1. Královská 17, 2-6: Když Eliáš oznámil slovo soudu od Hospodina, musel se na Boží pokyn ukrýt. Bůh mu řekl, kam má jít. Měl se ukrýt u potoka Kerít. A Bůh mu zaslíbil, že se o něj budou starat krkavci. Co si asi Eliáš pomyslel, když mu Bůh řekl, že mu ptáci budou nosit potravu? Co asi prožíval? To je přece nelogické, nesmyslné. Mohl pochybovat: „Já hlupák, že jsem vůbec chodil za tím králem. Kdybych nikam nešel, nemusel jsem se nyní skrývat. Nyní zemřu hlady. Kdo to kdy slyšel, že ptáci nosí jídlo lidem? Krkavec (havran) to je nejchamtivější pták, který by se nikdy nedělil." Ale Eliáš poslechl a prožíval veliké dobrodružství. Skutečně se tak stalo, že mu krkavci nosili jídlo.

Nebyla tam žádná restaurace Mc Donald, KFC ani vývařovna. Když měl Eliáš hlad, přiletěl havran a hodil mu nějakou bagetu se sýrem. Někdy to byla kokoska, müsli tyčinka, křupky, a ve sváteční den samozřejmě něco lepšího.J Bůh se staral dlouhou dobu o jeho potřeby. Eliáš byl cele závislý na Bohu.

1. Královská 17,7: Pak se stalo, že po nějakém čase i ten jeho potok vyschl. A to znamenalo změnu i pro Eliáše. I Eliáš měl žízeň, i on začínal mít nedostatek. Eliáš se mohl strachovat a mohl se ptát proč? Copak Bůh na mne zapomněl? Copak nemohl Bůh zařídit, aby ten potok nevyschl?

1. Královská 17,8-9: Bůh znovu promlouvá k Eliášovi. Přichází k němu a říká mu: Půjdeš do města Sarepty, přikázal jsem tam vdově, aby se o tebe starala. Eliáš pochopil, že přišel nový čas, kdy jej Bůh chce mít na jiném místě.

A také to pro Eliáše znamenalo úplně jiné zabezpečení, než které doposud zažíval s havrany. Eliáš žil a chodil v poslušnosti a ve víře. Musel jít přes celou zem k ženě a přitom neznal ani její jméno. V desátém verši je napsáno: „Eliáš tedy vstal a šel." A tam se setkal s chudou vdovou, která byla naprosto zoufalá. A právě ona měla být zabezpečením pro Eliáše. Bible popisuje, že ta žena byla na pokraji smrti. Měla katastrofický scénář. Plánovala si, že z poslední mouky ještě upeče poslední chléb pro svého syna a pak už bude čekat se synem na svoji smrt hladem. Vždy, když jsem si četl v Bibli tento příběh, vžíval jsem se do role chudé vdovy. Nic neměla. Sama měla velikou potřebu. A najednou se Bůh rozhodne, že právě tato naprosto chudá vdova má být zaopatřením pro dobře živeného Eliáše. Nedokázal jsem si připustit, že by něco takového Bůh od ní mohl vyžadovat.

Eliáš k ní přichází a říká jí: Dej mi napít vody.

Ona si možná pomyslela: No dobře, je sucho po celé zemi, má za sebou dlouhou cestu, tak mu dám napít. Jde pro vodu a Eliáš na ni ještě zavolal: ,,Až poneseš tu vodu, vezmi taky kus chleba, mám hlad." To už bylo horší. On po ní žádal i to málo, to nic, co měla. Eliáš neumíral hlady. Ona se synem ano.

Při čtení tohoto příběhu v Bibli jsem vždy byl vnitřně na Eliáše rozzloben. Připadalo mi to nelidské, bezohledné. Eliáš chlap - ona žena s dítětem. On - dobře živený, protože se o něj doposud Bůh dobře staral, ona - chudá, na pokraji smrti hladem i se svým synem. Co si o sobě ten Eliáš vůbec myslí, ten vyžírka... To byla drzost, neslušnost od Eliáše. Ano, takto jsem celý příběh dříve osobně vnímal.

Copak by Bůh mohl někdy toto vyžadovat?

Nedávno jsem se setkal s jedním věřícím podnikatelem. Ptal se na moji službu, na to, zda mám zabezpečení. Vyprávěl jsem mu, jak je pro mne těžké i známé přátele, podnikatele, žádat o podporu, i když vím, že mají ochotné srdce. Jak nechci zneužívat dobroty. A ten podnikatel mi ukázal na tento příběh Eliáše a chudé vdovy, která vůbec nic neměla. A Eliáš měl odvahu ji požádat - dej mi. Znovu se mi při tom našem rozhovoru sevřelo srdce, když jsem si představil situaci, že bych byl v pozici Eliáše. Se svojí povahou bych asi zemřel hlady. Nechápal jsem - co mi tím chce naznačit. Stačilo pár vět od toho přítele podnikatele a já jsem uviděl příběh v jiném světle.

