bázeň. Je samozřejmě jenom člověk, ale každý, kdo chce vidět a pohlédne zpět, musí přiznat, že AC urazila pod jeho vedením velký kus cesty.

Podle stejného principu se snažím podporovat i seniora naší oblasti. Ve světě platí pravidlo: snaž se uplatnit svoje schopnosti, buď originální!

Rozhodně si nemyslím, že bych měl na všechno kývat a mlčet. Ale cesta k jednotě v Duchu svatém vede pouze přes pokoru. A Bůh pokorným dává milost a tam, kde bratři usilují o jednomyslnost, žehná.

Když odpočíváš, jak?

Tak, teď jsi mě dostal. V tom rozhodně nejsem vzorem. Mám stále obnovované předsevzetí, že si jeden den v týdnu vyhradíme k odpočinku, ale praxe vychází tak, že většinou v ten den doháním, co jsem v předchozích dnech nestačil. Stejně stále vidím mnoho potřeb, na něž se nedostává. S dovolenou je tomu podobně. Pokud neodjedeme někam mimo Brno, tak je to jen dovolená na papíře. Každý rok mi pravidelně část dovolené propadá. Ať si v tom ze mne nikdo nebere příklad!

Ale pokud tedy dojde na odpočinek, tak mám rád sluníčko, plavání, procházky lesem a to všechno s mojí manželkou Ivankou. Děti už tráví volno po svém.

Děkuji za rozhovor.

Ptali se Karel Káňa a Jirka Bartík.