Vážení bratři a sestry, vícekrát jsem slyšel, ať již v kázáních nebo rozpravách, že „se nám vtlačují rozvody do církve". Nejjednodušší odpovědí na tento problém je zajisté zahledět se do Božího slova.
Žel, slyšel jsem kdysi na adresu homosexuality vyjádření: „Studujeme, co k tomuto říká Písmo..." Slovo „studovat" v tomto případě znamenalo - hledáme cestu, kterak „odvysvětlit" jasně zjevené pravdy Božího slova, aby si lidé mohli dělat, co chtějí... I v případě rozvodů bude přibývat těch, kteří „budou studovat" Bibli. S cílem jediným - hlavně ať ani křesťané v duchu populárního humanismu nejsou omezováni byť samotným Božím slovem.
Jsem vděčný bratřím z amerických Assemblies of God, že si touto cestou již prošli, a věřím, že nám ušetřili práci. Po soustředěném studiu mnohých, kteří hledali cestu jak Písmo obejít, se vedoucí bratři krátce vyjádřili v tom smyslu, že budou i nadále Božímu slovu věřit a je praktikovat.
Dovolili jsme si s jejich souhlasem věroučný článek k tématu rozvodů a nového sňatku přeložit s tím, že některé pasáže specifické pro americkou kulturu a církevní prostředí jsme vypustili - pro českého čtenáře by byly nadbytečné. Článek může posloužit jako jeden z výchozích bodů pro rozpravu, která již v naší církvi započala, jednou snad i k formulaci oficiálního postoje AC k tomuto tématu tak, jak se to již stalo v otázce homosexuality.
A. Navrátil
Manželství je základní mezilidský vztah.
Manželství ustanovil sám Bůh. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil" (Gn 1,27). Samotná podstata, jak Bůh stvořil člověka, aby žil na zemi, ukazuje, že zamýšlel, aby byli mužem a ženou jeden pro druhého.
Jejich svazek měl být jak sociální, tak fyzický. I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou." (Gn 2,18) Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest" (Gn 2,23). Je zřejmé, že Bůh pro ně zamýšlel, aby měli společná privilegia i společnou zodpovědnost.
Božím záměrem bylo, aby manželství bylo celoživotním monogamním svazkem (o jedné manželce). „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě (zůstane s ní spojený láskou a oddaností): a stanou se jedním tělem" (Gn 2,24). Když toto Ježíš cituje v Matouši 19,5, je zde pro přilnutí použito řecké slovo, které znamená „být přilepen k..., být těsně připevněn k..."
Starý zákon fakticky uznává, že existovalo mnohoženství. Zaznamenává, že první případ mnohoženství byl v Kainově linii (Gn 4,19), ale ukazuje, že ideálem bylo stále jednoženství (Ž 128,3; Př 5,18; 31,10-29; Kaz 9,9). Ježíš rovněž proklamuje, že Božím ideálem na začátku bylo jednoženství (Mt 19,8).
Manželství je smlouva.
Manželství je smlouva závazná před Bohem a lidmi. „Ptáte se proč? Proto, že Hospodin je svědkem mezi tebou a ženou tvého mládí, vůči níž ses zachoval věrolomně, ačkoli je to tvá družka a žena podle smlouvy" (Mal 2,14).
Rozvod
Bůh nenávidí rozvod. „Ptáte se proč? Proto, že Hospodin je svědkem mezi tebou a ženou tvého mládí, vůči níž ses zachoval věrolomně, ačkoli je to tvá družka a žena podle smlouvy. Což on neučinil člověka jednoho a nedal mu částku ducha? Oč má ten jeden usilovat? O Boží potomstvo. Střezte svého ducha, nikdo ať se nezachová věrolomně k ženě svého mládí. „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém oděvu přikryje násilí, praví Hospodin zástupů." Střezte tedy svého ducha, nejednejte věrolomně!" (Mal 2,14-16)
Tato pasáž ukazuje, že rozvod je zrada (podvodná nevěrnost) proti partnerovi. Je to rovněž násilí na duchu. A co je nejhorší, brání růstu „Božího potomstva". Rozbité domovy nepřinášejí zdravé ratolesti.
