Drazí bratři a sestry,

srdečně vás zdravím a vítám vás při čtení listopadového čísla Života v Kristu. Tentokrát věnuji úvodník zamyšlení nad naším vztahem k misii. Verš v úvodu je známým textem, od něhož odvozujeme své poslání hlásat evangelium do celého světa. Ne nadarmo se tento text nazývá „Velkým pověřením". Slovo Jděte (přesněji přeloženo jdouce) ukazuje, že křesťanství je cesta, pohyb. Nový zákon nepřináší program pro stojící křesťany. Nenalezneme na stránkách Bible žádné učení, které by vyhovovalo pojetí klidného usedlého života podle hesla „Nic se nemá přehánět". Křesťanství vždy bylo chápáno jako učednictví a s ním spojené následování Ježíše. Následování doslovné, neboť misie prostě a jednoduše znamená někam jít, a následování jako postoj, protože ne každý je misionářem. Od každého se ale očekává, že bude v misii zapojen, jak se v následujících řádcích budu snažit ukázat.

Je tomu více než rok, co jsem byl na návštěvě ve Finsku a mohl sledovat život a službu tamní letniční církve. Nejsilnějším důrazem, který byl na první pohled patrný, byl důraz na misii. Poznalo se to nejen na počtu misionářů vysílaných touto církví do celého světa (blíží se poměru jeden misionář na sto členů), ale misijní myšlení bylo charakteristické pro každý sbor, který jsme navštívili. Pravidelně konané misijní bohoslužby, sbírky na misii, misijní nástěnky a vedle staršovstva paralelně fungující misijní výbor. Když jsem se ptal vedoucího finské misie Arta Hämäläinena, jak je možné, že poměrně malý stát jako Finsko dokáže vyprodukovat tak silné misijní hnutí, dostalo se mi odpovědi: „Již na počátku probuzení v naší zemi zhruba před sto lety jsme vyslali první misionáře. Od té doby jsme tuto vizi nepustili". Jak jednoduché! Dokázali udržet a rozvinout to, co jim Pán dal.

V souvislosti s misií jsem postřehl také další věc: Misionářem se v tamní církvi nazývá pouze ten, kdo je na misii více než dva roky. Misie je zaběhlým zvykem v životě církve, mnozí mladí lidé jdou na jeden až dva roky do zahraničí, aby sloužili Pánu. Setkali jsme se s řadou takových lidí, a nejen mladých. Mluvili jsme i s lidmi, kteří ve středním věku opouštěli svá zaměstnání i svou kariéru, aby šli na misii. Zejména mládež má však možnost zúčastnit se každý rok krátkodobých misijních výjezdů na jeden až dva týdny.

Když přemýšlím nad naší církví, modlím se za to, abychom se v oblasti misie mohli v následujících letech výrazněji posunout. Jsem Bohu vděčný za všechny misijní příležitosti, které nám dává. Prožívám radost, když listuji zpravodajem Nadačního fondu Nehemia, a jsem hrdý na všechny, jejichž život je spojen právě s misií. Nejsme početně velkou církví, a přesto jsme misijně aktivní. Očekávám však mnohem více: misie by neměla být záležitostí „povolaných" lidí, nýbrž celé církve. Je totiž pravdou, že k misii je povolána celá církev, nikoli pouze vybraní jedinci. Každý člověk je buď misionářem nebo misii aktivně podporuje. Misijně uvažuje pastor, který lidi ve svém sboru povzbuzuje k tomu, aby se v misii zapojili, misijně uvažuje i sestra, která vede nedělní besídku a učí malé děti modlit se za misionáře. Mládež v jisté letniční denominaci shromažďuje finanční prostředky k tomu, aby si misionáři v zahraničí mohli koupit auta. Prostě si adoptovali tuto praktickou stránku misijních potřeb. Misie znamená buď jít sloužit do cizí země nebo modlitbou, finančně či jinak misii podporovat. Vybavuji si vzpomínku na návštěvu jednoho sboru v Bělorusku. Tamní bohoslužby byly ukázkou toho, jak lze podporovat misijní myšlení: Během nedělních bohoslužeb byla na podium přinesena veliká mapa světa a jeden z diákonů hovořil o konkrétní zemi, jejích potřebách a o misionářích, kteří tam slouží. Pak se sbor za tuto zemi modlil a nakonec proběhla sbírka na potřeby tamní misie. Toto se odehrávalo každou neděli.

Co pro misii může udělat každý z nás? V první řadě je nutné si uvědomit, že jsme k misii povoláni. Je tedy nutné se modlit, jaká je konkrétní Boží vůle pro náš život. Znovu připomínám, může jít o nepřímou podporu (ve většině případů), jako jsou třeba finanční dary, povzbuzující dopisy misionáři či modlitební zápas nebo o přímou účast na misii (v menším počtu případů). Můžeš vzít do rukou Nehemia info, kde nalezneš mnoho podnětů, výzev i zkušeností, jak misii podpořit. A pak už je třeba dělat uvážlivé kroky - zodpovědně se rozhodnout, jakým způsobem a s jakou intenzitou se zapojit. Potom jen vytrvat přes všechny překážky, které mohou přijít.

Jako církev chceme činit konkrétní kroky k tomu, aby se naše služba v oblasti misie mohla prohlubovat. Jistě jsi slyšel, milý čtenáři, o misijní kanceláři, která se postupně formuje. Toto je jen začátek. Vizí je vyslat další misionáře. Taktéž v příštím roce chceme uskutečnit krátkodobé misijní výjezdy pro mládež. Jsme již v jednání s partnery v zahraničí. Rovněž hledáme možnosti, jak poskytnout příležitost k misii absolventům naší Vyšší odborné školy misijní a teologické. Zde je třeba změnit zaběhlé myšlení, které spojuje misii s celoživotním posláním. Věřím tomu, že je možno dát Bohu rok či dva, abychom mu mohli sloužit tam, kde je třeba. Nemusíme se cítit zavázáni být misionáři doživotně. Zde podotýkám, že jde spíše o oběť, než o zábavnou osobní zkušenost, o poslušnost Božímu povolání více, než o vlastní rozhodnutí zorganizovat si zajímavým způsobem vlastní život. Je jisté, že člověk, který se rozhodne studovat biblickou školu a pak ještě další rok strávit na misii, musí poněkud změnit své životní priority. Ale jde o rozhodnutí, které náš Pán ocení - neboť misie je něco, co leží v samotném centru Božího srdce. Pán Ježíš musel učinit rozhodnutí, aby šel s nebe na zem. A Písmo říká, že důvodem, proč byl poslán, byla Boží láska k lidem (J 3,16). Tak se sám náš Pán stává vzorem pro veškerou misii, která se kdy v jeho jménu uskuteční. Ten vzor spočívá v lásce k lidem a v poslušnosti Bohu. Opustit své pohodlí a dát několik let (včetně studia) Bohu k dispozici, to je oběť. Avšak je to taková oběť, která nás činí podobnými Pánu Ježíši.

Přeji ti, milý čtenáři, abys mohl poznat své místo v Božím misijním plánu!

Martin Moldan,

zástupce biskupa AC