Ve svých příspěvcích bych se chtěla podrobněji zabývat třetím jmenovaným způsobem šíření Boží lásky - diakonií. Důvodem je můj pocit, který mi potvrdila i zpráva Eurodiakonie „Být a jednat", že diakonii se často v církvi nepřiznává její pravá hodnota, totiž že patří k jádru evangelia a měla by tedy být centrálním pojmem našeho pojetí církve.
Předobraz Ježíšovy služby (diakonia) můžeme nalézt už v ustanoveních Starého zákona, který obsahoval některá „sociálně" orientovaná nařízení k ochraně potřebných. Vymezil sociálně ohrožené skupiny - bezdomovce, vdovy, sirotky, nádeníky, zchudlé, slepé, hluché a další potřebné a také levijce, kteří neměli svůj díl půdy (zdroj obživy). Starý zákon měl potřebným zajišťovat různé formy „sociální pomoci" - např. desátky každého třetího roku (Dt 26,12-15), právo paběrkovat po sklizni (Dt 24,19-22), podíl na velkých svátcích (Dt 16,9-15), milostivé léto atd.
Pán Ježíš přišel proto, aby naplnil Zákon, a to i v jeho sociálně orientovaném rozměru. Podívejme se, jak jej naplňoval z hlediska služby (diakonie).
Hned v úvodu svého veřejného působení se prohlásil za toho, jenž přišel druhým sloužit „přinést chudým radostnou zvěst", „vyhlásit zajatcům propuštění, slepým navrácení zraku", „propustit zdeptané na svobodu", „vyhlásit léto milosti Hospodinovy". Jako druhé největší přikázání Pán Ježíš označil: „Miluj svého bližního jako sám sebe." V kázání na hoře Ježíš vysvětlil, proč máme konat dobré skutky: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." Měřítko pro to, co je dostatečně dobré jednání, ustanovil Pán Ježíš takto: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi." Ježíš předpokládal, že jeho následovníci činí dobrodiní a napomínal je, s jakým postojem ho činit: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice..." Podobenstvím o milosrdném Samařanu zase ilustroval, kdo je náš bližní, kterému máme milosrdenství prokazovat - každý potřebný, kterého na své cestě životem potkáme a který si nemůže pomoci sám. Bohatému mladíkovi, který se ho ptal, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě, doporučil kromě dodržování přikázání, aby prodal všechen svůj majetek a rozdělil výnos mezi chudé. Za své učedníky si vyvolil prosté lidi, trávil čas s lidmi z okraje společnosti (dnes bychom řekli sociálně vyloučenými) a sloužil jim. Na mnoha místech čteme, že byl pohnut soucitem a lítostí nad utrpením lidí, proto při své službě často překračoval společenské, kulturní i náboženské tradice.
Je zřejmé, že služba Pána Ježíše měla specifické charakteristiky, které ji odlišovaly od „obyčejné" sociální práce. Do své služby zapojoval svá duchovní obdarování a Boží moc. Při své službě lidem tím pádem viděl jejich skutečné potřeby, nikoli pouze vnější stav věcí. Ježíšova pomoc lidem přinášela naději a směřovala k dalším krokům a změnám v životech lidí.
Církev je právě tak povolána sloužit. „V konání dobra neumdlévejme: neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak pokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry." (Gal 6,9-10) Svou přítomností ve světě církev zastupuje a zprostředkovává Ježíšovo poslání zjevovat Boží lásku všem lidem. Církev je vyslána do světa se zprávou, že Kristus je Pán, a má to prokazovat slovy i skutky (Jk 2, 14-17, 1J 3, 17-18).
Svědčit (martyria), oslavovat (leitourgia) a uskutečňovat lásku v životě lidí (diakonia) je plnost služby, ke které byla církev pověřena. Služba lidem, kteří jsou v nouzi by přitom měla vycházet z celého Kristova těla (církve), není odpovědností jen pověřených představitelů (diakonů, jáhnů apod.).
Pokračování příště.
Ve spolupráci s ředitelem Diakonie AC Petrem Bartošem
zpracovala Jana Rozehnalová, AC Prostějov
