Za prvé, mnozí křesťané se mylně domnívají, že prostě už tím, že jsou křesťané, budou mít perfektní manželství. Takovíto lidé však záhy, když o svůj vzájemný vztah nijak nepečují, poznávají, že „ono" to prostě samo nejde, že se o trvalý vztah musí pečovat a to velmi. Jak často přichází rozčarování ve chvílích vzájemného neporozumění, ve chvílích důležitých rozhodování, ve chvílích, kdy se projeví, že on i ona jsou jiní, ve chvílích, kdy mizí romantická zamilovanost a přichází tvrdá realita života. O lásku se MUSÍ pečovat a musí se rozvíjet. Ne, nestačí, že jsme křesťané, že máme službu v církvi, že pracujeme pro Pána. Musíme být blízko sebe, projevovat jeden o druhého zájem a umět se vcítit vždy do toho druhého. Je to těžké a s přibývajícím věkem a starostmi by se mohlo zdát, že to bude těžší a těžší, ale není tomu tak. Když se mladí manželé naučí rozvíjet svůj vztah, a k tomu je potřeba čas, mnoho času, ve středním věku, kdy přicházejí největší krize, obstojí. A ve stáří už budou nejen jedno tělo, ale i jedna duše.

Za druhé, nalézáme se snad v nejvíce ateistické společnosti v Evropě a to nese důsledky i do vzájemných vztahů mezi lidmi a dosti specificky se to odráží v manželství. Mám známé, křesťanští manželé to jsou, kteří žijí druhým rokem v ČR, před tím žili, tuším, osm let na Aljašce. Když jsme se bavili o krizích v manželství kolem nás a jak to vnímáme, jejich zkušenost je taková, že tak velký duchovní útlak právě na své manželství nikdy nezažili. Až nyní, když jsou v naší zemi. Ďábel přímo nenávidí manželství, protože ona v sobě odráží Boží principy smlouvy, oddání se, lásky, pokory, trpělivosti... Proto takový tlak na manželství, proto tolik rozbitých rodin. Zamysleme se - dnes se statisticky rozpadá stejné, ne-li větší procento křesťanských manželství jako manželství nevěřících. Je to hrozné, ale je tu i druhá strana mince. Ti nevěřící se už raději ani nežení ani nevdávají, aby se nemuseli rozvádět! Ještě stále svítí světlo křesťanských manželství do tohoto světa a lidé z našeho okolí nás pečlivě pozorují, jak dopadneme, jak dopadnou naše děti. Je tu tedy velká naděje - držme se dobrých rad Písma a dbejme na naše rodiny a ovlivníme společnost!

Radek Hejret, 2. pastor AC Kladno