Přivedlo mne to k zamyšlení, jak bychom se já nebo i moji další bratři a sestry zachovali, jaké postoje bychom měli k novým pracovníkům, kteří by přišli na „naše teritorium?"
Vzpomínám na dobu, kdy jsem sama byla členkou Církve bratrské a na letniční jsem se dívala jako na zvláštní exotické jedince. Pravda, to bylo ještě v dobách hluboké totality, a co se týče letničních, slýchala jsem o nich různé zvěsti, ne vždy právě příznivé. Dneska už jsem v naší církvi přes dvacet let a je to můj domov. Když jsem se potkala s některými členy CB během minulých let, našel se i někdo, kdo mi řekl: „Škoda že jste odešli. To se nemělo stát."
Přiznávám, že jsem mívala různé postoje. Dnes mne Pán dovedl k přesvědčení, že pokud je ve městě více sborů a církví, není to na škodu. Samozřejmě, že většina z nás si myslí, že náš sbor je právě ten nejlepší (já to tvrdím nepokrytě - jinak bych v něm přece nebyla, že?) a na ostatní se díváme poněkud skrze prsty. Nelituji toho, že jsem kdysi odešla z CB. Odešla jsem však v pokoji a dodnes s nimi mám dobré vztahy. Je to církev, ve které jsem vyrůstala od dětství a vděčím jí za mnoho dobrého, co mne naučila a co mi dala.
Když jedu autem nebo jdu pěšky po ulicích města nebo vesnice, často myslím na to, že všichni lidé, kteří bydlí za okny domů, které míjím, přijdou (až na výjimky) do pekla. Přemýšleli jste o tom už někdy? Všichni sousedé, kteří žijí kolem nás, se tam hrnou. Myslím, že jsou vesnice, ve kterých není jediný znovuzrozený křesťan. A tak si myslím, že není chybou, i kdyby bylo v Kolíně deset dalších sborů a společenství - POKUD si budeme vzájemně žehnat a nebudeme bojovat proti sobě. Nikdo z nás totiž není schopen obsáhnout tak velké město. Je nás zoufale málo. A tak ať tam klidně jdou další - jen když se zvěstuje evangelium. Nedávno jsem byla na jisté konferenci. Hudba byla tak hlasitá, že jsem byla ohlušena. Nedalo se ani s nikým mluvit. Přesto lidé, kteří tam byli, prožívali Boží jednání a přítomnost. Stála jsem tam, dívala se na ně a prožívala tichou vděčnost, že ve sboru, do něhož patřím já, jsou chvály mnohem tišší a klidnější. Ale zároveň jsem si uvědomovala - Pane, jestli tihle lidé tady prožívají setkání s tebou, kdo jsem já, abych posuzovala, co je správné a co ne?
Možná budou chvály v nových sborech, které, věřím, vzniknou, mnohem hlasitější, možná pastor bude pobíhat s mikrofonem mezi lavicemi a styl modliteb bude jiný. Nevadí. Ten, kdo hledá Boží vůli pro svůj život upřímně, jistě najde společenství, v němž bude doma. Jen když se tam bude zvěstovat živý Bůh ve své síle a moci a v Duchu svatém.
Michal Beran kdysi vyprávěl, že když byl ještě v Českých Budějovicích, ptal se jednou Pána: „Pane, jak se mám modlit za ostatní sbory ve městě?" Boží odpověď zněla: „Vyprošuj jim stejné požehnání, jaké bys chtěl mít pro vlastní sbor."
A to je myšlenka, která mne už roky provází. Vyprošujme stejné požehnání Slovu života, Církvi bratrské, případným dalším sborům AC kdekoliv - ať jim Pán žehná - abychom společně s nimi mohli jednou chválit Pána na věčnosti se zástupem těch, kteří byli pro Pána získáni těmi „druhými" raději, než abychom zachovali naprostou „čistotu učení", jak ji vidíme my, ale jen pro omezené množství posluchačů. Modleme se za Kolín, Přelouč, Kutnou Horu a další místa. Pán nás potřebuje, abychom byli jeho svědky. Žijme každý tak, aby naše životy byly svědectvím o živém Bohu - a žehnejme těm ostatním, ať jsou také oni Božími svědky. Je nás zoufale málo a tato země potřebuje slyšet Boží evangelium!!!
Věra Dvořáková,
AC Kolín
