Proč píši o rozhlasu a televizi? Mnozí si možná řeknete, že je lepší od nich dát ruce pryč a raději šířit Dobrou zprávu pomocí tradičně osvědčené misijní metody z úst do úst. Taková metoda je jistě nejlepší, ale položme si otázku: Kolik času věnujeme zvěstování evangelia mezi lidmi a kolik jich tím oslovíme? Porovnejme si intenzitu našeho působení s téměř soustavnou masáží médií. Osobně zde cítím výrazný nepoměr.

Minulý rok jsem se často modlil za možnost proniknout do médií. Měl jsem silnou touhu promlouvat k tisícům hledajících, abych jim mohl přiblížit Ježíše a křesťanské duchovní hodnoty. Přihlásil jsem se také na kurz Úvod do mediálních studií, který pořádala Vyšší odborná škola misijní a teologická v Kolíně ve spolupráci s Trans World Radio. Vzpomínám si zejména na přednášku Petra Vaďury o křesťanském vysílání na Českém rozhlase Plzeň. To vyrábí pro toto veřejnoprávní médium právě výše uvedené rádio TWR trošku jiným způsobem, než na jaké jsou posluchači zvyklí z programové nabídky tradičně orientované náboženské redakce celoplošného vysílání z Prahy. Tehdy mě napadlo, že by bylo dobré, aby podobný pořad mohli lidé slyšet také u nás v severočeském kraji. Věděl jsem, že v převážně ateistickém regionu nebude jednoduché prosadit tak smělý požadavek, ale přesto jsem vše odevzdal v modlitbách Hospodinu a čekal na příležitost.

Již v prosinci minulého roku jsem měl možnost nahrát s místním zpravodajem Českého rozhlasu Davidem Hertlem krátký tříminutový vstup o sborníku Dialog na cestě, který vydal stejnojmenný literární klub, jehož jsem členem. Ten byl zařazen do pořadu Kulturní deník na Českém rozhlase Sever, v rozšířené verzi byl pak opakován v Křesťanském týdeníku na Rádiožurnálu a také v Českém rozhlase 6.

S tím jsem se však nespokojil. Staré protestantské heslo říká: Čiň a Bůh ti pomůže! Při natáčení jsem si vyžádal kontakt na ředitele Českého rozhlasu Sever, jemuž jsem zaslal doporučený dopis s požadavkem zařazení křesťanského vysílání do programové skladby. Byl jsem upozorněn, že pravděpodobně odpoví v tom smyslu, že podle průzkumů veřejného mínění není na severu Čech o tento druh pořadu zájem. Stalo se však něco zcela neočekávaného. Vedení v Ústí nad Labem můj podnět přivítalo, poděkovalo mi a informovalo mě o tom, že se právě mění programové schéma, ve kterém se už tento typ pořadu objeví. Navíc jsem byl pozván do pořadu Host Severu, kde jsem měl možnost čtyřicet minut hovořit o duchovních hodnotách.

Posléze byla provedena jiná anketa, ze které kupodivu vyšel jako jeden z nejreligióznějších míst v kraji právě mnou promodlený okres Louny. Dozvěděl jsem se o tom z telefonu od výše zmíněného zpravodaje, kterému byla na základě těchto skutečností tvorba pořadu přidělena. Zároveň jsem byl požádán o kontakty na další osobnosti křesťanského života, které by byly ochotné vystoupit ve vysílání, a o informace z církevního prostředí. V současnosti se připravuje vysílání, které bude zahájeno od září. Ti, kteří bdí a chtějí na severu naší vlasti mediálně působit, mají teď velkou šanci.

Někteří z vás si možná řeknou, že působení v médiích je sice prospěšné, ale že pro tuto službu jsou povoláni jiní - misijní pracovníci, pastoři, tiskoví mluvčí, biskup. Odpovím vám: Nemějte strach! Během své kazatelské praxe jsem si povšiml, jak moc věřících se bojí s někým začít rozhovor o spasení. Pro leckoho není tak těžké rozebírat rozdíly mezi církvemi, či probírat sporné teologické pasáže v Bibli. O tom se s nevěřícími mluví dobře, ale zkuste přejít k jádru věci.

V této souvislosti mě velmi oslovilo svědectví pastora Filipa Savočky z ukrajinské Církve spasení. Cituji: „Pamatuji si příběh jednoho známého evangelisty - kazatele. Na Sibiři, kde byl misionářem, došlo na jedné silnici k havárii, ve které byla vážně zraněna mladá dívka. V blízkosti nebylo žádné jiné auto, a proto onomu bratru nezbylo nic jiného než odvézt zraněnou do nemocnice, která byla vzdálena několik desítek kilometrů. Celou cestu dívka prosila: „Chci žít, hrozně chci žít." Nerozuměl jejím prosbám a jel rychleji a rychleji. Před samotnou nemocnicí dívka umřela. Vtom všechno pochopil - Bůh jej poslal, aby jí řekl o spasení (záchraně). Kristus nechtěl, aby šla do pekla, a dal jí šanci - věřícího bratra. Žel, on to promlčel."

Výsledkem našeho mlčení mohou být tisíce a miliony lidí mladých i starých, kteří nemohou nalézt cestu k věčnému životu. Bůh dělá všechno možné, abychom je mohli oslovit. Jednou z velmi efektivních možností jsou hromadné sdělovací prostředky. Přestaňme se jich tedy bát, začněme se za to modlit a aktivně na ně působme.

Závěrem bych rád uvedl slova apoštola Pavla Římanům: Takže pokud se mě týče, jsem připraven kázat evangelium i vám, kteří jste v Římě. Nestydím se totiž za Kristovo evangelium, neboť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. (Ř 1,16) Buďme připraveni kázat i těm, kteří sedí u televizorů či u rádia.

Ing. Ivo Kraus

AC Louny