Bůh někdy udělá tak zvláštní věc, že vezme z rukou chudé vdovy poslední zbytek mouky. ANO - Bůh to může požadovat.

Eliáš nebyl žebrák. On věděl, kým je. Znal své místo. Měl jistotu Božího povolání. To byl Boží způsob, jak se Bůh chtěl postarat nejen o Eliáše, ale také o tu vdovu a jejího syna. Bůh má skvělé řešení. Ten bratr podnikatel mi ukázal, jak někdy funguje Boží účetnictví, Boží pokladna.

V jednom listu Pavel píše o jednom velmi chudém sboru, a zmiňuje, že ...jejich chudobou on byl obohacen. Jak lze být chudobou obohacen?

Vzpomněl jsem si, co jsem jednou prožil na své cestě před několika lety v Tádžikistánu. Byla to ta nejchudší země, kterou jsem kdy navštívil. Elektřina šla dvě hodiny denně, bída, hlad. Měl jsem tam společně s Markem Slánským přednášky o problematice HIV/AIDS a také na téma Sex, AIDS a vztahy. Je tam jen málo křesťanů. Účastnice našeho semináře byly většinou ženy zahalené od hlavy až po kotníky. Některým byly vidět jen oči. Připadal jsem si divně, že mám přednášet o sexu a o problematice HIV/AIDS.

Ve všech zemích bývalého Sovětského svazu jsem vždy přednášel zdarma. Bral jsem to jako službu, chtěl jsem motivovat křesťany, aby začali pracovat v oblasti péče o nemocné a také, aby chodili do škol. S Markem jsem sloužil také ve velkých sborech, kde bylo 2 - 4 tisíce členů. Vše jsme si platili.

A právě v Tádžikistánu, v té nejchudší zemi, kde je jen velmi málo křesťanů, se nám stalo, že když jsme skončili seminář, tak za námi přišel muž, který nás tam pozval. Poděkoval nám za seminář a řekl, že naše služba byla pro ně velikým požehnáním. A pak řekl - my bychom vám také rádi požehnali. Rádi bychom vám zaplatili vaše letenky. Něco neskutečného. Byla to nejdražší letenka, kterou jsem kdy platil, a ti nejchudší nám chtěli tuto letenku zaplatit.

A ten muž řekl: ,,Víte, my jsme chudí, ale my jsme poznali Boží principy a chceme se naučit dávat." První moje reakce byla: Tu nabídku nemohu vůbec přijmout. A najednou na nás s Markem padla veliká bázeň - odmítnout Boží požehnání. Prožili jsme význam slova - být zbohacen chudobou. A věděli jsme, že Bůh chce, abychom tyto peníze přijali. Z Tádžikistánu jsme letěli do Kazachstánu, to je hned sousední země, vzdálená asi jako Slovensko - nešlo tam jet ale autem. Žádné silnice, byly tam jen obrovské hory. Tak jsme přijali nabízené peníze na letenky do Kazachstánu. A věděli jsme vnitřně, že to je požehnáním pro nás, ale stejně tak i požehnáním pro ty, co nás obdarovali.

Eliáš byl obohacen chudobou té vdovy a zpětně ona byla požehnána Eliášem.

Ta vdova se naučila nádhernou lekci, že když dala Bohu, On jí nezůstal nic dlužen. Bůh jí požehnal až do konce toho hladomoru a období sucha. Bůh udělal zázrak, o jakých čteme v pohádkách jako Sůl nad zlato. A mouky neubývalo... A pak později, když zemřel její syn, tak to byl právě Eliáš, který na modlitbách od Hospodina vyprosil, aby se její syn vrátil živý.

Uvědomil jsem si Boží principy, které tímto nádherným způsobem fungují. Potřebuji si to často připomínat, abych věřil tomu, že když nám Bůh chce něco dát - tak nám někdy nejdříve bere. Když Bůh bere, tak nám vlastně dává.

Když nám Bůh chce požehnat, tak to někdy učiní tím, že nám pošle do cesty potřeby jiného člověka. V poslední době jsem mohl tyto pravdy osobně prožívat. Žiji z milosti, příspěvků a darů a také, víc než kdy předtím, dávám potřebným.

Kéž jsme všichni požehnáním pro druhé.

Tomáš Řehák