„A proto, co Bůh spojil (dal pod jho), člověk nerozlučuj" (Mt 19,6). Rozvod nebyl v původním Božím záměru pro člověka. Božím záměrům pro manželství nepomůžeme tím, že jho rozbijeme. Mohou být naplněny pouze ve společném spojení jak s Kristem, tak spolu navzájem. Takový vztah je nádherně popsán v Ef 5,21-31.
Zákon rozvod omezil.
Zákon uznal fakt, že rozvod se v Izraeli vyskytoval (jako i mnohé jiné praktiky běžné ve starověkém světě). Když Bůh dal Izraeli Zákon, přijal lidi takové, jací byli. Dal jim omezení pro jejich špatné praktiky a snažil se je usměrňovat.
V diskusi s Ježíšem ohledně rozvodu se farizeové zjevně mýlili, když říkali, že Mojžíš přikázal, aby muž dal své manželce rozvodový list, když chce svoji manželku propustit (rozvést se s ní). Ježíš řekl, že Mojžíš pouze „strpěl" nebo dovolil, aby to dělali; avšak ne „z jakéhokoli důvodu", jak se to tehdy běžně dělo (Mt 19,3-8).
Počátek je už v Dt 24,1-4. Žid Mojžíš je zde jen pokračovatelem, který rozvod nepřikazuje. Jen uznává, že muži se rozváděli se svými manželkami. Tento oddíl doslova říká, že rozvede-li se muž se svojí ženou, „protože na ní našel nepravost [hebrejské slovo označuje skrývané tajnosti (Dt 23,12-14), jako například nahota Noeho (Gn 9,21-23) a obraz opilé idumejské ženy (Pl 4,21) - tzn. morální nebo sexuální nečistotu, ne cizoložství, které by ze zákona vyžadovalo její smrt] a napsal jí rozvodový list, dal jí ho do ruky a poslal ji pryč ze svého domu, anebo zemřel-li druhý muž, který ji pojal za manželku, její první muž, který ji vyhnal, již nebude moci se k ní vrátit a znovu ji pojmout za manželku." Jinými slovy, muž má dvakrát myslet, než se se svojí manželkou rozvede, i když si myslí, že je v právu. Mohl by se k ní chtít vrátit, ale pokud by se znovu vdala, již by nemohl.
Ježíš zakázal rozvod jako porušení Boží vůle a slova.
Toto objasnil v Matouši 19,5-6 a Markovi 10,6-9.
Pavel křesťanům rozvod zakázal.
„Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji - ne já, ale Pán (Pavel použil Ježíšův vlastní výrok, aby toto podpořil) - aby žena od muže neodcházela. A když už odejde, ať zůstane neprovdána, nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští." (1K 7,10.11)
Pavel věděl, že se křesťané rozvádějí, a proto jim přikázal, aby zůstávali otevření pro smíření.
Pavel zakázal křesťanům požádat o rozvod kvůli tomu, že jejich partner je nevěřící.
„Ostatním pravím já, a ne už Pán (Pavel zde neměl Ježíšův vlastní výrok, jímž by to podpořil, ale mluvil zde pod inspirací Ducha): Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat (jako věrná manželka), ať ji neopouští. A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští...Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni (nejsou otroky)" (1K 7,12-15, zdůraznění přidáno). Pavel tedy říká, že křesťan nemůže nevěřícímu partnerovi bránit, aby odešel (rozvedl se), jestli ten na tom trvá.
Ježíš dovolil křesťanovi, aby v případě smilstva požádal o rozvod.
„Každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží". (Mt 5,32. Viz také Mt 19,9).
