Dávno jsou pryč doby, kdy misionáři byli jedněmi z nejrespektovanějších lidí ve své zemi i v zemi svého působení. Z jedné strany jsme vděční věrozvěstům Cyrilovi a Metoději za to, že přišli do naší země a přivedli naše předky do lůna křesťanství i tehdejší Evropy, dokonce máme jejich svátek, a na druhou stranu se mračíme na ty, kteří dnes v podstatě dělají totéž, překládají Bibli do domorodého jazyka, a často za tím účelem musí vytvořit psanou verzi jazyka daného kmene. Jaké nehorázné vměšování. Jaká troufalost!
Jak to tedy je? Máme být hrdí na to, co křesťanští misionáři dnes i v dějinách dělali, a jaký dopad to má i mělo na kulturu daných národů? V této souvislosti se mi připomíná jedna historka, která se traduje z doby války. Nevím nakolik je to pravdivý příběh, ale je velmi výmluvný. Na kterémsi tichomořském ostrově šel osvícený americký důstojník cestou a viděl, jak pod palmou sedí domorodec a s nadšením si čte svou Bibli. Důstojník pohoršeně namítnul, že v dnešní době by už nikdo neměl věřit tvrzením Bible, a že ho mrzí, že mu západní misionáři popletli hlavu s těmito věcmi. Pak se toho domorodce zeptal, zda může říct, co dobrého mu toto poselství do života přineslo. Ten domorodec se na něj tak zvláštně podíval a řekl: "No nevím, pane, co všechno to přineslo do mého života, ale určitě to přineslo jednu velmi dobrou věc do vašeho života. Nebýt těch misionářů a poselství této knihy, tak bychom vás, pane, asi nejspíš snědli..." Smrt mnohých misionářů, kteří byli pionýry na některých úplně nových místech, jen dokládá, že nejde pouze o úsměvný příběh, ale o velmi závažnou realitu, která se týká prospěšnosti proměny kultury a zvyků jednotlivých národů.
Slova kultura, kultivovat a kult patří k sobě, což znamená, že náboženská víra je formujícím, kultivujícím faktorem ve společnosti. To, v co věříme, ovlivňuje náš svět, který utváříme kolem sebe. Uvědomil jsem si to velmi silně v Afghánistánu. Na každém kroku je tam cítit ducha násilí a tvrdost dopadů toho prostředí na děti, postižené lidi, ženy, ale i obecně na každého a na všechno. Na druhou stranu v kontaktu s běžnými lidmi, např. z onoho obávaného etnika Paštunů, jsem dospěl k závěru, že v jádru to jsou velmi citliví, nádherní lidé. To, co z nich dělá tak dobrou živnou půdu pro násilné tendence, je ideologie radikálního Islámu a pojetí zákona šaria, kterým se řídí veškeré společenské situace.
Vždy, když mluvíme o těchto věcech, mnozí namítnou: "a co křesťanské násilí v minulosti?" Samozřejmě, v našem křesťanském dědictví se nemůžeme vyhnout těmto velmi bolavým místům naší minulosti, ze kterých určitě nemáme radost. I když křížové výpravy, pogromy na Židy, násilné pokřesťanšťovaní atd. (všechno samozřejmě ve jménu Ježíše) se můžeme snažit vysvětlit různým způsobem, např. jak málo to všechno mělo se skutečným poselstvím evangelia společného, přesto toto dědictví nemůžeme od své historie je tak jednoduše odpárat. Musí nás to vést k mnohem větší pokoře v tom, když neseme poselství evangelia těm, kteří je ještě nepoznali, ale na druhé straně, nesmíme přestat vidět to vše dobré a pozitivní, co vliv biblického křesťanství přinesl těm lidem a národům, kteří se na něj autenticky otevřeli. Také je třeba si uvědomit, že mnohé z toho, co dnes vnímáme jako negativní v naší minulosti, bylo často spíše výsledkem toho, že křesťanství podlehlo duchu svého světského prostředí, než aby bylo ono zdrojem toho násilí. Mnohé z toho, co lidé dnes vyčítají středověkému křesťanství, pochází spíše z římského, starogermánského, franského a jiného způsobu jednání. To, že bez vlivu křesťanství, byly tyto, i většina jiných národů v minulosti, velmi krutá, a tudíž, že násilí a krutost nejde spojovat s křesťanským vlivem, ale naopak, je dnes velmi málo vnímáno. Stačí se podívat na předkřesťanský Řím (ani nemluvě o takových místech, jako byla třeba říše Inků) a musí nám to být jasné. Spíše je škoda, že vliv evangelia s příchodem křesťanství nezměnil více způsoby jednání ve společnosti. Ano, křesťanství změnilo kulturu tam, kde přišlo ve své biblické podobě. Často to ovšem vidíme jen v groteskních vnějších projevech, kdy třeba němečtí misionáři nevědomky dělali z afrických domorodců černošské Němce, chodící v oblecích, zpívající německé hymny a stavějící své domy podle německých "mustrů". O to nejde a dnešní misie je v tomto ohledu mnohem zralejší. Na druhou stranu si každý člověk musí uvědomit, že často naše domorodá kultura obsahuje některé velmi hříšné věci. Je a má být v zájmu každého rozumného člověka tyto prvky v kultuře změnit. Člověk je morální bytost zodpovědná za své jednání před Bohem i jinými lidmi. Na tom nic nezmění ani dnešní postmoderní relativizace hodnot. Jako křesťané, kteří věříme v to, že jsou Bohem dané hodnoty a normy jednání, které jsou vyjádřeny ve starobylém desateru, které utvářelo naší judeo-křesťanskou civilizaci i způsob našeho myšlení, se nemáme za co omlouvat, když svým misijním působením máme vliv na změnu kultury, myšleno na hříšné prvky domorodé kultury.
