Matouš 6,1-4: "Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí."

Z tohoto místa vyplývá několik důležitých principů ohledně dávání almužen či prokazování dobrodiní:

u almužen na rozdíl od desátků, sbírek není určeno kolik, komu či na co a kam dávat,

měli bychom dávat almužny na prvním místě z lásky k Bohu a lásky k lidem v potřebách. Nesmí se jednat o skutek, kterým bychom chtěli přispět ke své spravedlnosti,

neměli bychom dávat někomu almužnu tak, aby to kromě příjemce almužny vědělo také co nejvíce lidí okolo a chtěli tak získat uznání či slávu u lidí. Almužnu bychom měli dávat skrytě, aby to nebudilo pozornost. Mělo by se jednat jen o akt mezi námi a příjemcem almužny. Je také možné, že adresát almužny nemusí ani vědět, kdo je dárcem - např. lze poslat peníze složenkou nebo jiným způsobem. Dokonce může být i lepší, aby příjemce nevěděl, kdo ho obdaroval. Ze zkušenosti vím, že někdy může být pro lidi těžší almužnu přijmout, než dát,

platí zde pravidlo, že máme dávat tak, aby pravice nevěděla, co dělá levice. Může se stát, že když někoho obdarujeme almužnou, tak máme v srdci pokušení se tím pochlubit a ještě po dlouhé době si pamatujeme, komu jsme co dali. Zde Ježíš jasně ukazuje, že to není správné,

také nám Bůh zaslibuje, že pokud budeme dávat almužny skrytě, tak můžeme očekávat odměnu v nebi.

Z hlediska praktického můžeme almužnu dát lidem v potřebách obecně, tedy jak křesťanovi, tak nevěřícímu. Almužnou může být peněžní částka, jídlo, oblečení, věc. Jednoduše cokoliv, co pomůže danému člověku v jeho nouzi či potřebě. Almužnou může být například nové oblečení, které dostaneme, ale protože nám je malé, tak je neprodáme, ale dáme někomu potřebnějšímu. Dobrou praxí může být pravidelné odkládání peněz pro potřeby almužny. Například u nás doma máme na almužny speciální krabičku, kam se snažíme, celá rodina, dávat peníze při našich rodinných skupinkách. Máme tak k dispozici určitou částku, kterou můžeme někomu potřebnému darovat. Je důležité se modlit, abychom měli otevřené oči a srdce k potřebám druhých. Bůh nám svým duchem bude ukazovat na potřeby bližních, a pak je potřeba na to reagovat.

Almužny jsou Bohu velmi milé a z Božího pohledu by měly být běžnou součástí života křesťana. Jsou projevem lásky k ostatním lidem. Ježíš při rozhovoru s farizei v Lukáši 11,41 považuje pomoc chudým za samozřejmost.

Dva krásné příklady toho, že si Bůh váží almužen, které jsme komukoliv dali či dáme, jsou popsány ve Skutcích 9,36-41 a 10,1-8. Nejdříve se jedná o příběh vzkříšení ženy Tabity. Byla to žena, kterou měli všichni moc rádi. Věřím, že jedním z důvodů, proč zjevil Ježíš svoji moc právě na této ženě, byla skutečnost, že konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny.

V druhém příběhu přichází anděl k setníku Kornéliovi a sděluje mu, že Bůh přijal jeho almužny. Myslím, že není náhodou, že právě zbožnost a almužny Kornélia způsobily, že on a jeho rodina byli první pohanskou rodinou, která uslyšela plné evangelium a byla pokřtěna Duchem svatým. Z těchto dvou příběhů můžeme vidět, že dávání almužen je velmi milé Bohu, ale také lidem.

A tak buďme tímto i my, milí sourozenci, povzbuzeni ke štědrosti v dávání almužen.

Viktor Baláž,

pastor AC Vyškov