Toto je však svolení, ne příkaz. Řecké slovo pro „smilstvo" (porneia) může zahrnovat zvláště opakované páchání cizoložstva, ale obvykle znamená navyklou sexuální nemorálnost jakéhokoli druhu jak před, tak i po vstupu do manželství. (Porne byla prostitutka.) Někteří vědci by zde význam smilstva omezili na krvesmilstvo, to však není běžné užití tohoto slova. Někteří by tuto výjimku vyloučili, protože se nenachází u Marka ani u Lukáše a nechtějí postavit učení pouze na dvou oddílech v Matouši. Stejný princip ale platí i pro jiná biblická učení. Například máme za to, že milénium trvalo 1000 let, přestože toto časové období je zmíněno pouze v jednom biblickém oddíle (Zj 20,2-7). Jen zřídka, pokud vůbec, obsahuje jeden samotný oddíl všechny aspekty pravdy k danému tématu. Abychom mohli dojít porozumění jakékoli pravdy, musíme brát celek toho, co Bible učí.
Vstup do nového manželství
Zákon přijímal fakt, že rozvod dovoloval vstup do nového manželství. Toto je zřejmé z již výše citovaného oddílu v Dt 24,1-4. Stejný oddíl ukazuje, že Zákon klade vstupu do nového manželství určitá omezení. Mal 2,11 odsoudil vstup do nového manželství s nevěřícím. Kněz se nesměl oženit s rozvedenou ženou (Lv 21,7).
Ježíš ve svém základním učení rozvedeným vstup do nového manželství zakázal.
Odsoudil vstup do nového manželství jako skutek cizoložství, jako hřích proti smlouvě manželství původního (Mk 10,11-12; L 16,18; Mt 5,32; 19,9). Ježíš však uznal, že zásadním problémem je rozvod sám, neboť viděl, že u rozvedených se dá očekávat, že vstoupí do nového manželství. Tím by páchali cizoložství a způsobili by, že nový partner bude cizoložit. Proto hlavním záměrem toho, co Ježíš řekl, je na prvním místě předejít rozvodu.
Matouš 5,32 dodává výjimku.
„Každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva (navyklou sexuální nemorálnost), uvádí ji do cizoložství." Toto ukazuje, že manžel, který se rozvede se sexuálně nemorální ženou, nezpůsobí, že by ona cizoložila, jelikož ona je již cizoložstvím vinna.
Matouš 19,9 připouští ještě další výjimku.
V tomto verši nejspolehlivější rukopisy uvádějí: „Kdo propustí svou ženu (rozvede se), kromě z důvodu smilstva (navyklé sexuální nemorálnosti) a vezme si jinou, dopouští se cizoložství
Někteří, včetně těch, kteří následují římsko-katolické tradice, říkají, že článek o výjimce neplatí pro „a vezme si jinou, cizoloží". V tom případě dává smilstvo nebo navyklá sexuální nemorálnost právo k odluce od lože a stolu, avšak neruší manželský svazek, ani nedává právo jej rozpustit. Je ale těžké shodnout se s ostatními oddíly, které píší o zodpovědnosti manžela a manželky (1K 7,2-5). Proto většina protestantů vždy zaujímala stanovisko, že článek o výjimce určitě platí pro „a vezme si jinou".
Je také nutné zdůraznit, že v extrémních případech, kde se rozvod zdá nezbytný, Ježíš nepřikázal vstoupit do nového manželství. Je však zřejmé, že v Mt 19,9 Ježíš předpokládá, že se rozvedený muž znovu ožení. Verš řeší rozvod a vstup do nového manželství a jazyková pravidla umožňují, aby se článek o výjimce vztahoval na obojí. Řecké slovo pro „propustit" (apoluo) je použito s ohledem na oddíl Deuteronomia, na který odkazuje Mt 5,31 a Mk 10,2-12. Tam ono „propustit" zjevně ukončuje manželský svazek. Ježíš nezměnil podstatu rozvodu, což je rozvázání manželství. Jen odvrhl všechny výmluvy, odůvodňování, nebo příčiny kromě „smilstva" (porneia, navyklé sexuální nemorálnosti). V žádném případě však nepřikazuje rozvod nebo nový sňatek. Ty jsou dovoleny pouze pod touto jedinou podmínkou.