Jeden na křesťanství obrácený Paštun v Afghánistánu mi řekl: "Já nechci bojovat, nechci zabíjet. Chci vychovávat děti, starat se o svou manželku, chci sázet stromy a ne je ničit, chci žít pokojně svůj život..." Uvědomil jsem si, že křesťanství u toho člověka nádherně zafungovalo. Ano, změnilo jeho kulturu, a díky Bohu za to. Kéž by kultura celého Afghánistánu mohla být takto proměněna. Když jsem v peruánské amazonské džungli potkal lidi nadšené pro Boha, jejichž dědové a často ještě i otcové byli lovci lebek, a oni nebojují, ale starají se o své rodiny, jsou věrní svým manželkám a vzájemně si pomáhají, jakož i jiným, se kterými by jinak bojovali a unášeli jim děti i ženy, řekl jsem si, že je to dobrý vliv evangelia na jejich kulturu. Není třeba, aby přestali nosit své oblečení a mluvit svým jazykem a tancovat svým svébytným způsobem. Je ale dobré, aby přestali být násilní a přestali hřešit, stejně jako by to bylo dobré a potřebné i pro naši, dnes už zcela pohanskou, post-křesťanskou evropskou kulturu.
Misie dnešních dnů se řídí heslem: "Ze všech národů, ke všem národům" a už dávno neznamená vývoz západní kultury a civilizace. Velmi často se dnes v západních zemích setkáme s tím, jak blahodárně na církev působí nadšení a svěžest víry třeba korejských a afrických křesťanů, kteří nejsou zatížení tím naším složitým racionálním přístupem k duchovní dimenzi. John Cava, jeden z vedoucích fenomenálního probuzení v Pensacole na Floridě v 90. letech, kdysi u nás řekl větu, nad kterou jsem pak hodně přemýšlel. "Pokud vám vaše kultura brání v naplňování Božích záměrů, pak změňte svou kulturu..." Je dobré si uvědomit, že je to Bůh, který bude hodnotit dílo každého člověka i národa. Má jasně definované hodnoty a názory na to, jak má naše lidská společnost fungovat. Vždy se v dějinách vyplatilo to brát vážně a nebagatelizovat. Je to proto dobrá rada i pro každého člověka i každou společnost dnešní doby.
Misijní působení křesťanského poselství evangelia je proto dnes aktuálnější, než kdykoliv předtím. Musí být ovšem citlivé a pokorné k prostředí, ve kterém působí. Nesnažící se převálcovat svou kulturou tu jejich. Nemáme být posly západní civilizace, ale vyslanci Ježíšova evangelia pokoje. Na druhou stranu, nemusíme se omlouvat za to, že naše působení bude měnit mnohé u lidí, kterým sloužíme. Pokud ta změna je v pevnějších rodinách, věrnějších manželstvích, v úbytku sexuální nečistoty a zneužívání, ve větší gramotnosti, v lepších hygienických návycích vedoucích k lepšímu zdraví atd., pak se nemáme za co omlouvat, ale se spíše snažit, aby křesťanská misie byla úspěšná. Mnohé z toho, co dnes vnímáme jako samozřejmé v oblasti humanitární a charitativní pomoci, dnes koordinované třeba složkami OSN, by tady nebylo, pokud by u zrodu těch aktivit nebyl vliv evangelia na kulturu naši západní společnosti.
Bohuslav Wojnar,
pastor AC KC Český Těšín