A opět, je zde námitka, že Ř 7,1-3 a 1K 7,39 nejsou žádnou výjimkou k prohlášení, že manželství je rozvázáno smrtí. Proto někteří mají za to, že manželství může být ukončeno pouze smrtí.
Tyto oddíly ale stanovují základní principy a nezabývají se výjimkami. Ř 7 uznává, že manžel by se podle zákona mohl rozvést, ale manželka ne. Proto byla manželka vázána „zákonem svého manžela" až do jeho smrti. Musíme mít rovněž na mysli, že pod Zákonem byla trestem za cizoložství smrt. Tento trest smrti byl dán ne proto, aby rozbil manželský vztah, ale s ohledem na to, že tento vztah byl již porušen.
1 Korintským 7,15 obsahuje rovněž výjimku.
„Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni (nejsou otroky). Bůh nás povolal k pokoji."
„Nejsou vázáni" je silné vyjádření. Avšak někteří, kteří trvají na základě verše Ř 7,2, že pouze smrt může zrušit manželství, vykládají tento oddíl ve významu, že křesťan má svobodu nechat nevěřícího partnera odejít, ale již nemůže vstoupit do nového manželství. Avšak musíme pamatovat na to, že Pavel v Ř 7,2 neřeší předmět rozvodu a nového sňatku. On pouze využívá vzorové situace ženy pod Zákonem, dle kterého ji mohla od jejího manžela oddělit pouze smrt, k tomu, aby ilustroval úplnou závislost věřících na Kristově zástupné smrti, která je osvobodila od požadavků Zákona. Pavel si byl vědom, že dle Zákona měl manžel možnost se rozvést (Dt 24,1-4), avšak žena tuto možnost neměla. Pouze smrt ji mohla uvolnit od zákona jejího muže. Princip zdravého výkladu nám nedovolí mít za to, že se zde nachází Pavlův pohled na problém rozvodu a nového sňatku.
Když věřící „není vázán", rozvede-li se s ním jeho nevěřící partner, který nechce v manželství zůstat, musí být tento křesťan považován za osvobozeného. Jelikož je to nevěřící partner, který se rozhoduje odejít a požádá o rozvod, zdá se svoboda věřícího více než jen svobodou nechat jej odejít, když ten tak jako tak odchází. Prostým významem se zde jeví, že věřící je osvobozen k tomu, aby vstoupil do nového manželství, když se k tomu rozhodne.
Pavel však od vstupu do nového manželství odrazuje z důvodu služby Pánu. „Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. Ale i když se oženíš, nezhřešíš." (1K 7,27.28)
Nové manželství je nová smlouva nebo dohoda.
Někteří mají za to, že člověk, který vstoupí znovu do manželství, žije v cizoložství. Tvrdí, že přestože cizoložství není neodpustitelný hřích, opravdové pokání vyžaduje skoncovat s tímto hříchem, stejně, jako zloděj musí přestat krást. Argumentují tím, že život člověka s novým partnerem v novém manželství jej neustále uvádí do skutků cizoložství. Ale hledání podobnosti mezi manželstvím a zlodějstvím je bludné. Manželství zjevně předpokládá smlouvu, což u zlodějství neplatí.
Chybné vstoupení do nového manželství vskutku představuje skutek cizoložství proti předchozí smlouvě. Narušuje starou smlouvu; bývalý partner je osvobozen. Vstoupí-li člověk do nového manželství, je potom zavázán, aby byl nové smlouvě věrný. Dt 24,4 ukazuje, že je špatné vracet se ke smlouvě minulého manželství. (Ozeášovi bylo později přikázáno, aby toto udělal jako ilustraci Boží lásky, která chtěla přijmout zpět odpadlý Izrael.)
Bible ukazuje, že Bůh očekává dodržování smlouvy, i když do ní vstoupíme chybně. Když Jozue chybně vstoupil do smlouvy s Gabaonitskými, Bůh nejen očekával, že ji naplní, ale dal mu i zázraky krupobití a dlouhého dne, aby mu pomohl (Jz 9 a 10). Izaiáš varoval Achaza, aby nedělal smlouvu s Asyřany, ale on ji přesto udělal (Iz 7). Potom Bůh varoval Chizkiáše, aby ji neporušoval a nesestupoval do Egypta pro pomoc.
Místo v církvi pro rozvedené a znovu sezdané
Členství je otevřené všem znovuzrozeným věřícím. To se samozřejmě týká i těch, kteří se rozvedli, nebo vstoupili do nového manželství předtím, než byli spaseni. Pavel udává, že lidé z různých sociálních a právních postavení, jako obřezaní, a ti, kteří byli otroky, mají být přijati v postavení, ve kterém se nacházeli, když byli spaseni (1K 7,17-24). „V čem byl kdo povolán, bratři, v tom ať před Bohem zůstane" (1K 7,24).
Bůh přijal pohany v Kornéliově domě (Sk 10 a 11). Při tom, jak byly rozvody a nové sňatky v tehdejším Římě běžné, je velmi pravděpodobné, že někteří v Kornéliově domě takoví byli.
Pavel nedává křesťanovi žádnou jinou možnost, než pokračovat v životě s nevěřícím partnerem, který je ochotný s ním žít. A znovu, je velmi pravděpodobné, že mnozí z těchto Korintských věřících byli oddáni za nevěřící, jejichž bývalí partneři byli stále naživu. Přijímá-li Bůh takové věřící, kdo jsme my, abychom měli právo je soudit? Avšak v žádném případě nemůže být přijat za člena člověk, který žije s někým jako druh (na hromádce).
Mezi křesťany jsou lidé, kteří se zapletli ve svých manželských vztazích ve svém dřívějším hříšném životě a kteří nevědí, jak tyto věci napravit.
Tito lidé potřebují nutně pomoc společenství, aby mohli uvést své vztahy do souladu s Božím záměrem pro jejich život (1K 7,17.20.24).
Nepovolujeme, aby byli za členy přijímáni lidé, o nichž je známo, že žijí ve vztahu druh-družka.
Vstup do nového manželství
Nízké standardy pro manželství a rozvod jsou velmi bolestivé pro jednotlivce, rodinu a ve vztahu ke Kristu. Proto odrazujeme od rozvodu všemi zákonnými prostředky a vyučováním. Nepovolujeme rozvody křesťanů z žádného jiného důvodu, než je smilstvo a cizoložství (Mt 19,9). Kde existují tyto výjimečné okolnosti nebo tam kde byl křesťan rozveden z popudu partnera, doporučujeme, aby otázku nového sňatku řešil věřící, který chodí ve světle Božího Slova (1K 7,15.27.28).
Provádění svatebních obřadů
AC nepovoluje žádnému služebníku, aby prováděl svatební obřad pro někoho, kdo byl rozveden a jehož bývalý partner je naživu, pokud jeho případ nezahrnuje výjimečné okolnosti popsané v předchozím odstavci „Vstup do nového manželství". Každý služebník naší církve, který provede svatební obřad odporující výše uvedeným biblickým principům i postoji staršovstva jeho sboru, může být propuštěn z církve, pokud nebyl jako nevinný podveden, aby toto provedl. Od oddávajících se požaduje, aby uchazeče o svatební obřad seznámili s poučkami Písma o křesťanském manželství před tím, než obřad provedou. Mohou odstoupit od provedení obřadu pro ty uchazeče, kteří dle názoru služebníka přistupují k manželství bez řádného promyšlení, moudrosti a střízlivosti.
Ve sporných případech by neměl být na oddávajícího činěn nátlak, aby provedl sňatek, jehož okolnosti se neslučují s jeho svědomím. Rada starších sboru má autoritu určovat, zda je anulování bývalého manželství uchazeče shodné s biblickým stanoviskem společenství; nebo v případě rozvodu nebo zániku manželství, zda je možné okolnosti klasifikovat jako anulováníhodné.